Text: Václav Uher
Foto: Petr Hricko

Petra (27)

Jak bys popsala hlavní postavu filmu o tvém dětství?
Film by byl o dívce, která se narodila v Jihlavě. Vyrůstala v paneláku, a když jí byly dva roky, její rodiče se rozvedli. Žila s mamkou a ze začátku ještě s babičkou a dědou, dokud se neosamostatnily. Film by byl o dívce, která od čtyř do dvaceti let žila tancem a chvíli neposeděla. Teď už tedy sedí, ale akční zůstala stále.

Co jsi studovala po dokončení základní školy?
Byla jsem tak trochu šprt, protože mi dost záleželo na známkách. Ze základní školy jsem přešla studovat na osmiletý gympl. Tam už to začalo být náročnější. Po gymplu jsem šla na vysokou školu, na stavební fakultu do Brna. Tu jsem ale nedokončila a ve třeťáku studium přerušila, protože bylo psychicky docela náročné. V té době jsem i přestala s tancováním, protože časově bylo těžké tanec a studium skloubit. Dojížděla jsem do Brna a domů se vracela pouze na víkendy. Tehdy jsem měla i svůj první vážný vztah, takže jsem chtěla trávit čas i s přítelem. Školu jsem přerušila s tím, že se za rok vrátím, ale uvědomila jsem si, že se vybranému oboru věnovat nechci a studovat školu jenom pro titul, to mi nedávalo smysl a začala jsem tedy pracovat.

Jakému tanci ses věnovala?
Jelikož jsem začala jako maličká, tak ani přesně nejde definovat styl, kterým jsme tehdy začínali, ale věnovali jsme se pak chvíli discu a postupem času jsme přešli k hip hopu a street dance. Když jsem byla starší, dostala jsem možnost fungovat i jako trenérka. Jezdili jsme často na soutěže a soustředění, které byly sice časově náročné, ale velmi ráda na ně vzpomínám.

Jakých úspěchů si ceníš?
Nenapadá mě jeden úspěch, který bych vypíchla. Na své tancování vzpomínám jako na celek. Taneční skupina byla moje druhá rodina. Se všemi členy jsme si byli velmi blízcí. Neměla jsem prostor na blbosti, protože jsem veškerý svůj volný čas věnovala právě tancování. Vzpomínám na tu dobu, jako na období krásného vyžití. Později jsem se věnovala i dalším sportovním aktivitám, ale tanec žádná z nich nepředčila. Myslím, že jsem díky tomu měla moc pěkné dětství.

Čím pro tebe byl samotný tanec?
Životní styl. U tance jsem vypnula, když jsem prožívala nějaké problémy. Když je člověk na tanečním parketu, tak se soustředí pouze na tanec. Tanec dodává energii, dobrou náladu a může se stát i celoživotní láskou. Bavila mě hudba, komunita a všechno, co s tancem souviselo.

Zůstali ti přátelé z tancování i poté, co jsi skončila?
Ano, okruh kamarádek z tancování mám doteď. Samozřejmě mám i jiné kamarádky, ale takové to jádro vznikalo v období, kdy jsme společně tancovaly. S některými se v současné době tolik nevídáme, ale víme o sobě, některé z mých kamarádek mi naopak teď nejvíc pomáhají. Věřím, že jsme si vybudovaly celoživotní vztahy.

Z čeho dalšího, co ti tanec dal, čerpáš dodnes?
Fyzická kondice. Celé mládí jsem žila pohybem, takže mi pomáhá určitá tělesná paměť. Některé pohyby mohu zvládnout lépe než ostatní, což je výhoda. Kromě toho mi zůstal vztah k hudbě. Bez hudby nedokážu fungovat. Zůstal mi i styl hudby, který mě formoval celé dětství. Zůstala mi určitě i týmovost, takže jsem schopná pracovat ve skupině, a to je pro život užitečné.

