Hned ranní vstávání získává novou dimenzi obtížnosti. Když nemusíte vyletět na první zazvonění budíku, nechce se vám ani na to druhé, třetí a tak dál. Je to výzva. Pokud ale máte kočku, která se začne dobývat do ložnice a kňučet, když se delší dobu po prvním signálu nic neděle, máte napůl vyhráno.
Již po týdnu mi chybí pohyb. Při práci sedím (chodit po bytě při telefonování dost dobře nejde, protože mám kočku, která se pořád plete pod nohy, a přítelkyně také potřebuje klid na svoji práci), při čtení knížky sedím nebo ležím, u jídla sedím, na záchodě sedím, prostě už několik týdnů převážně sedím. Krátké výlety do krámu to nezachrání. Na romantické podvečerní vycházky musí být dva, sám se nikam courat nepůjdu. A jelikož mojí drahé polovičce nijak dobře není, jsem převážně zalezlý jako jezevec v noře. Výsledek se dostavil: Tloustnu a hned druhý týden jsem si vleže na gauči zvrtnul kotník. To jako vážně. Sám jsem tomu v první chvíli nemohl uvěřit. Dva dny jsem nemohl chodit téměř vůbec, potom už se s odpadky opatrně belhám. Ještě štěstí, že alespoň jezdí výtah. Sedm pater obnáší pěkný rozhled po spoustě různobarevných paneláků, nedalekém nákupním centru, nicméně komáři jsou i v sedmém patře a sedm pater po schodech vyžaduje zdravé nohy. Chm. Na tu stranu, kde je popelnice, však stejně vede z domu tucet schodů, takže stejně syčím jako had.
Klid na práci a telefonování je značně iluzorní. Děti sice nemáme, ale… Moje kočka se už po čtrnácti dnech, které jsem strávil doma, začala chovat jako pes – všude mě sleduje, zalehává dveře a neustále řve a dobývá se za mnou, kdykoli se zavřu v pokojíku. Mám naší kočku rád. Jasně že mám. 
Pod okny máme dětské hřiště. Je zajímavé, jak děti i mládežníci vydrží donekonečna opakovat nějakou činnost: Například kopání fotbalového míče do branky z ocelových drátů (nebo do sítě za ní vytvořené bohužel z téhož materiálu) je zabaví na celý den. Ve výsledku je to horší než Siegfriedek zatloukající hřebíky v divadelní adaptaci Obsluhoval jsem anglického krále, kterou jsem kdysi shlédl v Národním divadle. A to ještě mohu být rád, když u toho zrovna neposlouchají rap, hip-hop nebo jiný supermelodický výhonek hudební kultury. Každý máme jiný vkus, ale vloni v létě se před tím arabsky zpívaným popem nedalo utéct – jak já byl rád za začátek školního roku. Tentokrát by byla zlatá i Janáčkova Symfonietta nebo vypalovačky od Offspring, při těch už se trochu pracovat dá. Zbaběle přiznávám, že jsem začal po večerech poslouchat AC/DC a severský metal, abych si trochu spravil chuť.
Už třetí den soused nad námi škrábe stěny (skvělý zvukový doprovod v sedm večer, když si chcete v klidu číst) a po malování odstřikuje špatně vyprané štětce přes zábradlí balkonu, a já tak mám další volnočasovou aktivitu: ve volných chvílích mohu mýt okna. Je to d***l, ale on to dobře ví, takže je zbytečné mu to připomínat. Ani pozdravit neumí. Ještě že mám rád lidi, že jo…
Ale není všechno negativní: Ušetřím čas, který bych strávil v MHD a nemusím se tam po ránu koukat na ty otrávené obličeje. Práci si mohu rozvrhnout více podle svého. Méně lidí volá, respektive se dovolá (ale to stejně nevydrží věčně). Nikdo co chvíli neklepe na dveře, jenom kočka na ně škrábe. A kdy jindy bych mohl při práci odbíhat k troubě při přípravě kuřete ala kachna, kdy jindy bych mohl v rámci rozdýchávání nepříjemného rozhovoru zaměstnat ruce a hlavu mytím nádobí nebo záchodu, nebo tréninkem svojí líné kočky za pomoci laserového ukazovátka.
A jestli se z pohodlí domova udělá té práce více nebo méně? Těžko říci. Třeba pokud jde o to, sesmolit souvislý kus textu, je to o něco snazší. A co se jednání s klienty týká, udělám toho někdy i více - protože s větší chutí. On i morous a introvert jako já si v této poloizolaci potřebuje s někým pokecat, a tak se na ty známé hlasy a tváře i po těch letech znovu těší.