Zdroj: Magazín Paraple, duben 2023
Text: David Lukeš, ředitel Centra Paraple
Foto: Adéla Bellini, archiv Yemi A.D. a Davida Lukeše

Je moc hezké slyšet tvé nadšení z aktuální práce na tématu udržitelnosti. Povíš nám o tom více? Jak se vyvinula JAD Productions?
JAD Productions (https://jadpro.cz/) se stala servisní organizací pro naše neziskové aktivity, kvůli které jsme založili Moonshot Platform, což je americká neziskovka, která akceleruje mladé lidi pracující na sociálních inovacích a udržitelnosti. Věnovali jsme tomu poslední tři roky veškerou kreativu a práci, kterou jsme dříve investovali do reklamního průmyslu nebo pořádání akcí. 

Organizace, které akcelerujeme, jsou ziskové i neziskové. Záměrně je spojujeme dohromady, protože mezi těmito světy je stále velká propast, kterou se snažíme překlenout. Máme různé kategorie, ale přihlásit se může kdokoli, jehož projekt nebo nápad naplňuje cíle udržitelného rozvoje (SDGs).

Rozhodli jsme se, že to budeme dělat globálně. Je to velký cíl, už dělat startup globálně je velký cíl. V klasickém startupu hledá člověk investory a nabízí nějaký obchod, kdežto my vlastně chceme dělat globálně podporu sociálních inovací. Když sháníme peníze, nikomu nic nenabízíme, jenom to, že tu práci budeme dělat dobře a že posuneme dál komunity, země či jednotlivé skupiny lidí.

Kde má projekt svůj domov?
S projektem jsme začínali v New Yorku, což je ideální z pohledu zastoupení globální komunity. Na druhou stranu má New York takovou svou rezistenci vůči tomu, kdo to tam zvládne. Šel jsem tam hlavně kvůli OSN (pozn.: Organizace spojených národů) a taky jsem cítil, že je správné dělat to tam. Měli jsme i variantu, že budeme v Los Angeles, ale nakonec jsme zůstali v New Yorku a před šesti měsíci jsme měli první Moonshot Awards. Bylo to první světové finále, kam se přihlásilo více než tisíc pět set lidí z osmdesáti osmi zemí, takže vlastně hned první rok jsme získali zastoupení z poloviny planety.

To je opravdu velké množství projektů, jaká byla jejich kvalita?
Kvalita přihlášek byla skvělá, těžko jsme do předvýběru vybírali pouze sto lidí. U třiceti semifinalistů jsme se nestačili divit, kdo všechno a s jakými úžasnými projekty se účastní. Jako příklad můžu uvést třeba českého výherce Moonshot Idea Award Matyáše Boháčka, osmnáctiletého studenta, který vymyslel překladač znakové řeči SPOTER, který pomocí kamery v telefonu předvede libovolný znak do textu. Momentálně je to nejpřesnější a nejrychlejší překladač znakového jazyka na světě.

Jedná se pouze o technologické projekty, které řeší téma udržitelnosti?
Mimo technologické projekty jsou tam i projekty humanitární (Moonshot Borderless Award a Emergency Response Award), mezi kterými vyhrála Nasreen Sheikh, která jako dítě utekla z otroctví a nucených prací jako šička oděvů konfekce, a mířila na západ. Ujal se jí mnich, který jí dal vzdělání, a ona se rozhodla, že věnuje svůj život tomu, že bude ostatním pomáhat dostat se pryč ze stejných podmínek. Založila instituci, která učí dívky a ženy, jak využít vlastní kreativitu a ruční práce k tomu, aby se vymanily z područí továren nebo mužů, kteří je uzurpují.

To je teď středobod mé činnosti, to je to, co mě baví. A taky si myslím, že je to příprava na to, co nás jako společnost čeká. Sociální inovace není charita, ale péče o budoucnost. Je dokázané, že pokud lidé mají kvalitní vzdělání, že se lépe chovají k přírodě, umějí se lépe rozhodovat a také že demokracie pak přináší lepší výsledky.     

Nejlepší projekty oceníte, ale co je pak s nimi dál?
V první fázi vyzýváme lidi, aby nám poslali řešení, ale není to v tom, že vyhlásíme vítěze v pěti kategoriích a tím to končí.  Po zhodnocení těch řešení pozveme jejich předkladatele, poskytneme jim peníze a mentoringový program.

Fundraising si děláme sami. Velkou částí nás podpořil Avast Foundation (v současnosti společnost GEN), nebo Google for Startups. Další peníze získáváme od jednotlivců a nadací.