Máš za sebou i část pracovní kariéry. Jaká byla tvá první pracovní zkušenost?
Po přerušení studia jsem šla na chvíli pracovat do stavebnin. Měla jsem v úmyslu zůstat v oboru, protože tehdy jsem se ještě chtěla do školy vrátit. Po ukončení studia jsem nastoupila do druhé práce, která mi vydržela až doteď, a to do obchodu s elektronikou, kde jsem začínala jako prodejce, ale vypracovala jsem se až do funkce manažera prodejny.

S tvým zaměstnáním souvisí i úraz, který se ti stal. Co se přihodilo?
Stalo se to 17. 2. 2022. S týmem jsme byli na pracovním teambuildingu. Bydleli jsme v hotelu, kde jsme první den strávili hlavně pracovně a ten druhý ve wellness. Byl tam i bazén, do kterého jsem skočila šipku ze dřepu. Ve vodě jsem se nějak špatně přetočila. Jakmile jsem z vody vylezla, začala mě extrémně bolet záda mezi lopatkami. Bolelo to v místě, kde jsem bolest cítila už poslední půl rok, ale ne tak silně. Vůbec jsem nevěděla, jakou polohu zaujmout, protože ať už jsem si lehla, sedla nebo stoupla jakkoli, bolest byla stále silná. V devět hodin večer jsme se s kolegy domluvili, že pojedeme na pohotovost. Nepomáhaly mi ani moje prášky, nic. V Táboře na pohotovosti mi paní doktorka píchla injekci na uvolnění a na bolest a dala mi prášek na spaní, s tím, že mám být v klidu a mám se z toho vyspat. Vrátili jsme se tedy zpátky do hotelu. Po cestě bolest trochu ustoupila, před spaním jsem si vzala pouze půlku prášku, protože jsem chtěla ráno řídit, a šla jsem si lehnout. V noci jsem se ale probudila a zjistila, že mám strašně těžké nohy. Vůbec jsem s nimi nemohla hýbat. Potřebovala jsem se jít vyčůrat, takže jsem vzbudila holky, které se mnou byly na pokoji, a ty pak zavolaly záchranku. Přijela sanitka, záchranáři mě odnesli na záchod, ale tam už mi ani nešlo vyčůrat se. V tu chvíli jsem ještě hýbala prsty u nohou, trochu je cítila, ale vůbec jsem nevěděla, co se děje. Nejvíc jsem řešila, jak je možné, že se nemůžu vyčůrat. Takže mě odvezli zpět do táborské nemocnice, ale než jsme tam dojeli, už jsem nehýbala ani těmi prsty. Od břicha dolů už jsem nic necítila. V táboře mi udělali CT, ale nic z něj nezjistili. Nevěděli, co se děje, takže mě převezli do Českých Budějovic, kde jsem podstoupila magnetickou rezonanci. Po magnetické rezonanci už bylo ráno, a tak jsem zavolala mamce, řekla jí, co se stalo, ale ať je v klidu, že to bude dobré. Moc si to nepamatuji. V té době jsem ještě nebyla pod vlivem žádných prášků, ale vzhledem k tomu, co se dělo, hlava všechny podrobnosti vytěsnila. Na magnetické rezonanci zjistili, že mi v páteři praskla cévka a krvácelo mi do míchy, kde se vytvořila krevní sraženina. Ještě dopoledne jsem šla na operaci, aby mě té sraženiny zbavili. Po operaci mi pan doktor oznámil, že šance jsou minimální, spíš nejsou. Nic s tím nešlo dělat. Takže mám porušenou míchu v místě druhého hrudního obratle, což je celkem vysoká léze. Můžu být ráda, že hýbu alespoň rukama.

