Text: Václav Uher, moderátor Centra Paraple
Pavel (79)
Jestlipak víte, proč jsme si Vás pozvali?
No, tuším. Jak celkový letopočet (Pozn.: P. Misíkovi bude letos osmdesát let.), tak i ten letopočet vozejkový, je bohužel takový, že vzbuzuje zájem.
Jedním z cílů činnosti Centra Paraple je udržení dlouhého a kvalitního života lidí po poškození míchy. Vy takový život symbolizujete. Víte o někom, kdo je na vozíku déle než Vy?
Vím, dokonce jsme spolu leželi v nemocnici ve Střešovicích na jednom pokoji. Jmenuje se Jarda Rychlý, bývalý gymnasta, výtvarník, který je na vozíku o dva měsíce déle.
„O Pavlovi víme jen to, že jeho sen byl dotáhnout to jako pan Šťastný, závodil na motocyklu, vyhrával jeden okresní a krajský závod za druhým, jak svědčí jeho diplomy na zdi předsíňky...”
(Bohumil Hrabal, z povídky Přátelé)
Lidi často zajímá, co se vozíčkáři stalo. Povězme si tedy, co se v roce 1962 přihodilo Vám.
Byl jsem zkušební jezdec v pražské JAWĚ. Při jedné jízdě jsem jel rychle a dostal smyk. Motorka lítala, až mě břinkla přes záda.
„… najednou cítil, jak ty nohy od něho odcházejí, jak trup leží, ale ty nohy jdou a jdou, viděl ty nohy kráčet jen jako kalhoty, viděl je odcházet až za daleký obzor, a když vykřikl, tak ty jeho nohy odešly za kopce, navždycky pryč.“
(Bohumil Hrabal, z povídky Přátelé)
Doplnil byste slova pana Hrabala?
Když jsem byl v tom příkopě a všechno ztichlo, měl jsem pocit, že se nohy vznášejí, nevím proč, ale opravdu to bylo tak.
Když se nyní vozíčkář dostane do Centra Paraple, během tří týdnů získá obrovské množství informací. Jaký vozík si vybrat, jak se přesunout na postel, jak se starat o své zdraví a podobně. V jakých podmínkách jste se v roce 1962 ocitl vy?
Měl jsem kliku, že jsem se dostal na nejlepší pracoviště, do Střešovic k docentu Benešovi, který mě operoval. Tenkrát se konečná diagnóza moc neříkala, protože zázemí a možnosti nebyly takové, aby si mohl člověk říct: „Nastartuju se a jedu dál.“
Na rozdíl od jedné věci, kterou jsem zažil na klinice v Murnau, kde jsem byl u kamaráda. Na pokoji vedle něj ležel jeden čerstvý pacient, horolezec, komerční inženýr. Přišel tam primář, v ruce měl koňak a dvě skleničky. Zeptal jsem se: „Mám odejít?“, a on řekl: „Ne, buďte tady, v klidu.“ A tak jsem poslouchal, jak se začali bavit. Primář řekl tomu pacientovi: „Stal se Vám malér, nejste nemocný, budete jen pohybově omezený. Budete potřebovat vozík, upravit auto, byt. Když se to udělá, můžete klidně ve své profesi pokračovat dál.“ A bylo to. Ten člověk z toho byl tři týdny v háji, čtvrtý týden už mu předělávali barák, auto na ruční řízení a tak dále.
To u nás vůbec nešlo. Takové možnosti ve špitálu nikdo netušil. V tu dobu mě vozili na vyšetření na vozíku, kterému se říkalo „platon“. To byl vozík, ve kterém člověk ležel. O invalidním vozíku jsem nepřemýšlel, ani jsem na něj nechtěl. Byl jsem úplně v jiném světě. Takové „Lurdy“ pro mě byly až Kladruby, které byly jediným pracovištěm svého druhu pro celé Československo. Něco malého bylo v Chuchelné u Ostravy, Slováci měli něco v Piešťanech. Kladruby měly vysokou úroveň danou historicky.
Po válce byly Kladruby vojenskou nemocnicí. Americká armáda, která tam poslala i své zraněné, vzala pár tamních rehabilitačních pracovníků do Ameriky, kde je školila ve svých rehabilitačních ústavech. Díky tomu měly Kladruby už v roce 1947 úroveň špičkových rehabilitačních ústavů.
