Humans of Paraple

3. 7. 2017

Nový seriál, který zaznamenává portréty a příběhy lidí vyskytujících se v Centru Paraple.
Seznamte se s klienty či zaměstnanci a pronikněte hlouběji do životů nás všech.
Inspirováno blogem Humans of New York.

Jirka

Před úrazem

Po základní škole jsem nastoupil na střední odborné učiliště, obor zedník. Byl jsem dobrovolný hasič. Po dokončení prvního ročníku, první den prázdnin, jsme měli hasičský závody, na kterých jsme skončili na druhým místě. Tak jsme samozřejmě slavili a popíjeli a pak jsem měl takovej geniální nápad, že se půjdu schladit do vody.

Úraz

Skočil jsem nejdřív kufr a přeplaval jsem na druhou stranu rybníka, kde jsem vylezl na břeh a z toho jsem skočil šipku. Hlavou jsem narazil na kámen a vlastně hnedka jsem se přestal hejbat. Rozdrtil jsem si pátej krční obratel. V tý vodě jsem zpanikařil, lokl jsem si vody a začal jsem se topit. Kluci tam za mnou skočili, vytáhli mě a dotáhli na břeh.
Jak to bylo na tý soutěži, tak tam bylo hrozně lidí a když jsem bezvládně ležel na břehu, tak jsem jenom slyšel řev těch lidí. Panika, strach. Pak mi někdo zavolal sanitku a nevím, jak přesně to bylo.

V nemocnici

Převezli mě do havlíčkobrodské nemocnice a odtamtud vrtulníkem do brněnské fakultní nemocnice. Týden jsem byl v umělým spánku a během těch sedmi dní jsem zapomněl, co se mi to stalo. A pak když mě probudili, podíval jsem se na nehybný ruce a nohy a začal jsem řvát. Přiběhl doktor podívat se, co se děje. První věta, co jsem vypustil z úst, byla, že chci chcípnout.

Jak dál?

Jezdili za mnou kamarádi a rodina každý víkend. To mi pomohlo nejvíc. Kamarádi, rodina. V Brně jsem byl dva měsíce a každý víkend za mnou jezdili. Pak jsem nastoupil do rehabilitačního ústavu v Luži, kde jsem byl sedm měsíců. Podpora rodiny nikdy neuvadla. Naše vesnice má 500 obyvatel. Máme skvělou partu, je nás asi patnáct, máme takovou chatu, kde mi kluci udělali bezbariérový sjezd, takže tam můžu pořád. Bez rodiny a přátel bych se s tím nedokázal vyrovnat.
Když jsem šel domů z rehabilitačního ústavu, tak jsem byl rok doma a přemýšlel jsem, co dál. Jedna sociální pracovnice mi řekla, že v Janských Lázních je bezbariérová škola pro tělesně postižené, tak jsem váhal. Říkal jsem si, že nechci furt sedět doma a tak jsem za dva měsíce šel na přijímací zkoušky, které jsem úspěšně udělal a v září nastupuju do prvního ročníku na Obchodní akademii Olgy Havlové.
Co bych dělal doma, jsem prostě mladej, půjdu do toho.

Jirka, 21 let

 

Zpět na výpis aktualit
Pomáháme vozíčkářům

Pomáháme vozíčkářům

Díky vaší pomoci pomáháme klietnům zapojit se do života každý den.

Na co přispíváte? Chci darovat

vystrihovanka.jpg

Hlavní partneři

Více o našich partnerech