Říkala jsi, že záda tě bolela už půl roku před nehodou. Řekli ti lékaři, jaký tam byl problém?
Podle lékařských zpráv je příčina ochrnutí skok do vody. Nikdo moc nechápe, proč ta cévka praskla, protože když mi následně dělali vyšetření cév, byla jsem podle nich zdravý člověk. Já si ale ty problémy spojila s obdobím v životě, které úrazu předcházelo. Byl to po psychické stránce nejsložitější čas, který jsem prožila. Byla jsem ve vztahu, který bych nazvala toxickým. Pracovní i osobní život byl hodně problematický, takže si myslím, že svou roli sehrál stres. Možná, že skok do vody byl už jen pomyslnou poslední kapkou. Nebyl to totiž vůbec nebezpečný skok. Skočila jsem jako dítě, když se učí šipku. Zpětně mi tuto teorii nikdo nepotvrdí, ale stejně už nemá smysl nad tím přemýšlet.

Jak tvůj úraz prožívala maminka?
Když jsem se po operaci probudila, byly u mě mamka s tetou. Mamka mi říkala: „To nevadí, tak se prostě naučíme žít jinak,“ a já jí odpověděla: „Mami, ale já nechci žít jinak. Já prostě budu chodit a mně je jedno, co kdo říká, já se prostě budu snažit.“ Samozřejmě jsme všechny brečely.

Co bylo dál?
První týden po operaci jsem byla na JIP v Českých Budějovicích. Zpětně mohu říct, že celý ten týden mám hodně v mlze, protože jsem dostávala sedativa a celkem silné prášky na bolest. První okamžiky byly samozřejmě extrémně těžké. Ale mám pocit, že jsem to vytěsnila, protože to nedokážu převyprávět. Postupně se informace o mém úrazu rozšířila mezi kamarádky a kolegy. Tím, že se úraz stal na pracovní akci, věděli to hned i kolegové z ostatních prodejen. 

Po týdnu mě převezli do Jihlavy na neurologii, odkud jsem se chtěla dostat do Motola na spinální jednotku. Do Prahy jsem chtěla i proto, že odtamtud jsem mohla pokračovat v rehabilitaci v Kladrubech. V Jihlavě jsem byla jen do té doby, než se uvolnilo místo v Motole, což bylo asi za čtrnáct dní. Na spinální jednotce jsem rehabilitovala dva měsíce a další čtyři měsíce v Kladrubech. Teambuildingová akce se mi tak protáhla na sedm měsíců.

Jaký byl první návrat domů?
Návrat domů byl těžký. Pro mě je obecně každá změna prostředí těžká, protože nevím, jací tam budou lidé, jaké to tam bude, co se bude dít, jestli to budu zvládat. V Kladrubech jsem si na lidi zvykla tak, že se mi ani nechtělo domů. Bála jsem se, jak to bude fungovat. Ze začátku to bylo dost náročné, protože ještě nebyla hotová rekonstrukce koupelny a neměla jsem ani plošinu, která byla nutná k tomu, abych se dostala do bytu, protože k němu vedou schody.

Bydlíš s mamkou?
Bydlím sama, ale na začátku byla mamka se mnou. Vzala si tři měsíce volno, aby mi mohla pomáhat. Nebylo to jednoduché. Byla jsem zvyklá být doma v jiném fyzickém stavu a najednou jsem se vrátila za úplně jiných podmínek. Viděla jsem, na co nedosáhnu, kde se nevytočím. Museli jsme trošku přerovnat nábytek a tak dál. Byla to nejtěžší změna prostředí ze všech.

Jaké jsi měla povědomí o vozíčkářích?
Neměla jsem žádnou přímou zkušenost. Když jsem se na vozíku ocitla, překvapilo mě, co všechno vozíčkáři řeší. Že to není jenom o chůzi, o kterou přijdou. Myslím si, že hodně lidí vnímá vozíčkáře jen z pohledu chůze, ale to je jen jeden z mnoha problémů. Na vozíku musí často člověk vyřešit komplikace spojené s močovým měchýřem, střevy a tak dále. V tomto ohledu jsem měla povědomí nulové. Věděla jsem, že skoky do vody, úrazy na kole, na lyžích a tak dále jsou rizikové, ale také jsem na sebe byla opatrná a nedělala nic, co by bylo příliš riskantní.