Aktuálně rozdělíme 100 000 amerických dolarů šesti výhercům, kteří k tomu mají po celý rok k dispozici mentory. Těch máme zhruba padesát. Potom je takový vrchol, který se bude konat teď v květnu, kdy postavíme akcelerační kemp v Massachusetts, kam přivedeme všech třicet semifinalistů a budeme se jim věnovat. A ve třetí části máme tzv. Moontalk, kterým se snažíme dostat tyto lidi na globální digitální jeviště, aby mohli svá řešení veřejně představit a inspirovat další lidi, aby se stali součástí jejich řešení. 

Vytvořili jsme takový ekosystém, v rámci kterého s mladými lidmi opravdu pracujeme. Chceme oslovit milion mladých lídrů po celém světě, abychom mohli s problematikou SDGs pohnout. Díky tomu jsme zaujali jak OSN, které s námi jedná, tak i starostu New Yorku, který s námi otevřel diskusi, že by takový akcelerátor chtěl pro New York City.

Tento projekt je určený pro mladé lídry. Jaká je tedy věková hranice?
Ano, projekt je určený pro mladé lídry a inovátory. Myslím si, že je škoda, že ve společnosti není mladým lidem dáván dostatečný prostor. Většinou si je korporace či nevládní organizace pozvou, aby to nějak vypadalo, ale že by opravdu poslouchali jejich názory a nápady a dávali jim šanci, aby měnili budoucnost spolu s námi, to se úplně neděje.

Věková hranice, kterou jsme stanovili, je od patnácti do třiceti let. Protože například u nás v Česku to má jinou definici než v Africe nebo Asii. Na těchto kontinentech lidé často dosahují určitých milníků, například ve vzdělání, později. I kulturně je to velmi rozdílné. Rodiče děti často drží doma, protože je v jejich kultuře na prvním místě péče o domov a rodinu.

Většině účastníků je více než osmnáct let, ale máme i ty v kategorii mezi patnácti až osmnácti lety. Jsou velmi důležití a stačí, když jich je několik, a zvednou obrovskou vlnu zájmu a motivace mezi vrstevníky. Připravujeme školní turné, budeme jezdit po školách v Česku i Americe a do toho se nám snad otevře i oblast Indie a Nigérie. Interaktivní semináře, se kterými už nějakou dobu jezdím po světě, jsou  o svobodě a kreativitě.

Důvod, proč spojujeme zrovna svobodu a kreativitu, směřuje k odstranění historického zacyklení. Pokud je někdo tvůrčí, ale není svobodný, přenáší to dál a kvůli tomu se v historii vše opakuje.

Jak to přesně myslíš?
Jde o ponaučení z historie, která se opakuje. Před sto lety byla první světová válka, do toho byla pandemie španělské chřipky. Teď je to jako přes kopírák. Začínáme prvních sto let nového tisíciletí překvapeni pandemií a zaskočeni válkou, a to je myslím špatně.

Mladí lidé mají největší šanci vystoupit z opakování historie, ale je třeba je podpořit nasloucháním a vytvořením bezpečného prostředí.

To je moc zajímavý projekt. Kdy ses rozhodl ty, co budeš dělat, nebo ještě lépe, už ses rozhodl, co budeš dělat?
Myslím si, že jsem se dosud nerozhodl, prostě to plyne. Je to ale v tom, že jsem pochopil, co je pro mě v životě hlavní motor. Na začátku života bylo motorem dokázat, že na to mám. Okolí i sám sobě. Můj hlavní talent byla a je kreativa. A to jsem nejdříve nevěděl. Když jsem tančil, myslel jsem si, že je to tanec. Potom jsem zkoušel, co jiného bych mohl dělat, a uvědomil jsem si, že podstatné jsou dvě věci, svoboda a kreativita. Byla to cesta, kdy se z tisíce drobných aha momentů, postavil tvar, který teď má můj Vesmír.

Vždy jsem se na svůj cíl díval, jako by byl na druhé straně řeky. A já jdu pěkně z jednoho kamene na druhý, a když nějaký kámen chybí, vezmu si ho z řeky za sebou a postavím ho před sebe. A pomalu jdu směrem k cíli. Ale není to tak, že bych si třeba řekl, že budu astronaut, a celý život na tom pracoval.               

To jsi mi nahrál a vzápětí se na to zeptám, ale teď bych se ještě vrátil k té svobodě. Cítíš se svobodně?
Cítím se svobodně. A díky tomu, že jsem tak moc během života cestoval a strávil tolik času s různými domorodými kulturami, pro mě svoboda nabyla úplně jiný rozměr.

Pocit svobody je důležité vnímat vědomě, protože třeba v Česku máme dojem, že jsme svobodní. Srovnáváme to s okupací a s možnostmi po pádu komunismu, ale ve skutečnosti nejsme svobodní.

Včera večer jsem četl vyjádření fotbalisty Jakuba Jankta (pozn.: v únoru, kdy rozhovor vznikal, se veřejně přihlásil k homosexuální orientaci). Právě v takových momentech si uvědomuji, jak moc nesvobodní jsme, a nejde pouze o otázky LGBT+ komunity.