Když se čerstvý vozíčkář dostane po úrazu na vozík, obvykle se v rehabilitačním ústavu setká s někým, kdo má zkušeností víc a od toho se inspiruje. Dnes se tomu říká peermentoring. Došlo v Kladrubech k nějakému takovému setkání, které pro Vás bylo zásadní?
Došlo. Dali mi na pokoj Itala, který byl tři roky po úrazu a z Itálie přijel autem s ručním řízením. On byl pro mě učitel, který mě pořád popostrkoval dopředu. Řekl mi třeba: „Pojď s námi večer do bijáku.“ Jenže já neuměl přelézt na vozík, tak jsem řekl: „Jen jděte, co já se tady budu mučit. Až se uzdravím, půjdu taky.“ Když odešli, tak jsem ale začal přesun zkoušet, a tím pádem jsem se pomalinku zlepšoval. Když mě nechal vyzkoušet si ruční řízení, bylo to znovuzrození. Od malička jsem byl blázen přes motorky, auta a všechno, co vrčelo. Tím nastartoval mé pokračování.
Do hospody jste jezdili?
Taky. Jak se říkalo o profesoru Guttmannovi (německo-britský neurolog, který založil Stoke Mandeville Games – dnešní paralympijské hry), když kluci sami dojeli z kliniky do hospody, tak jim dělal hvězdičky za splněný trénink. Nám hvězdičky nepsali, ale byl to takový trénink! Tam z kopce, nahoru - to byla hrůza. První tři měsíce jsem do té hospody jel, protože tam šli kluci, ale nějakou velkou radost mi to nedělalo. To až pak, když jsme se začali bavit s krasavicemi. A pak mi ten kamarád Ital povídá: „Pavlíku, vy máte kata, proč nejedeme na kata?“ A tak jsme začali jezdit na chatu. Pátý měsíc na Kladrubech, celkově rok po úrazu, jsem už uměl z vozíku přelézt do auta, na postel, uměl jsem se sám vykoupat a začal jsem být k něčemu. Trvalo to dlouho.
V Kladrubech jste se dostal i ke sportu a zúčastnil se velkých zahraničních soutěží.
Sir Guttmann po válce viděl na těch vojácích, pilotech, zdravých, mladých klucích, kteří skončili na vozících, že jim sport může pomoci, a tak je ke sportování přiměl. Naplno se začal sport dělat v Chuchelné (dnes Rehabilitační ústav Hrabyně), kde působil doktor Knapek. Dostali pozvánku na Stoke Mandevillské hry a Kladruby měly dodat nějaké další sportovce. Tak mi zavolali, ať si trošku zahýbu činkou a zúčastním se taky. Tak jsme odjeli do Vídně na závody. Až na ty vozíky a další technickou výbavu, jsme byli připraveni dobře.
To bylo v roce 1966. V roce 1972 jste se zúčastnil letních paralympijských her v německém Heidelbergu. Jak vás stát vybavil?
Byla to čest a první cesta na západ, ale museli jsme si sami koupit stejné kalhoty a stejné bundy.
„Nikdo pravděpodobně nedostane žádné kapesné, bude třeba naopak přivézt s sebou do Prahy (asi) 200 Kč a odevzdat je při odjezdu. Bude tedy třeba v NSR šetřit. Proto je záhodno, aby si každý vzal na cestu alespoň nejnutnější tekutiny (kofola, termoska apod. a potraviny na první dva dny). Kdo si vezme nějakou konzervu i na zpáteční cestu, udělá dobře.“
Citace z pozvánky na letní paralympijské hry v Heidelbergu (1972)
V našem družstvu byl Láďa Doskočil, předák na šachtě a předseda buňky partaje. Napsal Husákovi, že takhle reprezentovat se nehodí. Husák odepsal na ČSTV, ať nás buď vybaví nebo ať zůstaneme doma. Nakonec jsme odjeli, ale od té doby nás ostatní tělesně postižení sportovci nenáviděli, protože jsme jim vybrali peníze na dalších pět let.
Závody se jezdily na škvárových drahách, až později se jezdilo na tartanu. Sportovci ze západu nebo Japonci měli už tehdy odpérovaná přední kolečka, titanové lehounké vozíky, galusky, aby to jelo.