Jak se vyvíjel tvůj stav po psychické stránce?
Sama sebe jsem hodně překvapila, jak jsem se k tomu všemu postavila. První týden jsem na tom nebyla psychicky úplně dobře, ale pak jsem si řekla: „Takhle ne. Rozhodně se z toho nezblázním. Život jde dál. Budu se snažit a dělat všechno pro to, aby se ten stav zlepšil, a uvidíme.“ Kdyby mi před úrazem někdo řekl, že se mi tohle stane, tak bych mu řekla, že to určitě nezvládnu. Docela brzy jsem se rozhodla, že začnu svůj příběh sdílet na sociálních sítích a psát příspěvky. To pro mě byla forma terapie. Nejprve mě podporovali přátelé, později i lidé, které jsem neznala. To mě motivovalo. Hodně mi pomohla celá rodina. A pomohly mi i všechny mé kamarádky, které jsou se mnou od začátku. Nebyla jsem a nejsem na to sama.

Máš se svými texty nějaké další ambice?
Zatím asi ne. Je fajn, že se k příspěvkům můžu vrátit, protože řadu detailů už si nepamatuji. Jednou za čas jsem shrnula, co se mezitím odehrálo. Psala jsem vtipné historky, popisovala jsem dění v nemocnici, na oddělení, v rehabilitačním ústavu. Psala jsem otevřeně.

Znala jsi před úrazem Centrum Paraple?
Věděla jsem, že je jeden díl StarDance věnovaný Centru Paraple, a že v něm tančí vozíčkáři. Vybavuji si, že v minulosti v televizi dávali charitativní večery s kulturním programem, které byly také věnované Centru Paraple.

Kdy jsi začala uvažovat o pobytu v Centru Paraple?
V Kladrubech. Tam jsem řešila, co bude dál, až se vrátím domů, a více lidí mi doporučilo právě pobyt v Parapleti. Podala jsem si tedy žádost a v lednu 2023, tedy bezmála rok po úrazu, nastoupila na svůj první pobyt.

S jakými pocity a cíli jsi do Paraplete přijížděla?
Byla to pro mě další změna prostředí, takže jsem byla v očekávání, jací tu budou lidé a jak budu pobyt zvládat. Ukázalo se, že spoustu věcí zvládnu sama. Byla jsem ráda, že si můžu vyzkoušet, jak bych mohla fungovat sama doma. Chtěla jsem se naučit být soběstačná, přesunout se ze země na vozík nebo si naložit vozík do auta.

Náš rozhovor vedeme na konci tvého prvního pobytu. Dosáhla jsi svých cílů?
Ano. Naučila jsem se slézt z vozíku na zem a zase zpátky. Dosáhla jsem v soběstačnosti větší svobody. Pomohlo mi, že jsem tu byla mezi ostatními vozíčkáři, a pobyt venku mi zase pomáhal zbavit se pocitu, že jsem středem pozornosti a pro ostatní atrakce. Personál ke mně byl extrémně příjemný a hodný. Každý den jsem měla od rána do odpoledne jednu proceduru za druhou, fyzioterapii, ergoterapii, mezi tím vertikalizační stůl, motomed i nějaké odpočinkové procedury, jako třeba vířivku na ruce, parafínové zábaly a podobně, kromě toho také různá skupinová cvičení i konzultace s psycholožkou a sociálními pracovnicemi. Doufám, že jsem tu nebyla naposled.

V jaké náladě odjíždíš?
Odjíždím ve stejně dobré náladě, s jakou jsem přijela. Teď bude čas, který budu věnovat sama sobě, dál cvičit a sžívat se se samostatným životem v bytě.

Máš v úmyslu vrátit se do práce?
Mou největším prioritou je věnovat se dál rehabilitaci. Co se týče práce, tak bych se chtěla vrátit do stejné firmy, kde jsem pracovala, ale na jinou pozici, ale nespěchám na sebe. Také bych se ráda časem věnovala nějakému sportu. Vyzkoušela jsem si tenis na vozíku a docela mě zaujal.

