Text: Václav Uher
Foto: Lukáš Klingora

Eriko, máš nějakou přezdívku?
V poslední době mi tady v Parapleti někteří terapeuti říkají „Eržika“. Nevím úplně, z čeho to pramení, ale myslím si, že to vzniklo na kurzu Zdravý životní styl. Byli jsme tam hodně semknutá parta. Možná to bylo tím, že ve mně viděli nějaký temperament.

Jsi temperamentní?
Skrytě. Cítím se spíš jako introvert, ale když hraje hudba nebo jsem ve společnosti, kde se zpívá, tak se to ve mně probudí. Alkohol v tom roli nehraje, ten spíš nemusím. Pomáhá mi hudba a dobrá nálada, pak temperament projevuji.

Měla jsi ráda hudbu už dřív?
Ano, od malička. Jako dítě jsem pořád tancovala před zrcadlem. S babičkou jsme zpívaly, máma mě brala do divadla a na koncerty.

A sport?
Táta byl velký sportovec, hrával volejbal a potřeboval mě jako nahrávače. Jako dítě jsem bydlela jedenáct let na severní Moravě, kde byly tuhé zimy a hodně sněhu. Chodili jsme bruslit, sáňkovat, byli jsme pořád venku. Jezdila jsem na atletické soutěže. Vynikala jsem v běhu, skoku do dálky i do výšky. Na dětství moc ráda vzpomínám. Potřebovala jsem se pořád hýbat. To mám asi dodnes.

Co jsi vystudovala?
Na základní škole jsem se učila dobře, takže to směřovalo ke střední škole. Měla jsem hodně ráda děti a už jako dítě jsem měla cíl být učitelkou. Na pedagogickou školu mě ale nevzali, protože jsem neudělala talentové zkoušky. Šla jsem tedy na gymnázium a poté se rozhodla pro obor rehabilitace. Tehdy se tomu říkalo rehabilitační sestra, dnes je to fyzioterapeut. Byl tam pohyb, biologie, sport a trochu i pedagogika, takže předměty, které mě bavily.

Stala ses tedy rehabilitační sestrou?
Studium i cesta k této profesi byly dost komplikované. Když mi bylo patnáct let a nastupovala jsem na gymnázium, tragicky mi při autonehodě zahynula maminka. Dozvěděla jsem se to krátce před Vánoci. Zrovna jsem byla v tanečních.
Byl to pro mě asi nejtěžší moment v životě. Konec bezstarostného dětství. Měla jsem pocit, že jsem během chvíle zestárla o deset let. Už jsem se neuměla ze života radovat tak jako dřív. Rehabilitační sestrou jsem se ale nakonec stala.

S jakými klienty jsi pracovala?
Prošla jsem různými obory – internou, ortopedií, chirurgií, gynekologií, dětským oddělením.
Hodně jsem se vzdělávala i po škole. Vždycky jsem měla pocit, že celoživotní vzdělávání je důležité, a vidím to tak dodnes.

Setkávala ses ve své praxi i s lidmi po poranění míchy?
Ano, poměrně brzy a hodně mě to zasáhlo. Cvičila jsem s jedním sedmnáctiletým chlapcem, který bydlel na internátě. Lezl za dívkami oknem, spadl a měl velmi těžké postižení. Byla jsem tehdy mladá a hodně jsem přemýšlela o tom, jak se mu během okamžiku změnil život. Prožívala jsem pocit zmaru a velkého neštěstí. Strašně jsem ho litovala.
Měla jsem i sportovce, který chodil s mým synem na judo. Na tréninku skákali z žebřin do žíněnek. On skočil nešťastně a zlomil si krční páteř. Později zemřel. Hodně mě to zasáhlo.

Jak tyto zkušenosti ovlivnily tvé další životní kroky?
Byla spousta věcí, které jsem musela překonat. Kolem dvaceti let jsem neplánovaně otěhotněla. To jsem ještě studovala. Těhotenství bylo rizikové a škola fyzicky velmi náročná, takže jsem musela studium odložit a později pokračovat s dítětem. O staršího syna se mi potom staraly babička s tetou. Staraly se vlastně i o mě, když jsem neměla maminku.

