Zdroj: Magazín Paraple, listopad 2023
Text: David Lukeš, ředitel Centra Paraple
Mám za sebou náročné období, kdy jsem strávil tři čtvrtě roku v nemocnici s dekubity, podrobil se dvěma náročným operacím a dalších osm měsíců jsem byl v rekonvalescenci. Jsem proto v nové situaci a dějí se věci, které mě posouvají dál, ale někdy i naopak.
A jak to začalo? Do zimy 2022 jsem normálně fungoval, chodil jsem do práce, byl jsem hodně zaměstnaný a je pravda, že jsem moc neodpočíval. Cítil jsem se unavený, ale myslel jsem si, že je to z přemíry práce. Potom se mi začaly otevírat na nohou bércové vředy a já jsem si naivně myslel, že to zvládnu sám doma. Když jsem viděl, že se rány nezmenšují, už jsem přemýšlel nad odbornou pomocí, ale pořád jsem si říkal, že to chvíli počká.
Bohužel jsem nešel na specializované pracoviště, ale na kožní oddělení, kde jsem dostal nějakou mastičku. Postupem času se objevily i další rány, jako třeba prohlubeň u kyčle, která byla uvnitř černá, a to jsem věděl, že už není na co čekat. Bohužel postup v prvním zdravotnickém zařízení nebyl úplně správný. Na kožní už za mnou chodil chirurg, nasadil mi V.A.C. systém, který mi asi v tu chvíli zachránil život, protože odvrátil společně s vysokými dávkami antibiotik celkovou sepsi, ale příčinu neodstranil. Nakonec se ukázalo, že mi ani tento systém už nepomůže.
Systém V.A.C. (Vacuum Assisted Closure)
Systém V.A.C. (Vacuum Assisted Closure) je neinvazivní léčebná metoda, při které je lokální negativní tlak využíván k podpoře hojení ran a drenáže tekutin či infekčních sekretů z rány. Podtlak v ráně pomáhá odstranit edém, zvyšuje prokrvení přilehlé tkáně (proto se může při prvních převazech rána opticky jevit jako větší), omezuje bakteriální kolonizaci a podporuje granulaci tkáně.
Zdroj: https://zdravi.euro.cz/clanky/lecba-ran-pomoci-systemu-v-a-c/
Po dvou týdnech hospitalizace mě poslali domů s každodenní domácí péčí, která byla skvělá, ale pořád nijak neřešila příčinu mých problémů. Tou totiž byl v té době už zánět v kosti, který ale bohužel ani po dvou rentgenech v té první nemocnici neodhalili. Několikrát jsem se tam vrátil s horečkami a zimnicemi, přesto už mi plánovali plastickou operaci, která by ránu uzavřela. Bohužel jsem pořád ještě ani po tom všem nekontaktoval spinální jednotku v Motole, protože jsem si říkal, že to je spíše pro akutní pacienty. A já jsem si ani po třech měsících, kdy intenzivní léčba nic neřešila a bylo mi spíš pořád hůř, nemyslel, že to jsem zrovna já.
Nakonec jsem tam ale na začátku loňského července skončil poté, co jsem zkolaboval, a na rentgenu se zánět v kosti konečně objevil. Z první nemocnice mě poslali do Motola s tím, že oni mi s tímhle problémem nemůžou nijak pomoci. V Motole jsem okamžitě druhý den absolvoval náročnou operaci – jsem vděčný skvělému chirurgovi Tobiáši Judlovi, že to dokázal. Absolvoval jsem asi čtyřicet návštěv v hyperbarické komoře Kübeck v kladenské nemocnici, přestože jsem měl velmi omezenou možnost pohybu. Ale moc mi to pomáhalo, i psychicky. Po dalších čtyřech měsících velmi striktního režimu jsem se konečně dočkal i plastické operace, která vůbec nebyla jednoduchá a dodneška si všichni myslíme, že doktor Jakub Miletín a jeho tým dokázali vzhledem k nedostatku tkáně, se kterou mohli pracovat, spíš zázrak.
I dál jsem musel dodržovat striktní pokyny k pořádnému dohojení. Konzultoval jsem, co si můžu dovolit, jak rehabilitovat a jak si přelézt na vozík. Najednou všechno, co jsem uměl, nefungovalo nebo fungovalo jinak. Absolvoval jsem měření tlaku pro výběr sedáku, dostal jsem dvoukomorový sedák. Po sedmi měsících odlehčování vleže jsem měl dovoleno posadit se na vozík na pět minut denně. Cvičil jsem si v posteli a později jsem mohl být na vozíku už i dvakrát denně. To bylo v prosinci, po dlouhých devíti měsících. Těsně před Štědrým dnem jsem se dostal domů.
To ovšem byl zase jen začátek cesty. Po tak dlouhé době vleže jsem nezvládl nejbanálnější úkony, navíc jsem měl bolesti zad, rukou, zápěstí. Měl jsem propady, jeden den v pořádku a dva dny jsem si musel potom odpočinout. To samozřejmě nepřispívalo psychice.
Moc jsem se těšil na třítýdenní pobyt tady v Parapleti a na to, co všechno s vaší pomocí zvládnu. Bohužel to nedopadlo, rána byla ještě příliš čerstvá a zatížení by nezvládla. I tak jsem si to užil, pomohlo mi to hlavně po psychické stránce.
Teď už se pomalu vracím i do práce, těším se zase na divadlo i na učení ve škole, ale vím, že musím zvolnit, a hlavně být zdravotně v pohodě, pro sebe i okolí.