V případě manželství stejnopohlavních párů je to stejné. Je to život. A tradice a rituály, kam spadá svatba stejně jako třeba maturita nebo pohřeb, jsou pro lidi důležité. Myslím si, že by o ně nikdo neměl být ochuzený. Stejně jako by nikdo neměl být ochuzený o možnost založit si rodinu, když to tak prostě cítí a má na to, aby to zvládl. Myslím si, že hlavní boj není v tom, aby se někdo povyšoval nad někoho jiného, ale naopak, aby se lidem přisoudila stejná práva. Podle mě je právo na rodinu součást svobody. A to, že v tom někdo cítí ohrožení tradic, je špatně.

My máme obrovskou zodpovědnost za to, aby každá generace, každý jeden z nás, vzala tradice do svých rukou a rozhodla se, kterou z nich chce přenést do dalšího pokolení. Tradice není dobrá jenom proto, že to je tradice, protože i otrokářství bylo tradicí.

Ještě bych se vrátil k v úvodu zmiňovanému projektu cesty k Měsíci, jehož máš být součástí. Pokračuje?
Ano, pokračujeme. Teď se chystá orbitální test rakety, kterou bychom se měli vydat na naši cestu.

Bude to poprvé, kdy by měla raketa obletět zeměkouli. Tímto udělá SpaceX obrovský skok do budoucna a pokud to dobře dopadne, pak tuhle raketu bude pro příští přistání na Měsíci používat i NASA.

Je na takovou cestu třeba nějaká speciální příprava? A kdy se má uskutečnit?
Cesta byla plánovaná na tento rok. Myslím si, že po tom testu, který bude příští měsíc, se upřesní časový harmonogram.

Trénink bude fyzický, mentální a vědomostní a určitě bude probíhat několik měsíců, včetně karantény. Detaily se pomaličku formují s tím, jak se vyvíjí raketa. Nejdříve musí být jasné, jak to celé bude vypadat, a potom se to začneme učit používat.

Jak dlouho bude cesta trvat?
Cesta bude trvat týden. Měla by začít v Texasu z nejnovějšího launch­padu, potom pokračovat k Měsíci, který také obletíme a pak se vrátíme zpět. Pro srovnání vzdáleností, většina vesmírných letů, které se dnes realizují, jsou do výšky zhruba sta kilometrů, vesmírná stanice ISS je vzdálená čtyři sta kilometrů a Měsíc je vzdálený čtvrt milionu mil.

Už jenom když o tom mluvíš, tak mi to přijde neuvěřitelné. Co se v tobě odehrává?
V každém okamžiku od doby ohlášení dodneška je to trochu něco jiného. Když jsem se o tom poprvé bavil s maminkou, bylo to nejsilnější. Byl tam zároveň strach, kdy jsem cítil, že se o mě velmi bojí, a zároveň možnost dosažení něčeho úplně výjimečného pro naši rodinu, komunitu, zemi. Za všechno špatné, čím jsme si museli projít. Nechci říkat, že šlo o pocit zadostiučinění, spíše takovou afirmaci, že si člověk musí něčím projít, aby byl připravený na to hezké, co přijde.

Přemýšlel jsem o tom, jaký mám pocit z toho, že budu jeden z mála lidí, kteří se dostanou tak daleko. Všechny racionální pocity zastiňuje pocit fyzický. Dostaneš se za horizont toho, co dokáže pojmout hlava a co už cítíš jen v těle. Máš pocit, že se zalkneš, když si představíš, že jsi najednou mimo planetu. Ten viscerální pocit v těle je velmi zajímavý.

A protože jsem byl vždycky průz­kumník a mám rád dobrodružství, tak se na to velmi těším a myslím si, že to bude i velmi spirituální zážitek, i s ohledem na pocit blízkosti smrti. Těším se, že v takovém změněném stavu vědomí budu mít příležitost prozkoumávat a tvořit věci, které mohou inspirovat lidi na zemi.

Říkal jsi, že se tvá maminka neubránila strachu, což je zcela pochopitelné. Jak na tvou vesmírnou výpravu reagují ostatní lidé kolem tebe?
V naší velké rodině, do které zahrnuji její africkou i českou část, blízké přátelé a Jaromíra, měl každý trochu jinou reakci, ale všichni jsou z toho šťastní. Všichni mi důvěřuji a vědí, co všechno jsem si v životě vymyslel a odmakal. Maminka strach má, ale nikdy by neřekla, ať to nedělám. Myslím, že mi to všichni přejí.

Rozhovor jsme zakončili společnou fotkou. Moc děkujeme za inspirativní rozhovor s astronautem, který nikdy astronautem být nechtěl.