Jak se vyvíjel tvůj osobní život dál?
Vztah s partnerem mi nefungoval. Měla jsem s ním dvě děti, ale rozvedli jsme se a žila jsem jako samoživitelka.
Práce mě ale strašně bavila. Byla jsem jí hodně oddaná. Neustále jsem se vzdělávala. Až kolem mých čtyřiceti let jsem se v práci začala cítit jistá a profesně spokojená.
Zároveň jsem měla potřebu lidem hodně pomáhat, být na práci extrémně soustředěná. Měla jsem velmi přetížené ruce, a tak se ozvaly záněty šlach. Pamatuji si, že jsem nedokázala otevřít ani ledničku, protože jsem neměla sílu v úchopu. Vymýšlela jsem si různé pomůcky. Pomáhala jsem si vařečkou. Byla jsem zoufalá.

Jak se to projevilo na tvém vztahu k práci?
Najednou jsem se do práce přestala těšit. To, co mě dřív naplňovalo, se zlomilo. Snažila jsem se něco změnit a nějak si práci ulehčit, ale nešlo to. Lidé ke mně chodili s dlouhodobými zdravotními potížemi, často si i žádali o invalidní důchod. U sebe jsem si ale problémy nepřipouštěla.
Pořád jsem přemýšlela, jak z toho ven, jak se zachránit. Ale dostavil se syndrom vyhoření.

Jak tehdy vypadal tvůj pracovní režim?
Měla jsem dvě, někdy i tři práce. Přes den jsem pracovala ve zdravotnictví a odpoledne jsem chodila do své provozovny, kde jsem dělala reflexní terapii. Do toho jsem ještě uklízela. Už toho bylo moc.

Jak ses rozhodla situaci řešit?
Při práci jsem vystudovala speciální pedagogiku, opustila jsem zdravotnictví a začala úplně od nuly. Bylo náročné vystudovat novou školu v pětačtyřiceti letech, ale zvládla jsem to. Udělala jsem bakalářské státnice s červeným diplomem. Hodně mi to pomohlo v době, kdy jsem byla psychicky i fyzicky na dně.

Jaké byly tvé další plány?
Říkala jsem si, že vydržím ještě dva roky. Do padesátky. Dodělám magistra a pak už bude dobře.

Ale pak přišel další životní zlom…
Ano. Mám pocit, že to bylo tak nějak „řízené shora“. Jako by se tam nahoře rozhodli, že už je toho moc. Přišel pád ze stromu a všechno bylo jinak. Zase mě čekalo hodně přemýšlení.

Co má co dělat paní učitelka na stromě?
Měli jsme tělocvik. Děti měly rády míč, který jeden z chlapců hodil na strom. Říkala jsem si, že jim udělám radost, a pro ten míč vylezu. Jenže ten javor měl dost křehké větve, které se mi pod rukama zlomily, a spadla jsem. Kdybych dopadla na nohy, možná by bylo vše jinak, ale spadla jsem na záda a zlomila si hrudní obratel.
Nemohla jsem dýchat. Nemohla jsem hnout nohama. Hned jsem věděla, že je zle.

Stalo se to před žáky?
Ano, bylo to před nimi. Protože jsem ten problém znala z odborného hlediska, proběhlo mi hlavou úplně všechno – celý můj život i to, co bude následovat.
Zároveň jsem měla naději, že se to časem zlepší, a tahle naděje mi hodně pomáhala. Na jednu stranu je těžké vědět, co poranění míchy znamená, ale na druhou stranu díky tomu pak člověk ví, jak si v některých věcech poradit a nevzdat to. Snažila jsem se cvičit, i když někdy třeba jen v představě.

