Text: Václav Uher 
Foto: Lukáš Klingora

Často slýchám tvoje jméno, když mi o tobě vypráví nějaký vozíčkář. Zpravidla je to hráč ragby a říká, že jsi byl jeho vzor. Co to pro tebe znamená?
Už jsem to párkrát slyšel a vždycky mě to překvapí. Já si vzor představuji trochu jinak, ale každý máme jiný pohled na věc, tak proč ne.
Každý se nejlíp učíme od někoho, kdo prošel něčím podobným.

Můžeš vzpomenout na dobu, kdy ses dostal na vozík? Jaké tehdy byly možnosti pro vozíčkáře – v oblasti řízení auta, nácviku soběstačnosti a péče o zdraví?
Úraz se mi stal v roce 1987. V sedmnácti letech jsem po hlavě skočil do mělké vody. V té době se neurochirurgií zabýval v podstatě jen profesor Beneš. Možná bylo odborníků víc, ale on byl tehdy asi špička a obraceli se na něj všichni. Proto bylo tak těžké se k němu dostat.
Ani mě neoperovali. Ležel jsem na zádech, kolem hlavy měl dva pytlíky s pískem a nehýbal se. To bylo všechno. Nechali mě tři měsíce jen ležet a pak mě poslali do Kladrub.
Tam jsem se v podstatě nenaučil nic. Byli tam dva zřízenci na celý barák, takže když jsi něco potřeboval, neměl ti kdo pomoct. Chodil jsem na ergodílnu plést šálu. Za půl roku jsem na tkalcovském stavu upletl asi dvacet centimetrů a na psacím stroji jsem za celou dobu napsal jednostránkový dopis.
Když jsem přišel domů, všechno jsem dělal s mámou – přelézání, oblékání i další běžné věci. Od nuly. Táta na to neměl nervy, vždycky říkal: „Já ti pomůžu.“ A místo toho mě prostě přehodil.

Nechtěl sis nechávat pomáhat?
Říkal jsem si, že rodiče tady nebudou věčně, takže se o sebe musím nějak postarat.

Měli jste bezbariérové bydlení?
Bydleli jsme na Proseku v sedmém patře. Výtah často nejezdil. Můj pokoj měl tři metry na dva a půl. Měl jsem tam postel, skříňku, stůl a sotva jsem se tam otočil.

Co se v takové situaci dalo dělat? Studovat? Malovat?
Tehdy ještě nebyl internet ani počítače. Prsty jsem měl nepohyblivé. Ze začátku jsem se snažil hlavně cvičit, abych to nějak „rozchodil“.

Věřil jsi, že by ses mohl vlastní dřinou uzdravit?
Na začátku jsem nic nechápal. Do té doby jsem viděl jednoho vozíčkáře a divil se, jak může jezdit na vozíku. Až když jsem se na něj dostal já, zjistil jsem, že vedle kol jsou obruče, kterými se vozík pohání. Všichni mi říkali „Jsi mladej. Ono se to nějak zlepší“. Věříš tomu, ale postupně zjistíš, že to úplně dobré nebude.
Když jsem odešel z Kladrub, kontaktovaly mě Zdeňka Faltýnková s Alenou Kábrtovou, které tehdy pracovaly na Klinice rehabilitačního lékařství na Albertově. Řekly mi, že tam mají ergodílnu, kde pracují dva vozíčkáři, Honza Šisler a Pepa Hurt. Ti testují, co jsou vozíčkáři schopni zvládnout a na základě toho jim vytváří doporučení, aby se mohli ucházet o práci. Tehdy nebylo běžné, že by vozíčkáři pracovali. Bohužel to není běžné ani dnes, ale to má jiný důvod.

Jaký?
Někdy mi přijde, že dnes mají někteří vozíčkáři menší motivaci pracovat. Mají nějaký základní příjem a k tomu další dávky. Já jsem musel pracovat, abych utáhl vlastní byt. A taky jsem chtěl. Pocit, že jsi prospěšný, ti dává energii.

