Mail je přítelkyně, já nejsem moc technický typ. Od školy jsem dělal v zemědělství, jezdil s kombajnem a potom s drtičem. To vše kousek od Světlé nad Sázavou, tam i bydlím. Když začínal festival Sázavafest, tak jsem tam byl první dva roky a naposled předloni. Loni jsem byl akorát čerstvě po úrazu na spinálce. Letos mě tam lákají kamarádi, máme to jen pět kilometrů, tak se to dá i s vozíkem. Zkouším jezdit co nejvíce sám. I doma, kde je kopec to vyjedu, ale je to dřina.

Text: David Lukeš, ředitel Centra Paraple
 
Milan (32)
 

Mám syna, je mu kousek přes dva roky a už mi pomáhá. Přistaví mi vozík, podá tričko… Rukama se při přesunu moc nenadzvednu, pomáhám si nohama. Můžu se i postavit, ale nesmím dostat křeče. Mám spasmy i do rukou.

Úraz se mi stal kousek od nás. Byl tam Dětský den a my jsme s kamarády zůstali večer na pivo. Strhla se tam nějaká šarvátka a já jsem dostal ránu pěstí do krku a upadl jsem. Hned jsem poznal, že je to špatné. Cítil jsem, že mě brní nohy, ale cítil jsem je v jiné pozici, než jsem je měl. Člověk, co mě praštil, se nikdy neomluvil, tím by přiznal vinu.
Na začátku, hned po úrazu v nemocnici jsem se od toho oprostil, až když jsem přišel domů tak jsem poznal tu změnu, i když trochu se mi to honilo hlavou už v Kladrubech. Na spinálce v Brně jsem ležel dva měsíce v horečkách, nic jsem sám nedokázal, i mě museli krmit. Ale na konci pobytu už to do mě necpali, jak do husy, ale postupně, s pomůckou, jsem se najedl sám.

Už jsem začal hýbat palcem u nohy. Záleží na dni, někdy je to lepší, někdy horší, a to mě deptá nejvíc.

Přítelkyně se o tom nechce moc bavit. Má doma teď dvě děti, jedno malé a jedno velké. Jsme spolu 14 let a začali jsme stavět barák. Hodně toho zařizuje. Vždy zařizovala, čtyři roky jsem jezdil kvůli práci domů jen na víkend.

Teď jsem takový čerstvý, hned jak přijedu domů, tak zase posílám přihlášku na další pobyt. Doma také cvičím, ale tady je jiný režim a vše navazuje na snahu o mou větší soběstačnost. Být soběstačný je můj sen.