Prožívala jsi po úraze i temné období?
Ano. Partnerský život se mi úplně zhroutil. Necítila jsem zázemí. Synové byli už ve věku, kdy odešli z domova, a oba do zahraničí. Nechtěla jsem, aby se o mě starali, ale chyběla mi jistota a pevný bod.
Hodně mi tehdy pomohlo Paraple. Brzy po návratu z Kladrub jsem se sem dostala na pobyt a ten byl pro mě zásadní. Našla jsem tady novou naději a chuť do života. Viděla jsem, že i lidé na vozíku mohou žít aktivně, sportovat a učit se nové dovednosti.

Už je to pár let. Co všechno jsi doposud v Parapleti zažila, kromě rehabilitace?
Vyzkoušela jsem si spoustu aktivit – jízdu na koni, vodácké kurzy, potápění, ping-pong, handbike, střelbu z luku i ze vzduchovky. Naučila jsem se nový styl plavání a ve vodě si teď připadám svobodná. Viděla jsem ostatní lidi na vozíku, jak to zvládají, a to mě motivovalo.

Centrum Paraple jsi reprezentovala i ve StarDance. Jak na tento zážitek vzpomínáš?
Byl to zážitek na celý život.

Můžeš to rozvést?
Nejdřív jsem cítila trému a strach, ale ty se postupně rozpustily v úžasných kamarádských vztazích. Všichni mi fandili – kamarádi, spolužáci, známí. Nakonec ze mě všechno spadlo a v sále jsem si připadala, jako kdybych byla v tělocvičně Centra Paraple. Vůbec mi nedošlo, že se na mě dívají miliony diváků. Bylo mi tam strašně dobře.

Zbavila ses své mimořádné pracovitosti, nebo v tobě pořád je?
Pracuji, ale mnohem méně než dřív. Teď pracuji jako peer mentorka pro Českou asociaci paraplegiků, a to mě moc naplňuje. Jezdím autem za novými klientkami po poranění míchy a předávám jim zkušenosti, které jsem nasbírala. Začala jsem se také víc věnovat sobě, číst, učit se angličtinu, věnovat se keramice a ručním pracím. Zajímá mě kultura, divadlo a taky cestování.

Na začátku jsi mluvila o dětství. Nepřipadáš si někdy jako tulák po hvězdách?
Být věčným dítětem je moje velká síla. Neberu se moc vážně. Teď mám vnoučata a s těmi si ráda hraji, dostávám se na jejich úroveň. To mi dělá asi nejlíp.
A Tulák po hvězdách? To je asi moje nejoblíbenější knížka. Moje tělo je teď taky hodně pochroumané, ale hrdina v té knížce se cítil svobodný mimo své tělo, které bylo trýzněné. Přestal se bát smrti.
Vzpomínám si, že po úrazu jsem měla podobný pocit – jako bych se dívala na své tělo z nadhledu. Učila jsem se od něj oprostit. Ta knížka mi pomohla v tom, že tělo není to nejdůležitější. A pomáhá mi dodnes.

Mluvili jsme o obdobích, kdy ti chyběl pevný bod. Máš dnes pevný bod?
V mém životě bylo pořád nějaké stěhování. Ve čtyřech letech z Čech na Moravu, pak zpátky. Pořád jsem se ale vracela do rodného domu a ten je teď mým pevným bodem. Právě tam jsem ve čtrnácti letech poznala svou první lásku. Jako malí jsme spolu spíš kamarádili, chodili jsme do kina, do lesa. Byli jsme do sebe zamilovaní takovou tou dětskou láskou. Pak jsme se ztratili a každý šel svou cestou. Až teď, po hodně dlouhé době a všech životních šrámech, jsme se znovu potkali. Myslím si, že to tak mělo být. Věřím, že všechno má smysl.
Jsme spolu přes půl roku. Žijeme jeden pro druhého, pomáháme si a je nám spolu dobře. Tím, že mi pomáhá, se náš vztah ještě víc prohlubuje. Je v něm velká vzájemná vděčnost a cítím, že se potřebujeme. On je pro mě tím pevným bodem. Díky němu si už ani nepřipadám, že jsem na vozíku. Myslím, že láska může přijít v každém věku a nikdy není pozdě.