Jak se promítá tvoje lékařská profese do toho, jak situaci po poranění míchy prožíváš?
Jedna paní doktorka mi po úrazu řekla, ať nepřemýšlím dál než do oběda následujícího dne. A já to tak beru. Moc nepřemýšlím nad tím, co se mi po medicínské stránce stalo a jestli se to může zlepšit nebo ne. Každý posun hodnotím podle toho, co znamená pro můj běžný život. A v nemocnicích mi moje profese pomáhá daleko líp snášet přístup personálu, protože vím, jak náročná je práce sanitářů a sestřiček.
Jaké specializaci ses před poraněním míchy věnoval?
Jsem cévní chirurg a postupně jsem se dostal k ultrazvukové diagnostice. Po úrazu hýbu rukama výrazně hůř, a tak je všechno jinak.
Pro chirurga jsou ruce nástrojem stejně zásadním jako pro klavírního mistra. Jaký příběh stojí za tím, že v současné době nemůžeš hýbat prsty?
Teď mám trochu husí kůži, ale musím to rozvést. Když jsem studoval medicínu, pracoval jsem tři roky brigádně jako sanitář na ARO. Tam ležel patnáctiletý kluk, který krátce před svým úrazem – skokem do vody – získal titul mistra republiky v karate. Na oddělení byl půl roku. Rukama hýbal jen minimálně. Měl dekubity na zadku, problém s hleny, které nebyl schopný vykašlat. A úplně se svému stavu odevzdal. Na něm jsem viděl, jaké to může být, když se něco takového stane mladému, aktivnímu člověku. Od té doby jsem v sobě nosil strach, že by se mi něco podobného mohlo stát.
Vím, že vážný úraz páteře tě přitom potkal hned dvakrát.
Ano, dva a půl roku před mým „osudovým“ úrazem jsem už jedno zranění krční páteře prodělal. Při pádu z kola jsem nestihl dát ruce před sebe a dopadl přímo na hlavu. Ochrnul jsem, ale postupně se mi pohyb vrátil. Přes počáteční necitlivost v bříškách prstů jsem se nakonec vrátil k plnohodnotnému operování. Horším způsobem dopadl úraz na lyžích v Itálii. Poslední den, kdy jsme si řekli, že kopec ještě dvakrát sjedeme a pojedeme domů.
Chceš popsat, jak se to přihodilo?
Celý týden bylo ošklivo. Nahoře bílá tma, všude mokro. A ten poslední den jsem jezdil hlavně s naší dcerou Aničkou. Jel jsem asi patnáct metrů za ní. Šlo o úplně jednoduchý, skoro rovný úsek, ale kvůli mlze nebyl vidět povrch. Najednou se něco stalo a já měl pocit, že mi pod lyžemi zmizel sníh. Propadl jsem se přes špičky a dopadl rovnou na bradu. Hlava se mi vyvrátila dozadu. Slyšel jsem, jak to v krku zaskřípalo. Ležel jsem obličejem ve sněhu a vůbec nevěděl, jestli jsem na zádech, nebo na břiše. Od krku dolů necítil nic. Byl jsem při vědomí, ale nemohl jsem dýchat.
Vzpomínáš si, jestli ti v tu chvíli běželo něco hlavou?
Říkal jsem si: „Nic necítím. To, čeho ses celý život bál, je tady. Bude to kvadruplegie. Nebudeš se hýbat vůbec.“
Co se dělo potom?
Ani po probuzení na ventilátoru jsem necítil téměř nic. Nehýbal jsem se od krku dolů. Jakékoli snížení podpory ventilátoru vedlo k tomu, že jsem se dusil. Nemohl jsem mluvit, takže jsem svým blízkým jen ukazoval písmenka na tabulce. V té době jsem poprvé řekl bratrům i manželce Štěpánce, že pokud to takhle má zůstat, chci, aby zjistili, kde je možné legálně podstoupit eutanazii. Myslel jsem víc na okolí než sebe. Péče o mě by byla vyčerpávající.
Tyhle myšlenky tě provázely delší dobu?
První rok ano. Říkal jsem si, že kdybych úraz nepřežil, byla by to pro okolí sice bolestná, ale jednorázová rána – ne každodenní trápení. Pak jsem si ale řekl: „Nemůžeš to vzdát jen proto, že to teď takhle vypadá. Neházej flintu do žita. Aspoň zatím ne. Musíš udělat maximum pro to, abys dosáhl zlepšení.“
Je ti takový přístup vlastní, nebo přišel až s novou situací?
Byl jsem na sebe vždycky tvrdý. Bolesti jsem přehlížel, tělo hodně zatěžoval a v tom jsem se rozhodl pokračovat. I po nehodě jsem si stanovil velké cíle. Doufal jsem, že se postavím na nohy a vrátím se do práce. Pak jsem tyto sny uzavřel do jakési bubliny a řekl si, že musím řešit především aktuální problémy, pěkně krok za krokem. Musím makat a uvidíme, kam až mě zlepšení pustí.
