Míra, (78) let

1. dubna 2021 Míra,

No jo, je mi dvaačtyřicet, to je věk. Když to někde říkám, a dodávám - to bylo v mládí, tak se mě lidé ptají „Jak to myslíte?“, a já to jen myslím, že jsem hodně prožil. Manželka říká, že když si promítneme náš život, co tam všechno bylo, co vše se událo - totalita, sametová revoluce, teď pandemie…je toho dost.

Pro mě je teď velká úleva, že jsem naočkovaný. Mám dva týdny po očkování a trochu se mi uvolňuje život, nemyslím nařízeními, ale cítím svobodu, jak ve vztahu k sobě, tak k práci. Chodil jsem do práce trochu se strachem, takže se mi to teď po roce ulevilo. Na druhou stranu mě druhá myšlenka vrací zpátky, že mě se ulevuje, ale ostatním ne. Sledoval jsem vývoj nemocí v průběhu několika let, přišlo mi, že byly tendence k pandemii… SARS, prasečí chřipka, ZIKA apod. a i běžné nemoci, jako chřipka, zabíjejí.

Cítím někdy takové zvláštní pocity, když sleduji zprávy, není pro mě primární obsah, ale proč to někdo sděluje a co za tím je. A všímám si toho i u České televize, kde mě to hodně zaráží. Jako by nemohla být jiná první úvodní zpráva, navíc čím dál tím častěji doplněná o možná, mohla by být s největší pravděpodobností… a podobně. Doba nahrává tomu, že „pravd“ může být několik. Mediální prostor se začal hodně otevírat spekulacím a všímám si tendence spekulovat i u svých blízkých, u lidí, se kterými cvičím, kteří jsou ovlivňováni dezinformacemi. Občas lidé rezignuji na vlastní zdravý úsudek.

Jinak musím říct, že se mám dobře, je to spojené i s tím, že můžu pracovat. Nevím, jestli bych tohle řekl, kdyby mi bylo o dvacet let méně:). Ale je to dlouhé, člověku začnou chybět bazální věci, a tak jsem si říkal, ať alespoň rozjedeme v Parapleti ambulanci. Člověk si vybuduje návyky, které jsou důležité pro žití.

Ale jsem spokojený, jak v Parapleti k pandemii a možným rizikům přistupujeme. Za rok jsem ani jednou nepřišel z práce, že bych se dostal do nebezpečné situace a musel do karantény, žena z komerčního prostředí dvakrát.

Těším se na cestování na motorce, to mi moc chybí, už rok, a tak jsem včera s nadějí sledoval, jak Evropská komise představuje COVID pas.

Nedávno jsem u piva vyprávěl, jak šel čas se mnou a Parapletem a proč už jsem nechtěl vedoucí funkci a úplně jsem se zasnil, připomínalo mi to divokej západ. Po roce v RÚ Kladruby mě oslovila Zdeňka Faltýnková, byl to rok 2001. Vzpomínal jsem na starou partu Kuchťák, Kotňas, Kraťas atd. jezdilo se na výjezdy, na hory a všichni rovnou do knajpy. A když se podívám, kam to někteří dotáhli, třeba Suchy, největší kalič a dnes dům, ženu, dítě a paralympijský medailista, tak jsem vlastně pyšný, na to co děláme a jak to děláme.

Míra Černý1

Odebírat newsletter

Podpořte nás

Život je jízda!

Pojeďte kousek cesty s námi.

Chci darovat