Zdroj: Magazín Paraple, říjen 2024
Text: David Lukeš, ředitel Centra Paraple  
Foto: Petr Hricko

Vzpomeneš si, jak k tobě přišlo StarDance a co to pro tebe tehdy znamenalo? Bylo to současně tvé první setkání s Centrem Paraple?  
To je pro mě tak výrazná vzpomínka, že mi myslím zůstane zapsaná na věky věků. Byla jsem zrovna na prohlídce nádherného zámečku Chantilly za Paříží a dojídala jahody s nadýchanou šlehačkou, která se podle toho zámku jmenuje Crème Chantilly. A volali mi z České televize, že by mi chtěli nabídnout práci na jisté reality show.

Je tedy třeba se vrátit o nějakých osmnáct let zpátky, kdy slovo reality show vzbuzovalo až hrůzostrašný dojem pořadů jako VyVolení nebo Big Brother. Zdaleka neexistovalo tolik druhů reality show různých kvalit jako dnes. A pro mě osobně byl ten žánr tak, jak byl tenkrát prezentovaný, za hranou. Vlastně až nepřijatelný.

Takže jsem se nadechla, že řeknu ne. Ale ještě, než jsem to řekla, zazněla ve sluchátku informace, že by to bylo s panem Ebenem. Takže jsem tu odpověď zase spolkla a v hlavě mi šrotovalo: „Že by pan Eben šel dělat reality show, to je mi divné.“

A vyslechla jsem si popis pořadu StarDance, který měl do hrůzostrašné reality show daleko. Naopak znělo to hezky, vkusně, elegantně. Lákavě!

Já bych si to takto do spojení vůbec nedal. Ale je pravda, že společné prvky tam asi můžou být. 
Samozřejmě, že to v sobě má tu show a že sledujeme reálné situace. Nelze popřít, že krev, pot a slzy jsou skutečné. Ale rozhodně tam není ten bulvární rozměr, kdy se štáb pokouší účastníky zastihnout v prekérních momentech. Naštěstí. Oni jen nevěděli, jak to pojmenovat. Byl to nový žánr, takže použili toto označení.

Tady vlastně vidíš, jak křehké používání slov někdy je. Něco si pod určitým pojmem představíme, ale ten druhý může myslet trochu něco jiného. Oni rozhodně mysleli něco jiného. Vyšel z toho pořad StarDance a dalších osmnáct let spolupráce.

A abych ti odpověděla na celou otázku - o Centru Paraple jsem určitě měla povědomí ještě předtím, než vstoupilo do StarDance, ale bližší setkávání a povídání začalo až tehdy.

Vnímala jsi z profesního hlediska StarDance jako nějaký zlom?
Samozřejmě jsem registrovala, že mě jak televizní publikum, tak novináři najednou velmi výrazně zaznamenali. Ale jako zlom jsem to sama pro sebe vůbec nevnímala. Spíš jsem si říkala: „Vždyť já přece tu profesi dělám dávno.“ Bez všech těch tisíců a tisíců zatáček, schodů, pádů, zvednutí, zkušeností, setkání, bez těch by vůbec to StarDance být nemohlo. Nikdo by mi nevolal, nikam bych nešla a patrně bych ani neuspěla. Zvenku může mít někdo pocit, že to je pro tebe přelomový okamžik. Ale pro tebe je to jeden z meandrů na tvé řece, ve které už dávno pluješ.

Bylo pro tebe divadlo nebo obecně herectví od začátku tou jasnou cestou, po které budeš chtít směřovat? 
Určitě, já jsem strašně chtěla stát na jevišti a odmala jsem ho vnímala jako určitou dominantu a místo, kde se cítím jako doma. Ty dva nejzásadnější vlivy, které nás utváří, to jsou geny a prostředí. A já je mám oba v divadelnictví.

Je pro tebe každé představení jiné?
Absolutně. Někdy se lidi diví, proč to pořád hrajeme. Vždyť je to pořád stejné. A já si říkám, jak na to přišli? Ano, když přijdou podruhé, uvidí stejný text a stejné herce ve stejných kostýmech. Ale jinak je úplně všechno jinak.

Minimálně diváci jsou vždycky jiní.  
Ale i u nás ten zdroj může být pokaždé jiný. Pokaždé přijdeš v jiné energii. Není to tak úplně vidět, ale je to cítit.

Dokážeš se při hraní odpoutat od těžkých chvil, které zrovna můžeš prožívat v soukromém životě? Pomáhá to?
Pomáhá, ono tě to samo na chvíli oprostí a může ti to dát nadhled. 

