Před poraněním míchy jsi žil spolu s manželkou a dvěma dětmi rodinný, naplněný život. Co jsi dělal za práci? 

Dělal jsem v zakázkovém oddělení ve strojírenské firmě. Bavilo mě to a dělám tam dodnes, jen už ne na plný úvazek. 

Někdo se ocitne na vozíku ze dne na den. Ty jsi přicházel o pohyb postupně. Jak se tvé potíže začaly projevovat? 

Nejdřív jsem měl problémy s chůzí. Pohyb do schodů i ze schodů byl čím dál složitější a v šeru jsem si připadal, jako kdybych se snažil chodit poprvé v životě. Bolela mě záda. Stav se postupně zhoršoval.  

Co ti řekli lékaři? 

Museli si myslet, že si vymýšlím, protože všechny výsledky testů dopadly dobře. Až při důkladném vyšetření se ukázalo, že příčinou problémů byl nádor, který utlačoval moji míchu od kostrče až po krk.  

Jaký postoj jsi k této zprávě zaujal? 

Byl jsem sportovec, nekuřák, téměř abstinent. A najednou mě potkala taková diagnóza! Navíc v nešťastné chvíli. Moje, teď už bývalá, manželka se měla po pěti letech vracet do práce. Dokončovali jsme stavbu domu. Mladší syn měl jít do školky. Když mi řekli, že ze dne na den můžu skončit na vozíku, podepsal jsem reverz. Minimálně měsíc jsem musel vydržet, než se všechny starosti v rodině vyřeší. To se podařilo. Bývalá žena nastoupila do práce, mladší syn do školky a já zpátky do nemocnice. Ukázalo se, že nádor jde operativně odstranit, ale byl tak velkého rozsahu, že se musel odstraňovat po částech. 

Pomohly ti operace? 

Naopak. Po každé operaci se můj zdravotní stav zhoršil. Po první jsem ještě chodil, pak už to bylo horší. Nakonec jsem zůstal na vozíku. V roce 2024 jsem musel na operaci krční páteře, protože jsem v rukou přestával mít cit. Po operaci jsem se znovu učil, co už jsem jako vozíčkář uměl – ovládat vozík, zvládat přesuny, hygienu, oblékání… 

Hledáš smysl v tom, co se ti stalo? 

Pro mě je důležitá víra v Boha. Věřím, že Bůh má se mnou nějaké plány. Samozřejmě, že je pro mě těžké se s tím srovnat, ale snažím se hledat i to pozitivní. Díky vozíku jsem se dostal na jiná místa. Potkal jsem nové lidi, se kterými bych se, kdybych byl zdravý, určitě nepotkal. O životě uvažuji jinak. Mé priority jsou jiné. Co pro mě bylo dřív důležité, beru teď jako prkotinu. 

Lidé často říkají, že se jim po poranění míchy změnily priority, ale jak konkrétně? 

Dřív jsem hodně věcí řešil na poslední chvíli. Říkal jsem si, že všechno stihnu. Doběhnu autobus, doženu vlak. Teď vím, že si na všechno musím udělat čas a přemýšlím víc dopředu.  

Když vím, co budu druhý den dělat, musím si předem nachystat všechno, co k tomu budu potřebovat. To jsou věci, které jsem dřív vůbec neřešil. Mají-li přijet rodiče nebo kamarádi, dopředu si napíšu poznámky, s čím od nich budu potřebovat pomoct. 

Když někam jdu, musím si odpovědět na otázky: Zaparkuji tam? Budu moct vystoupit? Budou tam schody? Dostanu se na toaletu? Můžu se vůbec té kulturní akce zúčastnit? 

Mnozí lidé na vozíku by raději zůstali doma. Ty jedeš. 

Mám dva hnací motory, a to jsou moje děti. Jaký bych byl táta, kdybych jen seděl doma a brečel v rohu?  

Jakých kulturních akcí se účastníš? 

