Člověk s poškozením míchy v čase 3

10. 4. 2017

Jakou cestou prochází člověk od chvíle, kdy mu úraz či onemocnění vezme více či méně možnost hýbat se? Jak se cítí, o čem přemýšlí, jak se s novou situací vyrovnává? To vše a možná ještě něco navíc vám chceme postupně představit na příbězích skutečných lidí, kteří se nebáli o svou zkušenost podělit.
V lednu nám David popsal den, kdy se mu stal úraz, dobu krátce po něm a pobyt v nemocnici až do okamžiku propuštění. V únoru navázal Jirka svým vyprávěním o období první intenzivní rehabilitace, o pobytu v rehabilitačním ústavu. A nyní se podíváme na to, jaké to je, když se člověk ocitne v Centru Paraple. Nikdy to není stejné, což je dáno mnoha okolnostmi. Například tím, v jaké fázi klient přichází. Někdy je to ani ne rok po úrazu či onemocnění, jindy až po mnoha letech upoutání na vozík.
Tento příběh se oproti prvním dvěma liší v tom, že se nestal mladému muži při nehodě. Je o ženě, která se se zdravotními problémy potýkala od dětství, a přesto svůj život zasvětila pomoci druhým.                                                                                         
Paní docentka je zkušená neuroložka. V průběhu své praxe přišla do styku s vozíčkáři, dětmi i dospělými, mnoha diagnóz. Vždy se snažila být jim co nejvíce nápomocná. Ji samotnou do Centra Paraple přivedla jedna z mnoha operací páteře, které musela v posledních deseti letech absolvovat a která měla za následek spastickou tetraplegii.                               
Ale vezměme to od začátku. Již v pěti letech prodělala poliomyelitidu (dětskou obrnu), která jí tehdy zabránila na celý jeden rok chodit. Díky houževnatosti její maminky, která se nehodlala smířit s negativními prognózami lékařů, mohla nakonec provozovat leccos. I pěší turistiku v přírodě, kterou vždy milovala. Sice k pohybu potřebovala hole, ale jinak byla velmi zdatná.              
V roce 1995 se u ní začal objevovat, snad z přetížení, postpoliomyelitický syndrom (soubor obtíží, které vedou u jedinců po prodělané dětské obrně k výraznému zhoršení jejich dosud dlouhodobě stabilizovaného zdravotního stavu), který u nás nebyl dlouho znám. Pohyb se zhoršil, bylo nutné více používat berle a odpočívat. I přesto dále pokračovala v práci. Proto, aby pomohla dalším, tak léčila, zkoumala, psala. A hádala se s pojišťovnami. Například kvůli absurditám při proplácení kompenzačních pomůcek. Zdravotní problémy však nepolevovaly. Následovala série dalších operací - rameno, krční páteř…, sama už je ani nepočítá. Nešťastná byla ta v roce 2011, která měla vést ke stabilizaci krku. Trvala moc dlouho a výsledek nebyl uspokojivý. Přidaly se septické stavy, rehabilitace se táhla. Ani přes další operaci se na nohy už nepostavila. Sice dokázala zlepšit funkčnost rukou, ale později přišly pro změnu silné bolesti spojené se spastickými (křečovými) stavy dolních končetin. Aplikace botulotoxinu do svalů dolních končetin sice zafungovala na zmírnění spasmů, ale zhoršila již poměrně rozcvičené ruce. „To už jsem se nemohla smíchy udržet,“ říká paní docentka. „A největší gag byl ten, když mi jednou při rehabilitaci zlomili nohu v krčku.“
A jak vnímala svůj první pobyt v Parapleti? „Bydlela jsem něco přes rok ve Fatimě (centrum pro tělesně postižené). Jednou se mi porouchal elektrický vozík, katapultoval mě a zlomená noha byla na světě. Tehdy jsem přišla poprvé do Paraplete. Paraple mi opravdu velmi pomohlo. Hodně jsem tu rehabilitovala. Můj fyzioterapeut mě chválil za pokroky, začala jsem se pěkně rozhýbávat. Nedávno to ale, bohužel negativně, ovlivnil ten botulotoxin. Ale snažíme se, i přes všechna úskalí, dál. A nejen při fyzioterapii. Taky jsem si zde nechala změřit tlak na tělo při sezení (pressure mapping) kvůli prevenci dekubitů a vyzkoušela si ovládat počítač hlasem. To pro mě bude velká pomoc, protože již nemohu dobře psát rukama, ale zároveň chci ještě publikovat. Především „návody“ pro lidi na vozíku, jak si tento život zjednodušit. Celkově si myslím, že pro život, a to nejen na vozíku, je jednou z nejdůležitějších věcí kvalitní rodinné zázemí. To udělá opravdu velmi mnoho, je obvykle největší a nejjistější pomocí. Na tom jsme se celkem jednomyslně shodli i při posledním Suterénu (sociterapeutická skupina). Žel, právě to mi chybí...“
Nyní už paní docentka bydlí v domě, kde jsou bezbariérové byty, třikrát denně čerpá několik hodin osobní asistence a navzdory všemu se snaží nadále pomáhat ostatním.

                                                                                     

Zpět na výpis aktualit
Pomáháme vozíčkářům

Pomáháme vozíčkářům

Díky vaší pomoci pomáháme klietnům zapojit se do života každý den.

Na co přispíváte? Chci darovat

vystrihovanka.jpg

Hlavní partneři

Více o našich partnerech