Jak dnes vypadá tvůj rodinný život?
Jsme pořád rodina, ale je pravda, že úraz hlavně náš vztah se ženou výrazně poznamenal. Oba vidíme, jak moc je to náročné – pro mě, ale hlavně pro Štěpánku, která mi pomáhá se vším, aniž by chtěla pomoc zvenčí.
Chápu správně, že na péči máte jiný názor? Využil bys služeb i někoho jiného?
Od začátku jsem věděl, že budu muset mít ošetřovatelku nebo ošetřovatele. Štěpánka tuhle možnost zatím nepřijímá.
Jak to všechno vnímá tvoje dcera?
Na začátku jsem se hodně bál, jak ji můj úraz zasáhne, ale ona je úplně úžasná. Bavíme se spolu, jako kdybych byl zdravý, a to mě drží nad vodou. Jen mi strašně vadí, že ji nemůžu obejmout tak, jak jsem byl zvyklý dřív. Ona přijde, obejme mě, ale já na ni ruce pořádně nedostanu.
Jaký máš jako klient i jako lékař pocit z Paraplete?
Když jsem do Paraplete přijížděl poprvé, říkal jsem si: „Budeš tu tři týdny, něco se naučíš, ale už abys byl zase doma.“ Pak mě ale pobyt nadchl. Z pohledu lékaře to není jen rehabilitační zařízení. V Parapleti ti lidé rozumějí – znají příběhy, problémy, situace, a proto je jejich péče tak komplexní. Všechno spolu souvisí. Uleví ti psychicky i fyzicky, a to i v intimních oblastech. Třeba o vyprazdňování se strašně stydíš mluvit, ale tady nemusíš. Sestřičky nebo další personál prostě přijde a řekne: „V pohodě. To se dělá takhle.“ A naučí tě to.
Co dalšího ti tady pomáhá?
Jednoznačně psychologická podpora. Něco si s lidmi vyříkáš, ale spoustu věcí v sobě zazdíš. Nafukuje se to v tobě jako pytel, který nechceš na nikoho vysypat. Doma o tom mluvit nechceš, bojíš se, jak tě blízcí pochopí, když v tvém těle nežijí, a také si nechceš přiznat, že tyhle problémy máš. Ale tíží tě. Najít v běžném světě psychologa, který rozumí vozíčkářům a jejich specifickým problémům, je strašně těžké. Pak ale přijdeš do Centra Paraple, na pohovor s psychologem, otevřeš se a všechno to z tebe spadne.
Sleduješ i jako lékař trendy v léčbě míšních poranění?
Štěpánka i můj starší brácha výzkum sledují, ale já nechci žít v obláčku naděje, s představou, že mi jednou možná něco pomůže. Z pohledu chirurga, když se na to díváš anatomicky, mi připadá reálné, že se jednou míšní poranění podaří opravit. Vždyť je to vlastně kabel plný drah. Signál někde začne a jinde skončí podrážděním. Třeba to půjde, ale jestli se toho dožiju, nevím. Teď potřebuju cvičit.
Jaký je podle tebe rozdíl mezi Tomášem, který tehdy ťukal do tabulky a říkal, že takhle žít nechce, a Tomášem, který tu sedí dnes? Nemyslím fyzický stav, ale tvůj postoj k životu.
Mám život opravdu rád, chci si ho užít – i když mi to teď úplně nejde. Ťukání do tabulky jsem si zpětně vyhodnotil tak, že konec je nejjednodušší cesta, jak ze všeho utéct. Ale já nejsem typ, který se vzdává. Řekl jsem si: „Když jsi zůstal naživu, asi to tak někdo chtěl a něco tě ještě čeká.“ Věřím, že si ten život ještě užiju – ale napřed si to musím trochu „vyžrat“, abych si uvědomil, jakou má skutečnou hodnotu a jak lehkovážně jsem se k sobě dřív choval.
Patří do téhle představy i návrat k medicíně?
Na pár dní jsem se do ambulance vrátil. Ultrazvuk za mě prováděla Štěpánka. Já jsem psal do počítače, hodnotil vyšetření, radil, jak snímky pořídit, abych z nich dostal to, co potřebuju. Diktoval jsem zprávu, pacientovi vysvětlil problém i postup léčby. V tu chvíli jsem měl pocit, že nepotřebuju chodit. Mít kolem sebe lidi a pocit, že jim dokážu pomoct svými znalostmi – to mě neuvěřitelně nabilo.
Teď se pro mě připravuje adaptér, abych byl schopný držet ultrazvukovou sondu a dělat diagnostiku sám. Takže ano – vrátit se chci stoprocentně. Návrat do práce vidím jako naprosto reálný cíl. Vím, že mi to psychicky strašně pomůže.