Jako zdravý jsem rád tančil. Pamatuji plesové sezóny, kdy jsem objel i pět plesů. Když jsem se dostal na vozík, myslel jsem si, že to skončilo. Díky ochrnutí a spolupráci s Centrem Paraple jsem se ale mohl zúčastnit StarDance. Poté mě oslovili známí s tím, že mám pěkný projev a že bych mohl moderovat farní ples u nás ve Velké Bíteši. V příštím roce bych měl tento ples moderovat už potřetí.  

Točí se na farním plese pivo? 

Nejen pivo. Alkohol všeho druhu. K baru vedle pódia, kterému říkáme Peklo, se chodí po schodech dolů. Používáme známé heslo: „Utrácením na baru přispíváte na faru.“  

Víra v Boha v tobě byla už před poraněním míchy? A pokud ano, jak se proměnila? 

Byla. Řekl bych, že po poranění míchy ještě zesílila. I tím, že ode mě odešla manželka s dětmi. Dřív jsem chodil na mše jen v neděli a o svátcích. Teď chodím často i ve středu. Víra mě drží. Nejsem na všechny radosti a starosti života sám. Samozřejmě je tu rodina a kamarádi, ale víra je pro mě také důležitá. 

Jak se cítíš jako moderátor na vozíku?  

Paradoxně docela dobře. Na farním plese je rodinná atmosféra. Jedna rodina je u řízků, jedna u baru, další se stará o skleničky. Moderujeme ve dvojici – invalidní důchodce na vozíku a studentka. V životě by mě nenapadlo, že budu na plesech nejdřív prodávat tombolu, potom jako člověk na vozíku kontrolovat vstupenky u vchodu a nakonec moderovat. 

Jaké byly tvoje první pocity, když ti zavolal ředitel Centra Paraple a zeptal se tě, jestli bys byl ochotný vystoupit ve StarDance? 

StarDance jsem sledoval od prvního dílu. S rodiči, pak s manželkou a později s dětmi. Vždycky mě zajímalo, jak StarDance funguje zevnitř a jestli jsou tanečníci a celebrity opravdu takoví, jaké je známe z obrazovek. 

Jak dlouho ses rozhodoval, zda nabídku přijmeš? 

Když jsme se doma dívali na charitativní večery StarDance, děti mi říkaly: „Tati, ty bys tam taky mohl někdy jít.“ Už tehdy jsem si říkal: „Proč ne?“ Když přišla nabídka, neváhal jsem. 

Jaké byly tvé nejsilnější zážitky? 

Organizační tým měl všechno do posledního detailu vyladěné. Všude panovala dobrá nálada. Celý organizační štáb i pracovníci Centra Paraple se k nám chovali moc hezky.  

Co tě překvapilo? 

Překvapilo mě, jaký dosah může mít dvouhodinový kulturní pořad. Druhý den jsem měl telefon úplně zahlcený zprávami na WhatsAppu a Messengeru. Ani jsem nestíhal odepisovat. Automechanici, kteří se mi starají o auto, mladí, staří, ženy, muži. Všichni to sledovali. Všichni mi strašně fandili. Lidé mě zastavovali a ptali se, jaké to bylo.  

Ptaly se tě děti ohledně tvého poranění na otázky, na které bylo těžké odpovědět?   

Když se mi to stalo, byly děti ještě malé. Braly to přirozeně jako součást života. Stejně tak, když ode mě odešla bývalá manželka a vzala si je s sebou. Přijaly, že přes týden jsou u mámy a o víkendu u táty. Ptaly se třeba na nohy. Řekl jsem jim, že je od pasu necítím a ony se ptaly: „Kdybych tě řízl do nohy, cítil bys to?“ Když jsem řekl, že ne, pokračovaly: „A kdybych tě kopl?“ „Ne.“ „A kdybych ti nohu uřízl úplně?“ „Ne.“ A ony na to: „Tati, vždyť ty máš výhodu. Když tě na noze něco bolí, tak tě to vlastně nebolí.“ 

Jak se snažíš děti zabavit? 