Už máš upravený byt tak, abys v něm dokázala žít sama?
Kromě vaření už bych mohla zvládnout všechno. Ještě řeším úpravu kuchyně a vchodových dveří, kterými ještě nedokážu projet bez pomoci. Zatím mi pořád dopomáhá mamka, s vařením i s úklidem. Ještě se musím naučit nakládání vozíku do auta, abych byla úplně soběstačná.

Jsi silnější, nebo naopak křehčí, než jsi byla před rokem?
Silnější jsem třeba v tom, že si rozmyslím, co stojí za slzy a co ne. Třeba kvůli klukovi, co za to nestojí, už brečet nebudu. Dřív mě dokázaly vztahové problémy úplně rozložit, protože jsem citlivá povaha a všechno hodně prožívám. A křehčí jsem v důvěře v druhého člověka, ve schopnosti někomu se otevřít, nejen kvůli poslední zkušenosti, ale protože cítím, že mám trochu pochroumanou ženskost.

Na co jsi změnila názor?
Změnila jsem přístup k věcem, které mohu a nemohu ovlivnit. Nad těmi druhými nemá smysl se trápit. Když mám blbou náladu, dokážu si dřív uvědomit, že blbou náladou nic nezměním. Můžu být smutná anebo šťastná. Samozřejmě to zní jednoduše, a ne vždycky to v realitě je tak jednoduchý, ale názor na tyto hodnoty jsem změnila. Taky si všichni vzájemně přejeme k narozeninám a dalším svátkům vždycky hlavně hodně zdraví, ale přijde mi to často spíš jako prázdná slova, že se až tolik nesoustředíme na to, jak doopravdy důležité zdraví je a říkáme to spíš ze zvyku, že se to tak prostě říká. Já už ale vím, proč to říkám, a co tím myslím.

Jsou tvé rodinné vztahy pevnější než před úrazem, nebo naopak?
Pevnější. Když zemřel děda, odešel nám z rodiny chlapský element. Staral se o mě v dětství a svým způsobem mi nahrazoval tátu. Bez něj bylo období po úrazu určitě těžší, ale i tak jsme s mamkou a zbytkem rodiny všechno zvládli nejlépe, jak jsme mohli. Všechny víkendové návštěvy po úrazu, v době, kdy jsem ještě byla v rehabilitačním ústavu, jsme trávili společně, řešili všechny starosti a společně prožívali i hezké chvíle. To nás určitě i více stmelilo.

V jakých chvílích se teď cítíš nejlépe?
Nejlépe se cítím na Slovensku, kam jezdím na rehabilitaci. Vždycky, když tam přijedu a cvičím, mám pocit, že jsem nezastavitelná a nepřemožitelná. Ta atmosféra tam mě vždycky nabije neskutečnou energií.

Jaká jsou tvá dlouhodobá přání?
Od malička jsem rodinný typ. Vždycky jsem si přála mít baráček, pejska, rodinu. Teď je to se vztahy pro mě mnohem těžší. Ještě jsem nedosáhla takové vyrovnanosti, abych byla schopná všechno sdílet s druhým člověkem. Myslím, že to bude vyžadovat ještě nějaký čas. Zatím si ani neumím představit mít dítě, ale věřím tomu, že se to časem může změnit. Přála bych si mít bezbariérový domeček, který bych si nechala postavit přímo pro sebe. Při posledních Vánocích jsem rodině řekla, že ty příští se chci postavit ke stolu, se všemi si přiťuknout a stůl obejít, třeba i s chodítkem. To bych byla šťastná. Ještě před rokem bych nevěřila, že tohle někdy řeknu, ale bylo by to super. Zároveň se na to ale nechci úplně upínat, protože se bojím, že kdybych se upínala jenom na to, a pak se ty věci třeba neděly, tak mě to může psychicky položit. Chci fungovat i v takovém životě, jaký je teď, a naučit se ho přijmout.