Zdroj: Magazín Paraple, červen 2024
Text: David Lukeš, ředitel Centra Paraple
Foto: Archiv Lucie Štruncové
Jak došlo k vašemu propojení s Parapletem?
To byla docela náhoda! Začala jsem chodit na fyzioterapii, potkala jsem se s paní Blovskou, která s vámi spolupracuje a na třetím setkání mi vyprávěla o tom, jak jezdí do Paraplete pomáhat lidem s různým typem fyzického postižení.
Každý rok, když pořádáme akci Polymer Week, hledáme vhodnou organizaci, kterou bychom mohli podpořit výtěžkem z tomboly. Je to často nelehký úkol. Musíme vybrat organizaci, kde cítíme, že peníze poputují na správné místo, a která také ocení i částku, která není v řádech statisíců.
Slovo dalo slovo a paní Blovská přišla s nápadem podpořit Paraple. Poté už to šlo rychle. Během akce jsme předali zástupci Centra Paraple šek a po pár týdnech tu teď spolu sedíme a povídáme si.
Kdy jste si poprvé sedla ke stolu a začala vyrábět?
Když jsem byla malinká – kolem osmi let. Děti obecně od malička tvoří, jen mě to nikdy nepustilo. V jedenácti letech jsem propadla polymerovým hmotám. Jako dítě zkoušíte všechny umělecké materiály, vodovky, tempery, tvorbu s papírem... A najednou jsem v ruce držela materiál, který toho nabízí tolik.
Jak se k vám polymer dostal? Někdo vám ho přinesl?
Rodiče jeli do Německa a cestou zpátky se zastavili v obchodě, kde zahlédli hmotu, o které jsem doma básnila. Měla ji sestřenice i moji kamarádi.
Oni to zkusili, ale moc je to nebavilo, tak to „zametli pod koberec“ a víc se k polymeru nevrátili. Mně rodiče koupili dvě tři kostičky, a i když to nejdřív byla tragédie a moc hezké to nebylo, v hloubi duše jsem věděla, že je tohle je to pravé.
Na začátku se polymerová hmota tváří jako obyčejná modelína, dětský materiál, z které něco vykrojíte a hotovo, konec. Oblíbily si jí tisíce lidí po celém světě, tvorba z ní se vystavuje v muzeích, lidé vydávají publikace, pořádají konference, navštěvují kurzy, sdílí své výtvory on-line… To jsem na začátku vůbec netušila.
Pokud polymeru propadnete, je těžké jej opustit. Za pochodu zjišťujete a objevujete, co umí a dokáže, jaké jsou jeho možnosti a co ve světě znamená. Po upečení v troubě ztvrdne a z „modelíny” se stává pevný voděodolný výrobek, který hodně vydrží.
Jak vůbec polymerová hmota vznikla?
O historii toho vím hodně, takže se ptáte dobře! V minulosti v Německu žila paní Käthe Kruse, která se zaměřovala na výrobu sběratelských panenek z porcelánu. V době kolem roku 1950 experimentovala a hledala lehčí, vhodnější materiál, kterým by porcelán nahradila. Spolu s chemiky přišli na jinou formu PVC, tentokrát pro výtvarné užití, a začala s ním experimentovat.
PVC je dnes rozšířené ve všech oblastech, v té době ale byla poptávka po nových materiálech, tvořila se úplně nová odvětví a experimentovalo se se silikony, syntetickými barvami, polymery, plexiskly… To vše mělo velký vliv na rozšíření oboru.
Ve výsledku se Käthe úplně nedařilo, na panenky to nebyl nejvhodnější materiál, dala jej tedy stranou. Ovšem její dcera Sophie v tom viděla potenciál a dotáhla to k první polymerové hmotě pro výtvarné použití. Kombinací slov Fifi a Mosaik přišla s názvem Fimoik, který byl později zkrácen na jednoduché Fimo, které je dostupné dodnes.
Zajímavé na tom je, že mnoho pokusů o podobný materiál bylo i v Čechách, což se mezi lidmi moc neví. U nás máme Modurit, vznikl tu také Cernit, který se dnes vyrábí v Belgii. Modurit to bohužel nedotáhl mezi další konkurenční značky ze zahraničí a vůbec se v odvětví nepoužívá. Ale vzhledem k tomu, že jsme v Česku, tak mě baví pátrat po tom, zdali jsme i my Češi tento segment nějakým způsobem ovlivnili.
Zbytek už se později udál na dalších kontinentech, především v Americe, kde se nacházejí hlavní mistři z oboru pracující s touto hmotou desítky let. Po roce 2000 začal její boom i u nás, kdy se jí věnuje další vlna tvůrců a nadšenců.
Do polymeru jste se zakoukala velmi brzo. Jak to pokračovalo?
Pak už to byla docela jízda. Začala jsem tím žít, každý den po škole jsem doma tvořila, zkoušela a experimentovala. Už ve dvanácti letech jsem vedla své první kurzy, což mi zpětně přijde bláznivé. Ale nějakým způsobem to fungovalo a dospělí i děti z okolí navštěvovali mé pravidelné týdenní kurzy, kde šel věk tak trochu stranou.
