KLINIKA REHABILITAČNÍHO LÉKAŘSTVÍ FN KRÁLOVSKÉ VINOHRADY

Klinika výrazně ovlivnila důležitou složku rehabilitačního programu Centra Paraple – fyzioterapii. V roce 1970 ji založil prof. MUDr. Vladimír Janda, DrSc. Pod jeho vedením se stala centrem československé rehabilitační medicíny a pojmem i v celosvětovém měřítku.
Z tohoto pracoviště vzešlo několik mezinárodně akceptovaných a vysoce ceněných postupů
léčebně rehabilitační péče, jako je technika senzomotorické stimulace, principy svalové nerovnováhy (dysbalance), učení o klinickém významu základních pohybových stereotypů atd.
Několik let stál v čele kliniky MUDr. Jan Vacek, Ph.D. Pod vedením prof. Jandy tu také pracovala
Zdeňka Faltýnková, která později využívala získané zkušenosti při vytváření koncepce fyzioterapeutické péče a vedení fyzioterapie (a ergoterapie) v Centru Paraple. MUDr. Jan Vacek na klinice stále pracuje a spolupracuje také s Centrem Paraple

Jan Vacek

ODBORNÍK, LÉKAŘ A PEDAGOG

Jan Vacek, úspěšný a vyhledávaný odborník na bolesti pohybového aparátu, osobnost ovlivňující vývoj a výuku oboru rehabilitace. V letech 2000 - 2007 přednosta Kliniky rehabilitačního lékařství Fakultní nemocnice Královské Vinohrady. Vedoucí Katedry rehabilitační a fyzikální medicíny IPVZ Praha, řadu let předseda a nyní člen výboru Společnosti rehabilitační a fyzikální medicíny ČLS JEP, člen výboru Společnosti myoskeletální medicíny, vedoucí redaktor časopisu Rehabilitace a fyzikální lékařství, lékař Kliniky rehabilitačního
lékařství FNKV a pedagog 3. LF UK. A také už dlouhou řadu let lékař a odborný garant zdravotní péče v Centru Paraple.

SYN, ŽÁK A POKRAČOVATEL

Chceme‑li se pokusit poznat a pochopit člověka, pomohou nám k tomu také informace o prostředí, ve kterém vyrůstal, o rodině, která ho ovlivňovala. Důležité je i pracovní prostředí a osobnosti, se kterými spolupracoval. Jan Vacek je syn, respektive pokračovatel dvou charismatických a ve svých oborech uznávaných a úspěšných mužů. Je synem prof. MUDr. Václava Vacka, DrSc., bývalého přednosty Infekční kliniky 3. LF UK, který zavedl v infekčním
lékařství intenzivní péči a v roce 1965 se zasloužil o otevření Septické stanice na Infekční klinice FN Bulovka. Pracoviště se stalo vzorem pro další dvě podobná oddělení v republice a díky tradici zahájené prof. Vackem pak r. 1991 vznikla na pražské Infekční klinice moderně pojatá
jednotka intenzivní a resuscitační péče. Současně je pokračovatelem prof. Vladimíra Jandy, pod jehož vedením řadu let na klinice pracoval a po kterém se také ujal vedení kliniky. Toto dvojí dědictví může znamenat výhodu i zátěž. Požádala jsem Jana Vacka o rozhovor. Nebylo to lehké. Měla jsem trému. Věděla jsem, že volného času má málo a nerad s ním plýtvá. Předpokládala jsem, že rozlišuje činnosti na smysluplné a na ty, které jsou zbytečnou ztrátou času. Nad několika rozhovory s ním, které jsem našla na internetu, jsem začala tušit, kam
zrovna tuto činnost řadí… Přesto souhlasil. 

Pane doktore, jste jednou z významných osobností Kliniky léčebné rehabilitace FN Královské Vinohrady. Vedení kliniky jste v roce 2000 převzal po prof. Jandovi, který ji založil a učinil z ní
známé pracoviště. Jaká to byla úloha? Promiňte, ale připomíná mi to situaci, kdy nadaný a schopný syn pracuje ve stejném oboru, jako jeho otec. Nebo je to trochu jinak?
Co mně zbylo? Kliniku jsem, s trochou nadsázky řečeno, zdědil. Pan profesor Janda kliniku předal pod vlivem okolností, v době, kdy mu už zdravotní stav nedovolil ji dál vést.

Měnilo se pod vaším vedením směřování kliniky?
No, směřování, jak se to vezme. Pan profesor Janda byl člověk geniální v oboru, ale na praktický život moc nebyl. Když já jsem to zdědil, tak jsem si hned schytal od paní ředitelky, jaká je produktivita a organizace práce, že totálně proděláváme, že jsme černou dírou špitálu.
Takže první co bylo, tak jsme rekonstruovali organizaci práce a získali titul skokan roku, když jsme se stali třetí nejvýdělečnější klinikou. Ale to bylo všechno o tom, dát to nějak dohromady. Pan profesor byl v oblacích. Ať už fyzicky – pořád někde poletoval po světě, nebo jaksi duševně. A byl ze staré školy. Když posílal mého pacienta na vyšetření, řekl: „Řekněte jim,
že ho posílám já, mé jméno je dostatečnou žádankou.“ Což nebyla tak úplně pravda, takže žádanku jsem pak psal já. Takže on byl hodně v oblacích, no a já jsem se neodpoutal, já jsem zůstal na té zemi a na mě to dopadlo. Tudíž první rok byl hodně organizační. 

