Co tedy naše děti potřebují? Především se potřebují cítit bezpečně. K tomu jim pomáhá, když my rodiče jsme klidní, dny plynou v rytmu pravidelných aktivit, čas se dělí na práci (školu) a hraní, některé aktivity děláme společně a jiné každý sám, povídáme si o tom, co cítíme, na koho myslíme, případně čím bychom druhé mohli potěšit.

Přístup k dětem se přesto v některých věcech liší, a to v závislosti na jejich věku. Pojďme se na to společně podívat.

Úplně nejmenší děti, tedy miminka a děti do 3 let, citlivě vnímají emoce druhých lidí, zejména těch nejbližších, rodičů. Snadno emoce od druhých přebírají, ty negativní i pozitivní. Proto je důležité, aby rodiče byli pokud možno klidní a nepřenášeli své obavy na dítě. Děti v tomto věku ještě nemají rozvinutou řeč natolik, aby jim bylo možné informace o koronaviru smysluplně předat, popravdě o to ani nestojí.  Pro takto malé děti se karanténou v jejich životě mnoho nemění, většinou ještě nechodí do školky a jsou zvyklé na domácí režim dne, který je dobré udržovat – včetně procházek venku, pokud je to možné.

Děti školkového věku, tedy 3 – 6 let, mohou změny vnímat intenzivněji. Přetrvává u nich ještě velká vnímavost na emoce druhých, zároveň už umí řadu věcí pojmenovat a klást otázky – např. kdy zase půjdou do školky, co dělají kamarádi, proč nemohou jít na hřiště a proč mají nosit roušku? Velkou roli v tomto věku hraje představivost. Děti si mohou střípky informací, které náhodně pochytily, skládat do různých fantazií, které mohou být děsivější než skutečnost sama. Proto se dětí ptáme, jak různé situace chápou, co si o nich představují a jak je prožívají, zda se něčeho obávají. Jejich schopnost fantazie můžeme využít, abychom jim pomohli porozumět okolnímu dění a snížili tak jejich obavy – třeba převyprávěním pohádky s dobrým koncem (např. Pohádka o zlém draku Koroňákovi a jak ho všichni společně porazili). Děti se také rády vyjadřují kresbou, společné popovídání si o obrázku nám může hodně říci o tom, co dítě prožívá. Děti ale nemusí změny prožívat jen negativně, naopak, čas strávený doma s rodiči mohou prožívat kladně a užívat si ho. Přitom je dobré dodržovat alespoň rámcově režim, na který jsou děti zvyklé ze školky – tedy dopolední aktivita, pokud je to možné, tak i pobyt venku, spánek nebo odpočinek po obědě, znovu odpolední pobyt venku nebo společné hraní.

Děti mladšího školního věku, 6 – 11 let, většinou přijímají informace realisticky. U prvňáčků a druháků ještě můžeme využít přístup jako u mladších dětí – tedy pohádku. Školáci už ale většinou vyžadují více vysvětlování. Ještě se nezajímají o širší souvislosti, spíše potřebují vědět, jak bude vypadat jejich den, jaké mají povinnosti – do školy, v domácnosti, jak mohou trávit svůj volný čas. Pokud chtějí, zprostředkujeme jim kontakt s kamarády, s využitím on-line technologií, děti od nich nevyháníme jako obvykle, jen vymezujeme čas a dohlížíme na jeho dodržování. Děti se do školy připravují doma, většinou ještě ne zcela samostatně, a proto je potřeba na přípravu dohlédnout, případně s ní pomoci. Pokud to jde, můžete zapojit do pomoci s učením i staršího sourozence. V tomto věku se děti ještě rády zapojují do domácích prací J

Děti staršího školního věku a dospívající tvoří různorodou skupinu. V tomto věku jsou důležití vrstevníci – spolužáci, kamarádi - a karanténní opatření představují velkou překážku ve vzájemném setkávání se. Nebráníme v on-line komunikaci s kamarády a respektujeme, když na povídání s nimi chtějí mít soukromí. Respektujeme také, že dospívající chtějí určitý čas trávit o samotě, nechtějí být stále s námi. Školní přípravu by už starší děti měly zvládat samy a zodpovídat si za ni, v období puberty ale toto nemusí vždy platit a pak je dobré domluvit si alespoň základní pravidla – např. dítě si samo určí, kdy úkoly vypracuje, ale mělo by čas dodržet a předložit rodičům k nahlédnutí výsledek své práce. Děti v tomto věku už bývají natolik rozumově vyspělé, že si s nimi můžeme o koronaviru povídat, diskutovat, navzájem si vyměňovat názory. Je to také dobrá příležitost vysvětlit si, jak funguje stát, kdo a jak ho řídí, co a kdo v tuto chvíli pro naši společnou ochranu dělá. Úzkostnější děti se snažíme zklidnit, naopak teenagery se sklony situaci podceňovat upozorníme na možná rizika a korigujeme jejich případné nebezpečné chování (např. setkávání se s kamarády ve větších skupinách apod.). U dospívajících počítáme s častějším střídáním emocí, které napětí vzniklé karanténou může ještě zesilovat – neplatí to ale pro všechny, řada teenagerů prochází tímto obdobím klidně, bez větších výkyvů.

Pro děti každého věku, a nakonec i pro nás dospělé, je důležité udržení kontaktu s širší rodinou, hlavně s prarodiči. Dětem je dobré vysvětlit, že starší lidé se musí více chránit a proto je nemůžeme navštívit doma. Můžeme si ale povídat po telefonu, přes Skype, menší děti mohou babičce a dědečkovi nakreslit obrázek, něco malého vyrobit, starší děti mohou napsat e-mail nebo dopis (ano, hezky postaru J).

Na závěr bych chtěla říci, že společně strávený čas s dětmi je darem, kterého se nám dostalo a můžeme se z něj radovat. Současně ale také představuje zátěž, která je za normálních okolností rozložená, dětem se věnuje více lidí – učitelé ve školce a škole, vedoucí kroužků, prarodiče. Můžeme se proto v těchto dnech cítit přetížení. Nevyčítejme si, když jsme unavení, reagujeme na děti podrážděně nebo chceme být chvíli sami. Všechny tyto naše pocity jsou pochopitelné a zcela normální. Nikdo z nás není perfektní rodič. Pokud to jde, rodiče by měli mít trochu času také pro sebe samé a pro sebe navzájem. Je možné, že se vám to nepodaří – v takovém případě trochu optimismu na závěr: nic netrvá věčně