Takže je to terapie?
Tak bych to neoznačila. Já si myslím, že se to slovo nadužívá. Terapie jako taková je skutečně léčebný proces. A až tak to nefunguje, že by ses celý zhroucený šel na jeviště vyloženě „vymáchat“ a uzdravovat.

Nicméně na chvíli nutně odvedeš pozornost od sebe samého. Soustředíš se na svůj text, na kolegy, abys jim to nezkazil. A samozřejmě na publikum - může tam přijít někdo, kdo si také zrovna prochází něčím náročným a je to na něm vidět.

A ten okamžik, kdy se nevěnuješ svým vlastním potížím a přesměruješ pozornost jinam, dokáže tvé nervové soustavě ulevit. Ty problémy tím pochopitelně nezmizí. Ať už jde o fyzickou, nebo duševní bolest, stále tam jsou. Ale ten krátký odstup něco způsobí, přinese určitou lehkost.

Je to podobné, jako když jde člověk do vody. Nadlehčí tě. Když vylezeš, zemská tíže se sice vrátí, ale ty víš, že jsi hodinu plaval.

A to už něco znamená - možná se v těle začnou dít nějaké chemické procesy nebo si minimálně uvědomíš, že ten pocit úlevy je možný. A když je možný na hodinu, může být naděje, že by mohl trvat i déle.

Zažila jsi nějakou roli, kde by sis říkala: „Já úplně vím, o čem tam ta moje postava mluví?“ 
V každém něco takového najdu. Tam jde o to, že je to třeba jiný typ člověka zvenku. Takže hledáme jiné projevy, jiný způsob reaktivity, způsob myšlení… Dám příklad: Někdy je postava vulgárnější. Ne že bych mezi kamarády sem tam neřekla nějaké peprné slůvko, ale nejsem ten typ člověka, který by k tomu spontánně sahal. A když pak hraji takovou postavu, lidé řeknou: „Ježíš, to je úplně někdo jiný, kde se to v ní vzalo?“ Ale já chápu, odkud ta peprnost pochází, jen se prostě ve finále projevím jinak.

A pak mám postavy, kdy to myšlení buď neznám, nebo jsem ho třeba znala před dvaceti lety a už je mi vzdálené. To je potom jako detektivka – přijít na to, jak ta postava myslí. Ale u každé nakonec najdu nějaký moment, kterému rozumím. Ty archetypální emoce – vztek, zlost, radost, lásku, touhu – máme všichni. Jde o to, jak s nimi pracuješ. Jako Tereza hraju možná jinou písničku, ale ty noty znám.

Lidé u herců často obdivují, jaká se dokážou naučit kvanta textu. Leckdy jsou ty texty i opravdu dlouhé. Je to náročné?
Když jsem byla mladičká, taky jsem se ptala: „Maminko, já bych to divadlo chtěla dělat, ale ty texty! Jak to děláte?“ A maminka se smála a říkala: „Terinko, to je to nejmenší.“  A skutečně musím říct, že to tak je. Je to mnohem snazší, než se zdá.

Klíčem pro mě je pochopit, jak ta postava myslí, jaká je uvnitř. Jakmile to pochopím, začne mě ta samotná situace vést. Já bych ti třeba teď ten text slovo od slova neřekla. Ale jakmile začnu myslet v tom člověku a začnu žít tu situaci, a to je nazkoušená věc, je to jako vymleté koryto řeky. Když víš, co říkáš a co jsi, ta slova ve finále vždycky přijdou.

Přesto se asi někdy může přihodit i to takzvané okno. Je pro to nějaká pomůcka, jak z toho ven?
Okna bývají z mé zkušenosti vždycky z únavy. Nebo když řešíš nějakou velkou starost a třeba se snažíš myslet na tu roli, ale stále ti to tam skáče. Tam tě pak může zachránit právě ten automat – ta prochozená paměťová stopa, kdy tělo to prostě řekne za tebe.

Ale musím zaťukat, že mám asi i dobrou paměť. Taky mám velký trénink. Já vlastně pořád trénuji paměť, ať už v rozhlase, na moderacích… Někdo ti řekne: „Terezo, je to jinak, řekni tohle, tohle a tohle,“ a vypustí tě. Zapsat si to nemůžeš. Prostě musíš věřit, že jsi to slyšel, že to víš a musíš to říct. Je v tom velký díl důvěry ve vlastní mozek.

