Jak bys definovala krásu?

Dobře se cítit. Ať už je to krása vizuální, nebo jiná, je důležité, abychom o sebe pečovali, mysleli na sebe a dobře se cítili.

Po poranění míchy se setkáváš se ženami na vozíku. Jednu potkáváš v zrcadle, další tady v Centru Paraple. Jak podle tebe ženy na vozíku vnímají své tělo a vlastní sebepřijetí?

Když jsou ženy delší dobu na vozíku, bývají víc smířené. Umí se svým tělem pracovat. Někdo se o sebe chce starat a stará, někdo ne. Z toho, co jsem za ty dva půl roku pocítila sama na sobě za dva a půl roku, co jsem na vozíku, můžu říct, že moje tělo teď potřebuje víc péče než dřív, když bylo zdravé.

Proč ses rozhodla podnikat v kosmetice a estetické medicíně?

Vyučila jsem se kadeřnicí a pak šla na kosmetičku. Nejsem schopná říct, proč. Že by moje mamka nebo babička byly ženy, které stály hodinu před zrcadlem kvůli líčení nebo vlasovým ondulacím, to se říct nedá. U nás vládl Oriflame. Po o absolvování obou škol jsem si naivně myslela, že můžu okamžitě začít fungovat v praxi. Následoval náraz do zdi. Od pondělí do čtvrtka jsem chodila do salonu, kde jsem v prázdné, úzké místnosti čekala, až někdo přijde. Zbytek dní, od čtvrtka odpoledne do neděle, jsem jezdila a prodávala na stánkách, abych si vydělala na chod salonu a na nějakou svoji obživu. Věděla jsem úplný prd a musela absolvovat desítky dalších školení. V kosmetických službách se říká, že dva až tři roky trvá, než se to rozjede.

Byla jsi vychovávaná k pracovitosti?

Měli jsme barák, kolem kterého bylo spousta práce, která mně absolutně nebavila. Když jsem chtěla mít svoje peníze a postavit se na vlastní nohy, musela jsem si je vydělat.

Jak pohybové omezení ovlivnilo tvé podnikání?

První salon jsem si otevřela před tři a dvaceti lety. Teď je to dva a půl roku, co jsem na vozíku. Zpočátku jsem dělala jen kosmetickou péči, takže vyčištění pleti, masáže, barvení obočí, řasy. Pak se nabalila estetika a k tomu medicína. Než se mi to stalo, zaměřovala jsem se na aknózní pleť. Bavily mě hlavně výsledky u lidí, kteří se s problematickou pletí trápili. Dnes, i na vozíku, jsem schopná klientkám a klientům vyčistit pleť. Jen mi to trvá mnohem delší dobu než dřív. A tak radím lidem, jak se mohou o pleť starat sami a doma.

Jak ses dozvěděla, že máš v míše nádor?

Trápila mě tupá bolest na levé straně žeber. Říkala jsem si: „Asi jsem si skřípla nerv.“ Rok a půl jsem fungovala. Pak se objevilo ranní motání hlavy a nevolnosti. Během půlhodiny se ale vždycky všechno srovnalo, takže jsem to neřešila. Koho v určitém věku něco nebolí? Nebyla jsem člověk, co by vysedával u lékařů.

Jednoho dne jsem šla doprovodit syna na autobus. Při chůzi jsem párkrát zakopala. Říkala jsem si: „No tak tohle už je divný.“ Při vyšetření na neurologii jsem si netrefila prstem na nos, takže následovala magnetická rezonance. Ta odhalila nádor. V tu dobu nezhoubný, ale utěsňoval míchu. Na operaci jsem došla po svých. Synovi jsem řekla: „Za týden jsem doma.“ Z týdne bylo osm měsíců. Už jsem nevstala.

Cítila jsi vztek?

Já jsem nevěřila, že zůstanu na vozíku. Říkala jsem si: „Ono to půjde. Vždyť jsi přišla, tak musíš odejít.“ Pak přišla realita. Cvičila jsem měsíc, dva. Nic. Nohy jsem necítila. Přišly stavy, které nebyly úplně příjemné. A hlavně se mi stýskalo po synovi. Žili jsme spolu sami. Buď jsem byla v práci, nebo s ním. Tohle bolelo nejvíc. Už jsme spolu nemohli chodit plavat, lyžovat. To byl největší boj. A je i dodneška.

Kolik je synovi?

Bylo mu třináct, když jsem šla na operaci. Teď mu bude patnáct.

Kdo o synka pečoval, když jsi byla v nemocnici?

O syna se starala mamka. S odvozy na hokejové zápasy pomáhali synovi spoluhráči a jejich rodiče.

Jak se v té době vyvíjel tvůj zdravotní stav?