To jsme tady potom napodobovali. Díky JAWĚ, kam jsem se po úrazu vrátil, jsem si nějaký nápad přenesl, namaloval, udělal. Naše vozíky byly špatné. No, špatné, on to někde říkal strýc Pepin od pana Hrabala: „Národ dobrý, ale tuze zaostalý.“
U JAWY ještě chvíli zůstaňme. V 70. letech byla nejslavnější českou značkou. Každý pátý motocykl na světě nesl název JAWA-ČZ. Továrna se k Vám neotočila zády a po úrazu Vás přijala zpátky. Čemu jste se tam věnoval?
Dělal jsem v konstrukci, a to přijetí bylo bezvadné. Výtahy pro motocykly musely být veliké, takže do dílny i na zkušebnu jsem se dostal dobře. Byl tam malinký problém. Výkresy se připevňovaly na prkno napínáčky. Každou chvíli byl nějaký napínáček na zemi, takže jsem si furt spravoval kola. S kolegy jsme byli kamarádi celých těch třicet let. Říkalo se: „V té JAWĚ se moc nevydělá ale zase se nasmějeme.“ Byl to krásný život.
(Pozn.: Pavel Misík pracoval v JAWĚ v letech 1970 – 2000.)
Zmínil jste také Bohumila Hrabala. Přátelili jste se třicet let. Jak byste popsal váš vztah?
On to byl zvědavý člověk. Kluci na vozíku jezdili ke mně na chatu. Hráli jsme pétanque a on se na nás chodil koukat. Jednou kolem jela nějaká paní a říká: „Pane Hrabal, to je hezká hra, viďte. A ty vozíčky jsou k tomu?“ A on říká: „Ano, až si nabijete hubu, tak si s nimi můžete taky zahrát.“ Pak mi pověsil na dveře jmelí, tak jsem mu šel na Silvestra popřát a poděkovat. Začali jsme si povídat a on se mě ptal, jestli vím, co píše. Já povídám: „Vím, a víte, na co jste mě chytil? Na povídku Večerní kurz, kde popisujete, jak jste dělal řidičský průkaz na motocykl, protože jste to perfektně popsal. To, jak zmáčknout tu spojku, jak špičkou zaklapnout stojánek, ty detaily, tam nebyly chyby.“ A tak jsme si začali rozumět. Měl rád společnost. Měl svou společnost v Kersku, v hospodě U Tygra v Praze, společnost mezi herci a intelektuály. Nerad ty společnosti míchal do sebe. Občas v Kersku do hospody přinesl nějakou knížku a říkal: „Vy parchanti já vás vzdělám i proti vaší vůli.“
Byl jste u natáčení Slavností sněženek?
Byl. Jednou byl takový pěkný den, tak jsem si vzal v práci volno, zajel domů, vzal psa jezevčíka a jeli jsme na natáčení. S panem Hrabalem jsme se šli podívat, kde se natáčelo. Byla tam legrace. Jak tam chodili ty dva Pat a Patachon a všude psali „Zahrádkáři Kersko“, tak přišli k tomu mému jezevčíkovi a rychtovali si šablonu, že mu ten nápis namalují na srst, jenže ten můj čokl po nich vyrazil, tak z toho nic nebylo. Pan Menzel se kamarádil s Annie Chaplin, nejmladší dcerou Charlieho Chaplina, která za ním přijela. Povedla se mi tam docela hezká fotka, na které si Annie povídá s panem Hrabalem. Tenkrát ji vytiskli v časopise Kino, dokonce jsem za ni dostal nějakou kačku. Paní Hrabalová udělala buchty, pan Menzel si dal kafe a vyprávělo se. Na Velikonoce přijel Jiří Suchý, a najednou tam přišli koledníci vypráskat paní Hrabalovou, a ten Suchý se zhrozil, pozdravili se a když ten člověk odešel, říká: „Fuj, to bylo nejhorší očko, který s námi kdykoli na všecky zájezdy jezdilo.“ Takže tam byly i takový pravdy. Když tady byl pan Forman a točil Amadea, tak napsal panu Hrabalovi: „Pane Hrabale, sejdeme se raději U Tygra, já bych Vám nerad přivedl do Kerska fízly.“ Ta doba byla v tomhle hrozná. Když si povídali pan Hrabal s malířem Jírou nebo s panem Menzlem, kolikrát jsem si říkal: „Kdybych měl tak magnetofon a mohl to natáčet,“ jenže jsem se bál, aby si nemysleli, že jsem ten fízl já, tak jsem nikdy nic nenahrával.