Vždycky jsem měla dojem, že i v práci je pro vás důležitá svoboda a určitá volnost. Důležitější, než například moc, kterou poskytuje řízení instituce. Že pokud můžete, dáváte přednost svobodě a tvůrčí práci nad povinnostmi i právy spojenými s vedením a rozhodováním. Je to tak?
No rozhodně. Člověk by měl dělat to, co ho baví a těší, neměl by se pouštět do něčeho, na co nestačí, pak žije v neustálém stresu. Dělat něco, co nebaví, to se mi zdá jako nesmysl. Ale to asi souvisí i s výchovou profesora Jandy. On nás vedl k velmi demokratickému pojetí. On například neuznával kontrolu docházky, nějakou kontrolu přítomnosti. Říkal, že když má člověk nějaký
důležitější úkol, tak ať dělá ten důležitější úkol, tím spíš pak udělá něco pořádného v práci. Jeho heslo bylo: „Když máte hotovo, tak jděte někam ven, je to zdravější,“ což by dneska narušilo pracovně právní vztahy. To mu ale nebránilo v tom, aby v pátek ve 3 hodiny po pracovní době nezačal velkou vizitu, když se mu chtělo. Byl neskutečně demokratický, nikdy
po mně nechtěl neschopenku, ale člověk musel odvést to, co on po něm chtěl.

Jaký je váš vztah k akademickým hodnostem? Dlouhá léta se mi zdálo, že se nevejdou do vašeho seznamu priorit. Zpočátku mě to překvapovalo, potom jsem zjistila, že moje přítelkyně, jedna z našich nejlepších a v praxi i výuce nejžádanějších klinických psycholožek, mimochodem vaše vděčná pacientka, to má podobně, snad jen ještě striktněji.
Jak to je dnes?
Já si myslím, že člověk má dělat to, co má rád. Jestli někoho baví běhat po fakultě a splňovat nejrůznější kritéria, která se neustále posouvají k vyšší dokonalosti, tak když to někoho baví, ať to dělá. Aby člověk dělal vědu pro vědu… Čtu to, co mě baví, co mě zajímá.

Jste vysokoškolský učitel. Pracujete s lékaři, fyzioterapeuty, seznamujete je s oborem i metodami. Považujete to za automatickou součást své práce, nebo spíš za poslání? Baví vás učit?
Výuku považuju za základní předpoklad toho, že člověk nezblbne. Protože komunikace s mladými, se studenty, je důležitá reflexe. Nemají zábrany dát najevo, že člověk žvaní…
Jsou schopni přivést člověka k tomu, aby o něčem přemýšlel. A ty děti dnes jsou strašně chytré. A to, co řeknete, neberou jako svatý grál, člověk to musí obhájit. A tím, že učíte, se taky sám učíte. Tím, že něco opakujete, tak vám leccos dojde, co by vám nedošlo normálně. Stává se mi, že nějakou zažitou pravdu přednáším opakovaně studentům, a když se snažím to uchopit z jiného úhlu pohledu, najednou vidím díru či nějaký protimluv ve sdělované informaci. A protože nemám rád falešné proroky, jdu hledat do literatury, jak to vlastně je a snažím se to
sám v sobě nějak přebrat a pochopit.

Co je vaše oblíbené rehabilitační téma a proč?
Jednak jsou to bolesti pohybového aparátu, to mě opravdu baví. Je to hádanka, taková dobrá detektivka. Ovšem často pachatel na konci případu uniká. A pak mě baví vozíčkáři, člověk k nim za ta léta přirostl. 

Co považujete za zajímavé v současné rehabilitaci u nás? A ve světě?
Asi největší téma jsou změny CNS, plasticita, tam objevujeme věci, o kterých jsme neměli ani tušení. Medicína bude za 10 let úplně jinde, než teď.

To mě zajímá, ale nejsem lékař. Můžete mi to trochu přiblížit?
Zjistilo se, že mozek a mícha nejsou definitivní tkáně, že dochází ke změnám, které mohou vést k nepříjemným následkům, jako je spasticita Na druhou stranu mohou při správné stimulaci, například ergoterapií a fyzioterapií, vést k určité reparaci poškozené tkáně. A poznání, co za těmito pochody stojí a co je může ovlivnit žádoucím směrem, to je věc budoucnosti.