Mám dva kluky. Zpočátku mě mrzelo, že s nimi nemůžu hrát fotbal, ale našli jsme způsob, jak to udělat. Dělám brankáře. S vozíkem v brance zaberu hodně místa. Hrajeme basket, pétanque, florbal nebo deskovky. Když je hezky, jdeme na procházku. 

Používáš elektropohon, makáš sám, nebo tě chlapci tlačí? 

Mám elektropohon. Dětem se to líbí, pořád se chtějí vozit. Dám si je na klín a oni řídí. Vždycky jednoho, pak druhého. 

Čeho ses jako táta bál, ale nakonec se ukázalo, že tvá obava byla zbytečná? 

Bál jsem se, že se u mě budou děti nudit a že jim nebudu moci dát, co potřebují. Na začátku jsem nevěděl, že existuje elektropohon nebo možnost úpravy řízení auta. Díky tomu dnes můžu vzít děti na výlet do zoo, nebo třeba do kina.  

Vnímáš, že tvoje životní zkušenost je posilou i pro tvou farní komunitu? 

Vnímám. Při mších občas čtu přímluvy nebo vybrané verše z Bible. Hodně lidí mi říká, že jsem pro ně inspirací. Občas mi někteří z přátel říkají: „Ráno mě všechno bolí, ale pak si vzpomenu na tebe a řeknu si, že mi vlastně nic není.“ 

Jakou roli na tvé životní cestě sehrálo Centrum Paraple? 

Kvůli nádorům jsem se dostal do nemocnice, potom na spinální jednotku a následně do rehabilitačního ústavu. Pak ale přišla chvíle, kdy jsem se vrátil domů a musel začít samostatně fungovat. Potřeboval jsem informace, jak na to. Využil jsem pomoci brněnského ParaCentra Fenix a Centra Paraple. Na obou místech jsou lidé, kteří vědí, jaké problémy vozíčkář řeší a jak si může život ulehčit. Za čtrnáct dní v Centru Paraple člověk posune tolik věcí, které by jinde řešil půl roku. Nesetkal jsem se tady s člověkem, který by nebyl ochotný pomoct.  

Co se ti v Centru Paraple podařilo vyřešit? 

Měl jsem hodně bolavé zápěstí. Poradili mi, co dělat a jak si ulevit. Řešil jsem zlepšení vyprazdňování, protože tady jsem se nestyděl zeptat. Potřeboval jsem nový podsedák a vzápětí si mohl vyzkoušet pět různých typů. Líbí se mi i spolupráce mezi zdravotníky, fyzioterapeuty a ergoterapeuty. Nemusíš desetkrát opakovat to samé. Když něco řekneš jednomu, předají si to mezi sebou. A hlavně je tady individuální přístup. Na začátku si řekneš, co chceš řešit, čeho chceš více a jakých procedur naopak méně. Není to tak, že by všichni klienti museli dělat to samé. Vyzkoušel jsem si tady virtuální realitu. Díky Centru Paraple jsem byl i na Slavii na fotbale. Jsou tady fakt dobří lidé. 

Máš v sobě nějakou hořkost vůči Bohu za to, co se ti stalo?  

Občas. Když přijde bolest nebo je mi hodně špatně, tak si říkám: „Proč je to takhle těžký?“ 

Kdyby se jednou někdo zeptal tvých dětí, jaký byl jejich táta, co bys chtěl, aby o tobě řekly? 

Chtěl bych, aby řekly: „Táta byl sice na vozíku, ale věnoval se nám. Dělal pro nás, co mohl. Snažil se nám pomoct, vyjít nám vstříc a vytvořit nám dobré zázemí.“ 

Každý večer si voláme přes WhatsApp. Hned od začátku jsem chtěl, aby to tak bylo. A stejně tak když jsou u mě, vždycky jim říkám, ať zavolají mámě. Vím, co dělali, jak se měli, co je trápilo a co je těšilo. Čas s dětmi je pro mě to nejcennější.