Teď trochu odbočme. Jak dlouho jste se svou paní Olinkou?
Známe se od roku 1970. V roce 1975 jsme se vzali. Jestli dožijeme, tak za tři roky by měla být zlatá svatba. Pan Hrabal psal v povídce Přátelé o Olince, že je anděl. Ono se říká: „Andělíčku můj strážníčku...,“ ale ona je strážník. Je veliká realistka. Za blbosti dostanu sodu, ale když jsem v nějakým maléru, tak je výborná, a za to jí děkuju.
Mnoho vozíčkářů chce mít partnerský vztah. Měl byste nějakou radu, ať už pro vozíčkáře nebo pro jejich partnery, na co je důležité v tomu vztahu dbát, aby vydržel?
Zkraje je všechno načinčaný, jak se říkalo na Moravě: „To jsou tak krásná hihňadla,“ ale potom záleží na vzájemné důvěře. Teď to máme rozdělené, žena mi leze po střeše, čistí okapy a já vařím. Nádobí nemyju, ale zase se starám o sekačky, stroje, auto, kola.
A asi nejste žádná fňukna.
Snažil jsem se jít pořád dopředu. Po úrazu mi moje sestra řekla: „Co můžeš dělat takhle? Budeš montovat šroubky? Koukej si udělat alespoň tu průmyslovku.“ No, ale to nebyla legrace. Neměl jsem ten vozík. Nosili mě do školy každé úterý. V osm mě posadili do lavice a odpoledne pro mě přišli. Naposledy jsem se napil v neděli večer, nepil jsem celé pondělí, abych v úterý vydržel.
Z dnešního pohledu je neuvěřitelné, že jste tehdy neměl dekubit, protože dneska se vozíčkář bez antidekubitního programu neobejde.
První rok nebo dva jsem seděl na tvrdé židli. Naštěstí se to dalo zvládnout. Atrofování svalů přišlo až po deseti letech. Když vidím fotku za mlada, nemohu uvěřit, že jsem to já. Rok a půl po úrazu za mnou přijel kamarád na skútru Manet. Řekl jsem mu: „Vojto, já se na to zkusím posadit.“ Tak mě na to posadili u stromu, dali mi tam dvojku a já jezdil po Kersku. A pak jsem zase dojel ke stromu a opřel se. Teď se pomalu neudržím na vozíku, ale tenkrát to tělo bylo ze sportu vymakaný a drželo pohromadě. Měl jsem kliku, že jsem se skamarádil s panem profesorem Stejskalem, který byl primářem v Kladrubech a upozornil mě: „Neumíráš na zlámanou páteř, ale umírá se na dekubity a infekce.“ Antibiotika v šedesátých letech ještě nebyla. Byl jen penicilin, streptomicin, rivanol na rány, ale moc toho nebylo.
Proč pane Misíku pracujete, když už byste si mohl užívat důchodu?
Zaprvé je tady v Centru Paraple bezvadná parta. Deset let jsem pracoval ve firmě, která prodávala vozíky, pak mi Bohouš Kábrt nabídl, jestli tady nechci dělat technika. Spolupracuju s ergoterapeutkami a společně řešíme, aby se klient na vozíku cítil co nejlépe. Mohl bych jezdit na ryby, ale to nejde furt. Práce má řád. Člověk musí ráno hezky vstát, dát se do pořádku, ale hlavně se té práce nebojím, protože za ty šílený roky, kdy jsem dělal v JAWĚ a pak ty vozíky sám připravoval, tak o tom leccos vím. Do práce jezdím s radostí, protože rád řídím a nemám strach z nějakého problému. Já nejsem takový kutil, abych sázel kytičky, jenom abych zabil čas. Já musím mít konkrétní věc.
Někteří vozíčkáři nemají práci a třeba se jí i bojí hledat, nevěří si, vzdávají to a mají strach udělat nějakou zásadní změnu. Co byste jim doporučil?