To jste byla docela šéfka!
Věk se samozřejmě mění, člověk se vyvíjí. Ale když se podívám zpátky, tak se toho zase tolik nezměnilo. Naše kurzy byly v té době sice prodělečné, ale byla to moc dobrá zkouška, první kroky v podnikání, a možná i známka toho, že to myslím vážně.
Rodiče mi v začátcích nechtěli nakupovat další materiály. Jako v každém oboru, trvá třeba dva tři roky, než tvorba s tímto médiem začne vypadat reprezentativně, což může být nákladné.
Ve výsledku se, bohužel i bohudík, stalo to nejhorší pro všechny začínající podnikatele. Všechny zakoupené pomůcky, strojky a vybavení naši účastníci po dvou lekcích zničili.
Zrovna jsme s tátou začali, vypadalo to hodně špatně, ale ke všemu jiné pomůcky na trhu nebyly. Všechno se přeprodávalo z laciných továren v Číně. V tu chvíli táta dostal nápad na vlastní výrobu nástrojů, navrhnutých přímo na míru pro polymerové nadšence.
V mých dvanácti letech jsme založili rodinnou firmu, která se do dneška zaměřuje na design a výrobu nástrojů. Například klasický strojek na těstoviny, který hmotu propracuje a rozválí na přesné plátky. My mu dali profesionální podobu a konstrukci vhodnou pro polymerové hmoty. Dál jsme pracovali na vlastní gilotině pro krájení tenkých plátků, extruderu pro vytlačování hmoty… Segment polymerových hmot je tak malý, že jsme byli v globální komunitě známí, nikdo jiný podobnou práci nedělal.
Na řadu pak ale přišla otázka vztahů v rodině, protože čím jsem byla starší, tím to bylo komplikovanější. V osmnácti už máte spoustu zkušeností v rámci byznysu, jazyka, ale pořád pracujete pod záštitou dospělého vedle vás. A rozdělit si po letech role jinak, to jsme nezvládli.
Odešla jsem a začala úplně znova. S sebou jsem si vzala kreativní know-how, organizování kurzů, tvorbu publikací apod., a táta si nechal firmu a výrobu nástrojů. Najednou přišly úplně jiné starosti typu: založit firmu, jak se řeší daně, ceny v různých měnách, jak funguje poštovné…
Možná je to fajn příběh a motivace pro ostatní, že se dá vždycky začít od začátku. Když se zeptám trošku osobně, už je to mezi vámi „narovnané“?
Je to spíš horší než dřív. Často, když čtu rozhovory s úspěšnými lidmi, vidím před sebou v textu to nejlepší, tak si říkám, co se asi děje v zákulisí. To, co je za oponou, nikdo nevidí. Člověk to logicky nechce pouštět ven, ani poškodit další zainteresované.
Nás to jako rodinu nejdřív neuvěřitelné spojilo, ale pak to udělalo opačnou službu. Když děláte byznys nebo nějaký projekt od dětství, baví vás to a je to celý váš život, tak hodně záleží na tom, jak máte nastavené hranice. A já jsem žádné neměla. Pracovalo se, když jsme jeli na dovolenou, když jsem přišla ze školy, když jsem dělala maturitu… Show must go on.
Táta asi neuměl úplně rozpoznat, co dítě potřebuje a jak dokáže unést to, co má naloženo. Škola, práce, odpovědnost, osobní život a ideální čas na sebe – tyhle pilíře se hodně špatně balancují v dospělosti, natož v dětství.
Vaše práce do značné míry ovlivnila i rodinné příjmy. Takových příkladů je určitě víc, např. dětští herci a jejich rodiče jako jejich manažeři a obchodní zástupci… Může se to pak dostat do stavu, kdy je člověk sám o sobě úspěšný a řeší se, do jaké míry může dítě rozhodovat samo. Jak to bylo u vás – psychologicky, ale třeba i právně?
U nás byla a pořád je srdcem domova maminka. Psychologicky, ani z profesionálního hlediska, tam ale žádná pomoc nebyla. Já jsem ještě před začátkem podnikání trpěla tiky v očích. Vy to ani nevnímáte, ale na druhé straně se lidi diví a nechápou, proč sebou pořád v obličeji a v očích cukáte. Kvůli stresu ze školy, snahou být třídní premiant… Jako dítě jsem si na sebe vytvářela zvláštní tlak, že MUSÍM. Ideálně všechno a nejlépe.
Doma to nějakým způsobem bylo ve vzduchu, ale naši mi nikdy napřímo neřekli: „Musíš pracovat, ať máme doma peníze a můžeme fungovat“. Ale rok po roce vám to začne docházet, že vaše tvoření, a veškeré aktivity na sebe navazují a roztáčí ten celkový koloběh firmy. A vždycky se to zastaví u vás – testování nového produktu, točení videí, tvorba, příprava kurzů, přednášky, akce… Člověk se s tím naučí pracovat, přijme to jako realitu, ale v tu chvíli se rozpadá klasický vztah v rodině, najednou jsou priority postavené jinak.