Chodil jsi ven?
Chodil, ale styděl jsem se. Nejhorší bylo chodit po sídlišti, kde mě lidi znali. To říká hodně lidí – že nejtěžší jsou setkání s těmi, kteří tě znali už předtím. Časem se sžiješ s tím, že jsi takový, jaký jsi, a ne takový, jaký bys chtěl být.

Ty jsi spíš racionální než emoční, že?
Asi jo.

V čem vidíš výhody a nevýhody takového racionálního přístupu k tak fatální změně?
Výhody? Jdeš na stojáka na pivo, čekáš ve frontě a přitom celou dobu vlastně sedíš. To jsou velký výhody.

A teď vážně.
Jdu krok za krokem. Dám si jeden cíl, ten splním, a až pak si dám další. Od začátku jsem měl jednu myšlenku.
Když budu dál žít, nechci být sám. Chci mít partnerku. A když s ní budu, nechci, aby všechno dělala ona. Tak jsem se musel naučit přelézt sám do postele. Pak jsem si řekl, že v té posteli přece nebudu oblečený, tak jsem se naučil svlékat i oblékat. A co když u ní budu déle a budu potřebovat na záchod? Tak jsem se naučil přesunout na záchod. A tak to šlo dál. Řekl jsem si, že ji budu chtít vzít na výlet, tak jsem se naučil řídit auto.

Jak ses naučil řídit auto, když tehdy ještě nebylo ruční řízení tak moderně přizpůsobené jako dnes?
Dneska máš automat – zařadíš podle toho, jestli chceš jet dopředu nebo dozadu, a pak jen mačkáš plyn a točíš volantem. Já řídil škodovku stodvacítku s dvěma pákami. Levou rukou jsem přidával plyn, pravou jsem mačkal spojku a brzdil, takže jsem v jedné chvíli vlastně neměl čím držet volant. Musel jsem pustit plyn, chytnout volant, druhou rukou zmáčknout spojku, rychle zařadit a tak pořád dokola.

Jak se balily holky v devadesátkách, když jsi byl na vozíku?
Myslím, že úplně stejně jako dnes. Možná je to dnes těžší kvůli sociálním sítím, kde má každý svoji bublinu. Jinak si myslím, že pro kluka na vozíku je to v něčem snazší než pro holku. Holky mají nějaký mateřský pud nebo co. Prostě se s tebou baví. Někdy jsem měl kolem sebe dokonce víc holek než zdraví kluci. Braly mě jako neškodného a když zjistily, že se se mnou dá normálně mluvit, blbnout, tancovat i pít, tak se to posunulo dál.

Kdybys měl svůj život v devadesátkách nějak shrnout, co bys řekl?
Nepřipouštěl jsem si, že jsem na vozíku. Choval jsem se jako každý jiný mladý kluk. Měl jsem skvělou partu kamarádů z chaty. Byli jsme spolu pořád. Další věc byla práce. Na České poště jsem dostal svůj první počítač. Učil jsem se na něm všechno od začátku. A do toho ragby. Jak se říká – ragby není sport, ale životní styl. Já jsem tím žil. Sport, práce a zábava s kamarády.

Jaká je tvoje role v souvislosti se vznikem ragby vozíčkářů v Čechách?
Nejsem ten, kdo tady ragby vozíčkářů založil. Přivedli mě k němu Jirka Kuchta s Michalem Čuříkem. Taky kvadrouši. Říkali: „Hele, v Hradci se hraje ragby, nechceš to zkusit?“ Vůbec jsem nevěděl, jak si to představit, ale když jsem to zkusil, už jsem u toho musel zůstat.

O jakém roce se bavíme?
Asi 1992.