Určitě to všechno vyžaduje i nějakou životosprávu. Co pro sebe děláš?
No, podívej se, znám spoustu kolegů, kteří na životosprávu vůbec nedbají a daří se jim skvěle. Takže si nejsem jistá, že je to u herectví vždy nutné. Je to spíš otázka volby.   
Osobně si ale myslím, že pokud chceš dělat tuhle práci dobře a dlouho a nechceš, aby tě to úplně sežralo, životospráva důležitá je. Pro mě určitě.

To, jak často hraju, to je velký zápřah. Nemohla bych si dovolit pít do rána a pořád jet na plný plyn. A já nejsem typ, co by si pomáhal nějakými prostředky. Vždycky jsem strašně věřila ve vlastní energii. Čím jsem starší, tím víc vidím, že se to vyplácí. Protože ji opravdu mám.

Ale mnoho lidí mi nevěří, že to mám bez dopingu. Často slýchám: „Teri, na čem ty jedeš?“ A já se tomu musím smát a říkám: „Na životě, na přírodě, spánku a dobrém jídle.“ Pro mě je životospráva nástrojem k tomu, abych svou milovanou profesi mohla dělat co nejdéle.
Mám to určitě odkoukané i od rodičů. Ano, umějí si užít, posedět, bavit se, ale vždycky zachovávali určitý řád a drželi tu takzvanou hereckou řeholi. To znamená, že určité věci se prostě nikdy nedělaly během představení nebo natáčení. Spánek, fyzická aktivita a jistý režim tam vždy byl.

Ten spánek… Při výčtu tvých aktivit ti tak úplně nevěřím, že bys spala tolik, kolik máš.
Přiznávám, to je můj největší deficit. Spím strašně ráda a snažím se spát, když můžu. Ale moje profese v tom jde proti mně. Musím říct, že jsou období, někdy i dlouhá období, kdy nemůžu spát tak, jak bych si přála.

Tak alespoň sbírám spánek i po drobných. Když je možnost, dopřeju si siestu a lehnu si třeba na dvacet minut odpoledne. Nebo na chvilku usnu cestou na zájezd, ze zájezdu apod.

Ale uměla bych spát. Já bych to mohla učit! Brilantní osmihodinový spánek před půlnocí. Spánek nemám za ztrátu času, ale za kus hezkého života.

Probrali jsme divadlo, ale ty jsi všestranně tvořivý člověk. Napsala jsi mj. úžasnou knihu Srdce mého ostrova. Pověz mi, jak vznikla.
Je hezké, že to připomínáš. Je to už docela dost let. Je to vlastně dílem kuchařka a dílem vzpomínka na mou babičku Tonitu, která „pendlovala“ mezi Mallorcou a Krkonošemi a dlouhá léta tam i tam žila – na Mallorce, v Krkonoších, později na Ibize a nakonec v Praze. Byla napůl cizinka, napůl doma v obou zemích.
Tak jsem se pokusila spojit příběh jejího života s krkonošskou a španělskou kuchyní, které by spolu jinak vůbec nesouvisely. Souvisely spolu právě jenom životem mé babičky.
Tenkrát pro mě bylo samozřejmě i zajímavé ptát se rodičů na věci, které neznám, doplnit bílá místa v rodinném vyprávění a nějakým způsobem dát rámec a vzpomínku té mé babičce.

Já to rozhodně nepokládám za žádné literární dílo, je to, jak já říkám, publikace. Ale myslím, že jsem do ní dala všechno, co jsem mohla, a že je psaná srdcem.

A nejen psaná. Ty jsi do ní i fotila.
Ano, potřebovala jsem přímo na Mallorce nafotit místa, která s babičkou souvisela. Focení je jednak můj koníček, ale taky jsem přesně věděla, která místa jsou ta důležitá – jako místo, kde je pohřbená. To nemůžeš nikomu zadat nebo vytáhnout z fotobanky.
Krásné bylo, že řidiče a doprovod mi dělal tatínek. On je velký cestovatel a byl nadšený, že můžeme tu cestu podniknout společně. Jezdili jsme po Mallorce, táta řídil, já fotila a procházeli jsme kus života maminky mé maminky. Myslím, že to pro nás oba bylo i příjemné vybočení ze zaběhnutého kolečka.

Plánujete zase něco podobného?
Ano! Vlastně teď máme s rodiči naplánovaný výlet k maminčiným osmdesátinám. Maminka o tom ještě neví, bude to překvapení. Chystáme se do Verony na koncert zpěváka, kterého miluje. Já mám ráda takové nečekané akce. Nejsem líná vážit cestu a energii pro zážitek.