Jako voják jsi před úrazem prošel misí v Bosně a Hercegovině. Co si z té doby vybavuješ?
To mi bylo devatenáct a jako mladý chirurg jsem se těšil na svou „první operaci“. Viděl jsem poválečný stav území, rozbité vesnice, všude mnoho min, rozbité cesty, lidi, kteří tam jen přežívali, chodili v rozřezaných holínkách, jablka skladovali ve vápně, aby jim vydržela. Setkal jsem se s utrpením, které jsem do té doby neznal.
A když jsem se pak vrátil domů, začal jsem se ztrácet. Propadl jsem víkendovým pařbám a alkoholu. Nastaly chvíle, kdy jsem se motal na diskotéce někde u záchodů a říkal si: „Ty vole, tady nemáš, co dělat. Měl bys makat a něco v životě dokázat. “
Tvůj další život zásadně změnil úraz krční páteře. Co se stalo?
Před úrazem jsem mámě řekl – nevím proč –, že kdybych skončil na vozíku, tak se zabiju. Někdo nad tím může mávnout rukou, ale mně to přijde zajímavé.
Pár týdnů na to jsme jeli z diskotéky a já seděl na sedadle spolujezdce. Dostali jsme smyk a trefili strom. Nikomu se nic nestalo, jen mně. Po týdnu jsem se probudil do úplně jiného světa. Byl jsem napojený na dýchací přístroj, měl vnitřní zranění a poškozené obratle C3 až C6, které mi zafixovali. Šance na přežití prý byla minimální.
Dneska, když se na to dívám zpětně, vidím v tom i něco dobrého – jako by vesmír vyslyšel moje odhodlání denně makat a něco dokázat, akorát jsem tím myslel hokej, který jsem hrál, a ne vozík.
Jak jsi tu situaci vnímal?
Úraz zbořil mé iluze o tom, že jsem neporazitelný stroj. Po měsíci v nemocnici jsem byl jen kost a kůže. Už jsem neudělal 500 kliků za půl hodiny a 50 dřepů na jedné noze.
Říkal jsem si: „Jak teď budeš fungovat? Co budeš dělat? Neutřeš si ani zadek, nic si neuvaříš, ani se sám neoblékneš.“ Musel jsem znovu budovat vztah sám k sobě, což bylo neskutečně těžké.
Věřil jsi, že fyzickou dřinou, na kterou jsi byl zvyklý, se můžeš uzdravit?
Nevěřil jsem, že budu na vozíku. Bojoval jsem, cvičil jsem nad rámec všech procedur.
Co ti pomohlo, když pominula ta nejhorší fáze?
Začal jsem číst knihy o psychologii a seberozvoji. Došlo mi, že pokud zůstanu v negativitě, nepomůže to ani mně, ani nikomu v mém okolí.
Musel jsem se naučit jednat s lidmi – nejen v nemocnici nebo na rehabilitaci, ale kdekoli. Jako voják jsem často jednal z pozice síly. Najednou jsem se ocitl v úplně jiné situaci.
Začal jsem se více zapojovat do komunity vozíčkářů a pomalu se dostávat z izolace. Nejdřív jsem se vůbec nechtěl ukazovat venku na vozíku. Ego dostávalo nekončící nakládačku.
Pomohlo ti i Centrum Paraple. Jak na to vzpomínáš?
Paraple se pro mě stalo druhým domovem. Zázemím, které bych přirovnal k „palebné síle v záloze“.
Nebyl jsem nejšťastnější člověk na světě, ale byl jsem mezi lidmi, kteří měli podobný osud. A taky mezi odborníky, kteří mi dokázali pomoct.
Do Paraplete se i po letech rád vracím. Neznám lepší místo.
Jak se tvůj život vyvíjel dál?
Po pár letech doma jsem byl nespokojený. Rozhodl jsem se pro studium na vysoké škole v Praze a začal bydlet na koleji. I když jsem v sobě pořád bojoval, bylo to jedno z nejlepších rozhodnutí v životě.
Ke konci studia mi jeden kamarád nabídl něco nečekaného – cestu do Indie za léčbou a poznáním. Lákala mě ajurvéda, změna prostředí, výzva. Buď se vrátím domů, nebo pojedu do Indie, kde se může stát cokoli.
Rozhodl jsem se jet.
Věřil jsi, že ti pobyt v Indii může přinést plné uzdravení?
Ano. Věřil jsem. A měl jsem podporu rodiny.
Podstoupil jsem různé masáže, ajurvédské procedury, poprvé se mi podařilo vysadit Baclofen, lék na křeče. Teplo a doteky mi dělaly dobře.
