Text: David Lukeš, ředitel Centra Paraple

Karolína (19)

Dětství jsem strávila v lázních, kde jsem poznala mnoho lidí. Hodně mi dala také základní škola. Navštěvovala jsem běžnou školu, kde jsem se setkala i s tím, že ne každý přijímá lidi, kteří se vymykají standardu. Jsou lidé, kteří hledají rozdíly, kde se dá. A jako dítě chcete co nejvíce zapadnout. Teď, když dospívám, vím, že to není o tom přizpůsobit se ostatním, ale mít rád sám sebe. Díky tomu mám i zdravější vztah k druhým.

Cítím se teď víc v klidu. Pořád jsem to já. To mi hodně pomáhá a nepropadám tolik úzkostem ani depresím. Zaměřuji se na to, co je pro mě důležité, co mě dělá šťastnou, a obklopuji se dobrými lidmi. Aktuálně studuji uměleckou školu. Moc mě baví umění a ráda bych si v něm našla svou cestu, svůj styl, ať už by to byla práce s malbou, keramikou, nebo třeba focení a práce s videem.

Obecně se moc ráda učím. Proto mám také ráda cestování, poznávání nových kultur a lidí. Inspiruje mě setkávat se s lidmi, naslouchat jim a být součástí nějaké skupiny. Pokud se cítím dobře a bezpečně, bavím se pak s každým. V Parapleti je mnoho inspirujících lidí a tolik příběhů, ani jsem nevěřila, co všechno se může stát a jak nebezpečný může život být. Každý žije svůj příběh a přesto vidím, že to pro ně není konec světa. Inspirující je i to, že lidé nacházejí odvahu své příběhy sdílet. Sleduji na Instagramu jednu hendikepovanou krasobruslařku z Itálie, její příběh je pro mě velmi inspirující. Se svým partnerem se dostali až na paralympiádu a je krásné sledovat, jak spolu fungují a jakou jsou si oporou.

Stejně inspirativní jsou pro mě i lidé, kteří v Parapleti pracují. Všichni jsou milí a sympatičtí. Líbí se mi, jak spolu komunikují s respektem. Komunikace je klíčem k tomu, jak být spolu. Někdy stačí jen pozdrav, aby člověk cítil opravdový zájem, a to vás může vytáhnout z temnoty. A je jedno, jestli jste na vozíku nebo ne, protože každý něco řeší, a jsou lidé, kteří mají opravdu velké problémy.

Mám pocit, že jsem pořád v pohybu, většinou se zastavím až na konci dne a často mě překvapuje, co všechno moje tělo zvládne. Uvědomuji si, jak dobře na tom jsem, když vidím, že se někdo ani nepostaví nebo nezvedne ruce.

Upřímně jsem na sebe pyšná. Musela jsem do toho dorůst, vážit si nejen toho, co mám, ale i sama sebe. Dříve jsem se cítila neúplná, ponížená a trapná. Samozřejmě i teď někdy přemýšlím nad životem, ale cítím se svobodně.