Ragby jsi nejen hrál, ale postupně jsi ho začal i vést a rozvíjet.
Tak nějak jsem to převzal. V roce 1993 jsme si řekli, že budeme ragby dělat na sportovní úrovni. Začali jsme na sobě makat. V roce 1996 se nám podařilo dostat na World Wheelchair Games ve Stoke Mandeville, kolébce paralympijského sportu. Skončili jsme pátí z pěti, ale byla to obrovská zkušenost. Viděli jsme tam cizince, kteří už měli začátky za sebou. Měli lepší techniku i pomůcky. Strašně nás to nakoplo. Věděli jsme, že chceme dělat ragby na nejvyšší úrovni. Založili jsme tři týmy a vytvořili ligu, aby se mohlo hrát mistrovství republiky. Později v roce 1998 vznikla Ragbymania, která se koná každoročně už dvacet sedm let.

Byl jsi někdy na pobytu v Centru Paraple?
Byl, ale až nedávno, po úrazu ruky. V roce 2019 mě nabouralo auto, když jsem jel na handbiku. Měl jsem kromě jiného přerušený nerv v levé ruce, takže jsem s ní vůbec nehýbal. Musel jsem se všechno učit znovu a jinak. Předtím jsem Centrum Paraple vlastně nepotřeboval. Uměl jsem se o sebe postarat. Měl jsem zajištěný život, bydlel jsem sám, pracoval jsem. Z Centra Paraple jsem byl ale nadšený. Jako čerstvý pacient jsem řešil úplně základní věci. Učil jsem se znovu oblékat, přesedat a podobně. Všichni se ke mně chovali tak, jako by můj problém byl ten nejdůležitější na světě. To bylo strašně silný.

Jsi bronzový medailista z paralympiády v Athénách 2004, kde jsi uspěl v plavání. Jaký význam pro tebe tento úspěch má?
Pro mě je největší úspěch to, že dneska můžu jakkoliv spadnout do vody a vím, že se neutopím, protože se dokážu otočit a odplavat. To je víc než celá paralympijská medaile.
A to je podle mě vůbec to nejdůležitější – i na ragby a na sportu obecně, že ti to dá něco do tvého osobního života. Naučíš se překonávat překážky a potkáš spoustu lidí, kteří tě ovlivní.

Cítíš se být úspěšný?
Ve sportu jsem zažil krásné věci, které mě vždy naplňovaly. A snad ještě něco zažiju. Mám super rodinu, dvě děti a práci, která mě baví. Takže si myslím, že jsem úspěšný.

Co děláš za práci?
Pracuji jako IT administrátor v České asociaci paraplegiků – CZEPA. Zajišťuji vše od instalace počítačů a správy sítě přes zabezpečení a ukládání dat až po drobné úpravy našich webů. Starám se zkrátka o kompletní IT zázemí asociace. Je to pestrá práce a pořád se něco učím. To mě baví.

Jak funguje manželství, když je jeden z partnerů na vozíku? Jaké nastavení by měl mít vozíčkář, aby ten vztah neničil?
Asi bys měl být ten, kdo „doma nosí trenky“, jestli mi rozumíš. Nemyslím to nijak šovinisticky, ale v tom smyslu, že bys měl věci zařizovat. Jak říkal Jirka Čeloud. Na zahradě bylo potřeba něco udělat, tak to domluvil a večer řekl manželce: „Je to hotový.“ A o tom to je. Když něco nemůžeš udělat, tak to aspoň zařídíš, aby neměla všechno na starost žena. Někdy se role trochu prohodí – já občas vařím a žena mi naopak na vozíku utahuje šroubky. I sebevíc hendikepovaný má hlavu a může něco dělat – třeba organizovat.

Co bys řekl vozíčkářům, kteří jsou po poranění míchy kratší dobu?
Já na takové ty chytré, mentorské řeči moc nejsem. Když jsem pracoval jako programátor v bance, měli jsme šéfa, který i ve velmi krizových situacích říkal: „Kluci, neberte to tak vážně.“ Asi bych jim řekl, ať zkusí žít, jako by to poranění míchy nebylo. Vím, že to nejde vždycky, ale aspoň se o to pokusit.

Jak mají sbalit holku?
Když chceš sbalit holku, musíš se překonat. Musíš se s ní potkat a pak už je to jenom na tobě. Když jsi svůj, tak by ta holka musela být úplně hloupá, kdyby s tebou nebyla.