Nelepšilo se to. Když mě poprvé posadili, omdlela jsem. Dneska už vydržím na vozíku sedět déle. Měla jsem a mám kolem sebe kamarády, kteří jsou na mě občas jako pes. Dali mě do auta a řekli: „Dělej, budeš řídit!“, já na to: „Ne, já nechci!“ Čekali jsme v autě třeba hodinu, než jsem se odvážila rozjet. Dneska jsem za tyto kamarády šťastná. Když je potřeba, dokážu se někam sama dopravit. Musím ale přemýšlet kam dojet, aby tam byla vhodná toaleta. Také mi není úplně příjemné, jak lidi na vozík koukají. Ale už je to lepší.

Co ti do života přinesl pobyt v Centru Paraple?

Ti lidi jsou tady úžasní. Od prvního do posledního člověka. Dávají naději, sílu a kdykoliv jsou ochotni pomoct. Pracovníci i ostatní klienti. O to náročnější jsou konce pobytů. Člověk by nejraději vytvořil nějaké „kripl ghetto“, kde bychom mohli být společně bez divných pohledů ostatních lidí. V tomhle byl zase skvělý David (ředitel Centra Paraple), který nám říkal: „Ne. Musíte se začleňovat!“  I když jsem doma rok a půl, stejně nejsou lidi schopni pochopit, jaká ta situace je.

Co přesně nejsou schopni pochopit?

Není to jenom o tom, že sedíme na vozíku. Co si budeme povídat - záchod, to je asi ta největší hrůza. Rodina neví, co jsou neuropatické bolesti nebo spasmy. Vrátit se odsud domů, kde mi trvá tři minuty, než se zvládnu dostat na úzkou toaletu a pustit si vodu.

Řešíš změnu bydlení nebo úpravu domu?

Bydlím v našem domě. Ve druhém patře bez výtahu. Teď upravujeme nejspodnější patro, kde byly původně garáže a sklep. Celé jsme ho vybourali a rozšířili směrem do zahrady, hodně za pomoci kamarádů. Až se podaří sehnat peníze a všechno dokončit, budu mít bydlení v přízemí, kam budu moct sama zajet a kde budu mít vlastní bezbariérovou koupelnu.

Kamarády, kteří ti teď tolik pomáhají, jsi měla už před poraněním míchy?

Moje situace přátelství hodně vytříbila. Byla jsem překvapená, kolik lidí mi pomohlo. Přišel sedmnáctiletý kluk, který byl u mého kamaráda na brigádě, a řekl „Kdybys něco potřebovala, řekni.“ Najednou u mě byli čtyři kluci a makali tři víkendy za sebou. A zlobili mě, protože si nevzali ani korunu. „My nic nechceme.“ říkali.

Jak tvou situaci přijímá syn?

On o tom nemluví. Myslím si, že jsme měli hodně silné a hezké pouto. Snažím se mu pořád dokazovat, že jsem tady pro něj. I když už ne tak, jak byl zvyklý. Každý večer přijde a zeptá se: „Pití máš? Chceš otevřít okno? Máš u sebe ovladač?“ Už se ptá automaticky.

Ptala ses někdy sama sebe, proč se tohle stalo právě tobě?

Člověk si samozřejmě takové otázky pokládá. Asi tisíckrát. „Proč já? Proč zrovna tohle?“ Jestli jsem tam neměla radši zůstat pod tou kudlou… Asi se mám ještě, co učit. Na druhou stranu, zase se mi začaly otevírat úplně jiné příležitosti. Třeba StarDance.

Jak ses k nabídce vystoupení ve StarDance dostala?

Když mi zavolal pan ředitel, tak jsem mu řekla, jestli se nezbláznil. Řekl mi: „Nech si to projít hlavou.“ Mám mezi vozíčkáři kamarády, kteří už ve StarDance účinkovali, tak jsem jednomu z nich zavolala.

A co ti řekl?

„Žaneto, jdi do toho, je to super zkušenost.“ Na nabídku jsem kývla. Ptala jsem se syna: „Jendo, mám jít do StarDance?“ A on: „Takže ty se neprojedeš ve Strakonicích ani po náměstí a půjdeš do televize? Ty nejsi normální.“ Asi nejsem.

Mluvila jsi o tom, že ti není příjemné, jak se na tebe a tvůj vozík lidé dívají. Teď se dostáváš do situace, kdy tě uvidí celý národ.

Ano. Navíc mě teď oslovili za strakonickou veřejnost, abych šla do politiky a zlepšila tam bezbariérovost.

Možná budou po Strakonicích vylepené tvoje plakáty.

Vím. Přicházejí výzvy, které musím přijmout a zkusit něco nového. Život se vyvíjí úplně jiným směrem, než jsem čekala.