Pak mi kamarád doporučil guru-léčitele ze Sikkimu. Říkal, že skoro křísí mrtvé. Vyrazili jsme za ním vlakem třetí třídy, pak jeepem do hor a dál pěšky. Tahali mě na mechanickém vozíku. Pak nakonec na zádech, celé dvě hodiny. Bylo to šílené.
Guru se mě dotýkal šálou, volal modlitby směrem k nebesům, a dal mi nějaký posvátný prach. Měl jsem naprostou víru, že se něco stane. Zázrak nepřišel. Jeho učeň mi řekl: „Možná jsi nevěřil dostatečně.“ Tu větu si pamatuju dodnes.
Co tě v Indii nakonec drželo, když uzdravení nepřišlo?
Takový vnitřní pocit – říkal jsem si: „Tady chci žít. Tady chci zůstat, navzdory všemu, jak to je. Něco mě tam drželo. Později jsem se seznámil s přítelkyní Ambikou, původně moji ošetřovatelkou. Postupně jsme se sblížili a stala se mou partnerkou. Sdílíme život už patnáct let.
Jak ses v Indii postupně zabydlel?
Žiju v Dillí, kde je přes 30 milionů lidí. Vedro, chaos.
Když jsem tam přijel poprvé, neměl jsem skoro žádné zázemí. Ležel jsem třeba 17 hodin na jednom boku. Vedle sebe dva bažanty, jídlo zabalené v alobalu, jedl jsem vleže, pod hlavou ručník s ledem, abych se nepřehřál. Což se mi několikrát skoro stalo, protože nemám termoregulaci. A modlil jsem se, aby ten, kdo mi má pomoct, opravdu přišel. V Indii se občas stane, že někdo na týden zmizí a pak se vrátí, jako by nic.
Ambika byla jiná. Zodpovědná, spolehlivá, výjimečná. A za to jsem jí opravdu vděčný. Díky ní i díky času, který jsme tam spolu strávili, se můj život začal měnit.
Dnes žijeme spolu v bezbariérovém bytě na sídlišti. Mám tam elektrickou postel, bezbariérovou koupelnu, elektrický vozík. Prostředí je přizpůsobené mým potřebám, ale ten začátek byl hodně drsný. Jako třeba když jsem dostal tyfus.
Jak si vysvětluješ tak silné pouto mezi lidmi z tak rozdílných kultur?
Je to pro mě taky záhada, na kterou asi nikdy nebudu znát odpověď. Není samozřejmost potkat dobrého člověka. Možná právě vozík mě dovedl k té cestě, kterou jsem hledal. A na této cestě jsem se setkal s člověkem, kterého vnímám i jako učitele.
Vrátím se obloukem k tomu devatenáctiletému klukovi – k vojákovi, kterým jsi tehdy byl. Změnil se vlivem vztahu s Ambikou, Indie a všeho, co jsi zažil, nějak tvůj pohled na život?
U nás, když na něčem makáš, máš šanci toho dosáhnout, ale v Indii, kde je miliarda a půl lidí, tam jdeš žádat třeba o místo učitele a hlásí se jich s tebou dvacet milionů. Vyberou jich jen pár tisíc. Možná máme každý nějakou roli a na ni je třeba mít i štěstí. Jestli je náš příběh napsaný, nebo si ho tvoříme sami, to ať si každý odpoví po svém. Člověk tam čelí syrové realitě – potkává děti, lidi na ulici, pohřební průvody. Třeba nesou malé dítě zabalené v bílém prostěradle. Smrt tam není tabu. Lidé jsou s tělem doma, přijde rodina, brečí, prožijí to, ale přijímají to jako součást života. A to je něco, co bych přirovnal ke speciálnímu výcviku – ne tělesnému, ale duševnímu.
Co ti dnes dává smysl? A co bys vzkázal ostatním, kteří hledají nový směr?
Ať řeknu cokoliv, stejně si každý musí projít svou vlastní cestu. Já měl štěstí. Na rodinu, na přátele, na lidi kolem. To mě drželo nad vodou.
Jestli je někdo naštvaný na život, ať o tom s někým mluví. Třeba to něco změní. Třeba ne. Ale je dobré začít přemýšlet, hledat. Pozorovat se.
Dává smysl zkoušet nové věci, ale s rozvahou. Jako záchranáři – pomáhají, ale vědí, kde je hranice. A když přijde těžká chvíle? Vydržet. Prostě vydržet. A jít dál.
