Jakou cestou prochází člověk od chvíle, kdy mu úraz či onemocnění vezme více či méně možnost hýbat se? Jak se cítí, o čem přemýšlí, jak se s novou situací vyrovnává? To vše a možná ještě něco navíc vám chceme postupně představit na příbězích skutečných lidí, kteří se nebáli o svou zkušenost podělit.

V lednu nám David popsal den, kdy se mu stal úraz, dobu krátce po něm a pobyt v nemocnici až do okamžiku propuštění. Dnes naváže Jirka svým vyprávěním o období první intenzivní rehabilitace, o pobytu v rehabilitačním ústavu. A v březnu konečně zjistíme, jaké to je, když se člověk poprvé dostane do Centra Paraple.

Jízda na surfu, jako kterýkoliv slunečný den, který Jirka při svém pobytu v Austrálii rád trávil na pláži. Vlna nadzvedává surf a zase rychle mizí, jen tam najednou na chvíli chybí ta voda. Hlava dopadá na dno, šestý krční obratel je zlomený. Následuje spinální jednotka v Brisbane, první operace, necelé dva měsíce v nemocnici, první polohovací vozík, přelet do Čech, spinální jednotka ve FN Motol, druhá operace.

Sanitka převáží Jirku z Motola do rehabilitačního ústavu v Kladrubech. Akutní poúrazová rehabilitace je většinou naplánovaná na pět měsíců, Jirka strávil v Kladrubech půl roku. Měsíc si připlatil, protože doma ještě neměl vše upravené.
A jak to v rehabilitačním ústavu probíhá? Jak vypadá život na vozíku v této fázi?
„Do Kladrub jsem přijel v sanitce, neměl jsem ani vozík. Hodně jsem jich tam vyzkoušel, ale zatáčeli, nejeli… Kdo znal dobře paní na protetice, tak měl zaručeno, že vyfasuje ten lepší. Já jsem si mohl díky tátovi, který řekl, ať si vyberu, co chci, že to doplatí, pořídit kvalitní vozík rychle. Vybral jsem si karbonový, sloužil mi osm let, vlastně donedávna. Stihnul jsem si ho pořídit ještě během pobytu, ale většina lidí neodjíždí z Kladrub na svým vozíku.
Fyzioterapie a posilka, to mě tam bavilo nejvíc. Musel jsem tedy poprosit primářku, ať mi jí napíše, ale pak jsem jí dával i dvakrát denně. Potom ergoterapie - učili mě jak se obléct, přesednout atd. Byl jsem teda víc samouk, ale alespoň mě směřovali. Potom tam byla nějaké mechanoterapie, plavání, žíněnky… Taky jsem se stal rekordmanem ve výrobě šál na dílnách. Bylo to před Vánocemi, udělal jsem jich asi třináct, to určitě. Každej tehdy ode mě dostal šálu, plus pro sebe jsem si udělal sparťanskou a kobereček. Taky sparťanskej, mám ho u televize. Pak taky vertikalizace, návštěvy, výlety do přilehlého parku. A potom postupné seznamování s lidmi, nové sociální kontakty. Já jsem pro ně volil tanečky, nechyběl jsem snad na žádném. Diskotéky u rybníku, kamarádi - parouš Rosťa, Zdenda, Michal, holky…, začínal jsem znovu žít. Dodneška si mě tam sestřičky pamatují.
S odstupem musím říct, že rehabilitace mohla být intenzivnější. Dost lidí mi tam přišlo nemotivovaných až líných a taky ještě nesmířených s novou situací. Když jsem po půlroce odjížděl domů, měl jsem svůj vozík, pár šál, kobereček a fyzicky jsem byl silnější. Jen jsem vůbec neměl představu, co mě čeká.“