Od prvních kroků Centra Paraple jsme v oblasti fyzioterapie čerpali z odborného know how vaší kliniky. Vy sám jste se stal už před více než 15 lety odborným lékařským garantem Centra Paraple pro zdravotní péči a jste jím stále. Jak vy vidíte Paraple? Jeho úlohu?
Já jsem zažil už ty první výjezdy s klienty, když se o Parapleti pouze snilo. Vždycky mi to přišlo úžasné. Já vždycky říkám, že to je naše jediná komplexní, úplná a funkční rehabilitace v Čechách. Tak, aby tam klient dostal všechno, co potřebuje. Od sdružování, přes informace, právní poradenství, sociální poradenství, pracovní poradenství, kurzy k práci…
Do Paraplete by měly sypat peníze úřady práce, dotovat ho sociální odbory, protože Paraple dělá fůru práce za ně. Kdyby takových center bylo víc, tak je to u nás lepší. Co se týče péče o pacienty, Paraple má dneska nezastupitelnou úlohu. S jednou kolegyní jsme si taky dělali
průzkum, kolik klientů má dostupnou fyzioterapii. Dobrá polovina klientů nemá dostupnou fyzioterapii, jen jednou za rok, když se dostanou do Paraplete. Tam není nic, co bych mohl vytknout. Dokonalá ergoterapie. Kde by se k tomu lidé na periferii dostali? Kdybych se uměl
modlit, tak bych se modlil, aby to tak zůstalo.

Zdá se vám, že za ta léta, co spolupracujete s Centrem Paraple a sledujete naše klienty, se zdravotní (a taky rehabilitační) péče o ně v České republice změnila?
No rozhodně. Dřív jsem měl pocit, že vyprávím příhody z druhého konce galaxie, když jsem přednášel o míšních lézích. Teď už mají lékaři ve vzdělávacích kurzech tahle témata automaticky, takže o tom mnohé vědí. Rehabilitační lékaři vědí o vozíčkářích, o systému péče, ta informace se k nim dostane v rámci vzdělávání.

Dlouhé období jste byl předsedou Společnosti rehabilitační a fyzikální medicíny, jste členem jejího výboru. Jistě tedy vidíte některé problémy, které nás trápí, v širších souvislostech. Jedním, kterým trpí řada našich klientů, jsou dekubity, nebo také proleženiny. Často je trápí ne týdny, ale měsíce a dokonce roky, a je možné na ně i zemřít. Stává se, že počínající defekt není dostatečně odborně léčen, běžné chirurgie nebo praktičtí lékaři tuto problematiku
příliš dobře neznají a nevědí, kam pacienta s problémem poslat. Tyto pacienty téměř nikdo „nechce“. Pracovišť, která jsou schopna a ochotna takového pacienta včas operovat je minimum, často je čekací doba řada měsíců i víc než rok, kdy už může být pozdě.
Už mnoho let na tento problém poukazujeme a nic. Je chyba v systému péče o spinální pacienty? Mohlo by pomoci zřízení centrálního registru spinálních pacientů, který by např. i četnost těchto problémů monitoroval? Co by mohlo podle vašeho názoru pomoci?
Chyba je v systému péče o pacienty. Můj tatínek řídil velkou infekční kliniku, většinu sester tam měl po celou tu dobu, co to vedl. Neměnil se mu personál, protože byl ochoten kvůli sestrám i běhat po úřadech, shánět místa ve školkách a jeslích. Vždycky říkal, že bez kvalitních sester
to nejde. A taky mu tam zůstávaly. A on věděl, že ke zbytečným komplikacím nedojde. To je celá péče o pacienty. Bohužel, zdravotníků je málo, chybějící se doplňují různým způsobem, jak to jde. Nemůžou pak stíhat stálou péči o pacienta, prevenci dekubitů. Určitě by pomohl vámi navrhovaný centrální registr vozíčkářů, ale musela by být k dispozici i nasmlouvaná pracoviště, která by pomohla dekubit okamžitě řešit. Já opakovaně cituji na přednáškách starou informaci ze Spojených států, že v roce 1986 průměrná cena dekubitu v USA dosahovala 50000 dolarů. To vedlo tamější pojišťovny k tomu, aby plně platily okamžitou péči a diagnostiku při podezření na dekubitus. Prostě se jim to vyplatí a pacientovi taky.

Co v životě považujete za nejdůležitější?
Radost z práce, že se daří, že lidem pomůžete. K tomu zdraví, to každý ví. No a v neposlední řadě zázemí - vědět, že jste mezi svými, že k nim patříte a že vás berou a záleží jim na vás.

Co vám naplňuje čas, který nevěnujete léčení a výuce?
Já jsem workoholik, dělám na vícero pracovištích a občas jdu ráno z domu v sedm a přicházím večer po osmé. Asi je to praštěné, ale mě práce s pacienty baví, pořád a je mi i koníčkem.
Ale hrozně rád odjíždím na Moravu, vezmu si montérky a jdu do vinohradu rýpat se v hlíně, aplikovat postřiky a vůbec vše, co k vinohradničení patří. Těším se celý rok na vinobraní, na chvíle, kdy nové víno začíná nabírat svou chuť. Rád cestuji, moc rád na kole. Rád chodím lesem a kochám se zelenou a tichem. 

Děkuji vám za rozhovor.