Z toho zaznívá, jak moc je důležité, s kým v tom vztahu jste. I když je to obchodní partner, pořád je zde vztah dítě a rodič.
Ano, tam se to zvrtlo. Najednou to není: táta – moje opora, člověk, se kterým jdeme hrát deskovou hru, do kina, jen tak na výlet, kterému můžu říct o mém prvním klukovi… Ale najednou je to táta – můj šéf.
Nezlepšilo se to ani po vašem odchodu?
Bohužel. Léta jsme budovali jméno a postavení firmy Lucy Clay, kde je název založený na mém jméně v angličtině. Po mém odchodu to bylo to nejtěžší, i v rámci ega. Odejdete z firmy, kterou od dětství spolutvoříte, je postavená na vaší tváři, a najednou tam nejste. Nikdo to neví, zákazníci to netuší. Nenapadne vás jít za právníkem, nemáte peníze ani na rozjezd něčeho nového, natož na to bojovat a rozehrát jinou hru.
Zpětně bylo nejtěžší to, nechat to být. Ale ve výsledku je člověk vždycky rád, jak se věci udály. Děti své rodiče mají rádi bezpodmínečně, ať se děje, co se děje. Ale bohužel jsme si věci upřímně, bez přetvářky a ega, nedokázali nikdy říct. To je hodně vzácné i mezi lidmi, kteří mezi sebou spory nemají.
Trápí vás to? Udělalo by vám radost, kdyby ten krok přišel z tátovy strany?
Já jsem to párkrát zkusila. Ale z jeho strany bohužel, možná za pár desítek let. Vztah s otcem je zvláštní nepřenositelná věc. Ale díky bohu, já jsem odpouštěcí typ.
Už je to pár let zpátky a užírat se tím člověk nemůže. S tátou to nebylo a často ještě pořád není růžové, ale s maminkou a sourozenci naopak.
Trochu mi to připomíná příběh značek Adidas a Puma. Ale u sourozenců je to trochu něco jiného než ve vztahu dítěte s rodičem.
Oni jako bratři dělali stejný konkurenční obor. U nás je to naopak. My se vzájemně s firmami doplňujeme a dávalo by obrovský smysl to spojit znovu dohromady. Najednou máte monopol v rámci celého segmentu – know-how na výrobu nástrojů, tvorbu a tisk publikací, organizaci kurzů, samotnou tvorbu s polymery….
Jste spolu v rámci obchodního styku nuceni spolupracovat? Jsou to pořád nejlepší výrobky na trhu?
Spolupracovat ne. Ale pořád produkty, které jsme společně vytvořili, ráda používám. Přemýšlím samozřejmě nad tím, kde je míra toho, že s tím nechci být spojovaná. Nepromuji to na sociálních sítích, nezmíním to ve videích, ani na kurzu. Ale když se někdo přímo zeptá, nikdy o tom nemluvím špatně.
Jak jste na tom se zájmem o obchodní část firmy teď?
Vzhledem k tomu, že jsem do té obchodní části firmy předtím neviděla, neměla jsem ani tušení kolik se dává zaměstnancům, jak si vedeme…, tak mi teď mi naopak dělá velkou radost, když pochopím další skládačku v tom, jak funguje ta právní, účetní a obchodní část podnikání. Mnoho lidí o tom nemá tušení, a i když je to na začátku při startu velký nával informací najednou, je velká výhoda tomu porozumět a umět v tom chodit.
Jak vznikl Polymer Week?
Navštěvovala jsem mnoho akcí a kurzů i mimo Českou republiku. Byli jsme překvapeni, že jsou všechny dost podobné. Stejní lektoři, obměněná témata, zkrátka trošku nuda. V roce 2017 jsme udělali první týdenní akci v Plzni, kam jsme pozvali spoustu nových umělců ze zahraničí. Název Polymer Week vyplynul z délky akce. Jako překvapení pro účastníky jsme vytiskli první číslo stejnojmenného časopisu s tím, že uvidíme, jestli budou lidé nadšení, anebo to bude jen jednorázový projekt. A časopis funguje dodnes.
Když jsme začínali, časopisů na toto téma bylo na trhu kolem pěti. Kromě nás éru digitalizace, zdražení tiskovin i poštovného nikdo jiný nepřežil. My jsme to naopak v každé části dotáhli k dokonalosti, aby jednotlivé publikace ukazovaly to nejlepší na poli polymerového umění, vše bylo perfektní i v rámci grafiky, textové části, balení.
Najednou je to publikace na světové úrovni, kdy při jejím prohlížení již nikdo neřekne: „Polymer, to je modelína pro děti.“
Otevírá to oči lidem v různých oborech, kteří najednou rozumí, co tento materiál dokáže, jakou má historii i budoucnost.
Jste spokojená?
Ano, jen je to hodně práce. Jeden projekt se dodělá a hned začíná další. Každý máme bohužel omezenou kapacitu toho, co zvládneme nést na svých ramenou. Tím, jak se snažíme každou část posouvat dopředu, je to někdy trošku napnuté.
A odpočíváte taky někdy?
Tohle je třeba fajn odpočinek!