Jak mi řekla tenkrát moje sestra: „Prosím tě, musíš mít nějaké vzdělání, ať něco umíš.“ Já vždycky říkám, že hlavně za to zdraví i tu povahu může ten pánbůh nahoře. A za to, že jsem v Parapleti, zaplať pánbůh, může ta dobrá parta a pan ředitel. Bůh nahoře a pan ředitel teď rozhodují, a já nevím, kdo vypne dřív, ale chtěl bych, aby ještě chvilku vydrželi.
Jaké vlastnosti, které do Vás vložili rodiče, Vám v životě nejvíc pomohly?
Doma byla docela přísnost. Táta nás živil tím, že chodil hrát na pohřby. Já chodil na noční do pivovaru a ráno jsem jezdil jako testovací jezdec na mopedu. Na všechno jsem si musel vydělat.
V nedávné době se v médiích objevil článek s titulkem: „Ochrnutý muž s elektrickým implantátem začal chodit.“ Jedná se o implantát vyvinutý týmem švýcarských vědců. Vzbuzují ve Vás takové zprávy nějakou naději nebo jste spíš skeptik?
Když jsem ležel na posteli, pan profesor Beneš mi vyprávěl, že když byl u Guttmanna, tak si myslel, že je bude učit operovat, jak rozchodí lidi, ale on se prý zajímal pořád o jejich vozíky. Jak na nich sedí a jak se jim na nich jezdí, a pan profesor s docentem Fuskem byli naštvaní. Pak mi pan profesor řekl: „Až když mi bylo šedesát, tak jsem přišel na to, jakou měl ten Guttmann pravdu.“ Pomůcky, to je ta první věc, protože s poškozenou míchou se tolik dělat nedá. Je třeba zabránit dekubitům, infekcím a podobným věcem. Na uzdravení míchy zbohatli různí podvodníci. V Americe kdysi léčili pilota F1, Claye Regazzoniho, u kterého jsem byl v pilotní škole pro závodění s ručním řízením. Utratil tam šílený prachy, pořád mu říkali, že zbývá poslední krok, aby chodil. Pak tam jednou přijel, a ta firma neexistovala. Prostě podvodníci. Pan profesor Beneš mi vyprávěl, jak byl na besedě s nějakým ruským doktorem, u kterého se léčila Marika Gombitová a který od ní bral taky nehorázné peníze. Profesor Beneš se toho doktora ptal: „To povídání kolem si nechte. Chodí nějaký pacient? Da íli nět? (Pozn.: Ano či ne?)“ A on zase něco povídal. „Tak nět, tak děkuji,“ odpověděl mu pan profesor a bylo to. Ale věřím, že nějakým převodem mezi novými technologiemi a nervovým systémem v budoucnosti půjde něco vyřešit.
S přibývajícími lety na sebe musí člověk nejen na vozíku dávat větší pozor. Jak o sebe pečujete, abyste neměl zdravotní komplikace?
Dávám na sebe samozřejmě pozor. Když je venku mráz, tak se pořádně obléknu, abych nenastydl, protože jak člověk prostydne, tak je malér. Dávám si pozor, abych měl správné sedací podložky a nepřejídal se, protože každé kilo je znát. Ale hlavně, jak mám méně síly, tak se učím dělat věci víc technicky. Zaplať pánbůh, zatím furt ještě funguji a baví mě jezdit autem. Teď jsem si pořídil nové. Říkal jsem si: „Sice mi bude osmdesát, ale proč ne. Když ta paní v Kersku dostala v devadesátinám kolo, proč bych si já nemohl koupit auto.“
Pivo Vám chutná?
Taky, ale už jen tak s citem.
Kdybych se Vás zeptal, jak byste těch šedesát let na vozíku popsal v jedné větě, napadla by Vás nějaká?
Strašně to uteklo.
Dá se stručně odpovědět na otázku, jak na vozíku ve zdraví prožít kvalitní, dlouhý život?
Nevím, jestli je na to nějaký návod. Prostě snažit se neotravovat okolí tím, že bych si ze svého postižení dělal živnost. Vytčený cíl snižuje únavu, jak říkal pan Hrabal. To znamená, těšme se na jaro.
První díl Paraple Podcastu je tady!
Bezmála třicet let se Centrum Paraple snaží přispět k tomu, aby lidé po poškození míchy mohli žít kvalitní a ve zdraví dlouhý život. Proto jsme rádi, že naším prvním hostem byl pan Pavel Misík.
Pavel Misík - “Snažil jsem se jít pořád dopředu.”