Zdroj: Magazín Paraple, květen 2022
Text: David Lukeš, ředitel Centra Paraple 
Foto: Archiv Erika Čipery

Jak se aktuálně cítíš?

Cítím se hezky. Pěkné je to. Všechno je teď vydatné, naplno, život mi nedává oddechnout. Vnímám, že je důležité si nějak uvědomovat svoje priority. Prožil jsem si i období, kdy jsem měl totální pracovní nasazení často i včetně večerů a víkendů, a takové už to teď nemám. Svoje si řekne život, to, kde je člověka právě nejvíc třeba, okolnosti člověk nevymyslí, to přijde.

Když to vezmu z pohledu naší organizace, tak v Asistenci se máme fajn, protože to prostředí dlouhodobě přitahuje lidi, kteří mají zájem o téma pomoci druhým, zlepšování životních podmínek pro lidi s postižením. Starosti nám průběžně dělá nedostatek asistentů a teď i třeba finanční nejistota, která je daná státním rozpočtem a tím, že se stále neví, jak to vlastně s financováním sociálních služeb letos bude. Neznamená to, že bychom se z toho nějak hroutili, protože věříme, že to dobře dopadne, na druhou stranu je to ale znejisťující, protože sociální služby jsou ze státního rozpočtu financovány převládající částí. A kdyby to nedopadlo, jsme namydlení a dozvíme se to navíc až v druhé polovině roku. Taková nejistota tu dlouho nebyla a těžko připravovat nějaké krizové plány pro lidi, kteří se bez pomoci asistentů neobejdou. Věřím, že si tohle uvědomují i politici.

Ovlivnila momentální situace na Ukrajině nějak vaši práci?

Hned na začátku jsme nabídli naše dlouhodobé zkušenosti a dovednosti lidem, kteří sem z Ukrajiny prchají před válkou. Pracuje u nás celá řada lidí, kteří se od začátku osobně angažují. Za Asistenci pomáháme tím, co umíme – poradenstvím při hledání bydlení, podporou při zajišťování nezbytných formalit, zprostředkováním potřebných kompenzačních pomůcek a podobně. Celkem už pro osmdesát lidí s postižením a jejich rodiny, s některými v delší spolupráci. To vše v rámci navýšených kapacit našich sociálních pracovníků. Zapojili jsme víc i naše asistenty, kteří jsou původem z Ukrajiny a mají i zkušenost i s prací v terénních službách a teď mohou tlumočit, propojovat a účinně pomáhat.

Přemýšlíme i o nějakém kurzu pro lidi z Ukrajiny, kteří by měli zájem pracovat jako asistenti. Jen musejí mluvit alespoň trochu česky, aby se byli schopni dorozumět s tím, komu budou pomáhat. Nevím, jestli to pomůže pokrýt nedostatek pracovníků v sociálních službách, sociálních pracovníků a jiných potřebných pracovníků, spíše si myslím, že se většina lidí z Ukrajiny vrátí domů hned, jak to půjde.

Radost mi teď dělá, jak se rozvinul prvek solidarity ve společnosti. Lidé se ve velkém snaží pomáhat tím, co mohou nabídnout a na co stačí. Moc by celé společnosti bylo ku prospěchu, kdyby se to podařilo překlopit do dob, kdy nejsou války, pandemie a živelné katastrofy. Aby se i v běžných dnech dalo více opřít o to, že tam, kde je dostatek, je i vůle se dělit s těmi, kterým se právě nedostává. Považuji to za velkou výzvu pro celou naši společnost i pro každého jednoho člověka. Podle dlouhodobých sociologických sledování totiž v naší kotlině není solidarita s potřebami druhých tou přední hodnotou, naopak jsme v rámci celé EU spíše na chvostu.

Z blízkosti války mi je těžce. Z celého toho šílenství, které vyvolává. Nedovedu si představit, že bych vzal do ruky zbraň a někoho v zájmu obrany země zabil. Utrpení, které přináší válka, je šílené, nemám ale bohužel žádné obecné řešení.

V mém vidění světa není řešením přistoupit na stejnou úroveň jako agresor, což ale vůbec neznamená vzdát se svých hodnot. Inspirativní jsou pro mě východiska Gándhího nebo i Václava Havla. Jejich názor na současnou situaci ale samozřejmě nemůžeme dovozovat, jen mě překvapuje, jak rychle je možné vtahovat do války.

Na Ukrajině jsou tisíce lidí v přímém ohrožení života. Jak bezpečně se cítíš ty v místě, kde žiješ?

Cítím se tady naprosto bezpečně, ale když cestujeme s Jáchymem (syn), vlastně se cítím bezpečně všude. Bezpečí ale vnímám jako svůj vnitřní stav, i když samozřejmě jsou místa, která jsou nebezpečná. Kdysi jsem se cítil nebezpečně třeba v Rusku, bylo mi dvacet tři, myslel jsem si, že budu fotograf, toulal jsem se sám po ulicích, nebo i v Čechách, když jsem zkoušel spát sám v lese a přišla tma, to jsem potom byl nervózní až do východu a ani jsem se nevyspal.

Navíc se pohybuji v nadstandardně vlídném prostředí. Myslím, že co člověk rozdává, to se mu i vrací. A přirozeně mě mrzí, když jsou na mě lidé nevlídní. Což zažívám třeba při jízdě na kole po městě, to je takový barometr. Cítíš se v dopravě nežádaný jen proto, že jsi na kole a někteří lidé by tě nejraději zničili, tam se tedy občas necítím úplně bezpečně.

Věříš v přirozené dobro lidí?

Věřím, že každý má v sobě nějaký nekonečný základ, který nás spojuje do určité jednoty. A potom záleží, jakými nástroji je člověk opracováván v různých etapách svého života. Někdy člověk udělá něco, na co není hrdý, ale je to součást jeho vývoje. Doufám, věřím a cítím, že všichni směřují k tomu být lepší bytosti.

Když člověk někoho přímo osloví o pomoc, mám zkušenost, že je málokdy odmítnut. Z tohoto úhlu pohledu jsou zdroje ve společnosti v podstatě neomezené.

Jaká je aktuální situace v oblasti osobní asistence? Můžeš srovnat Prahu a ostatní části České republiky?

V posledních letech enormně narůstá zájem lidí mít osobní asistenci. Před deseti lety jsme měli celkem problém naplnit kapacitu potřebných registrovaných hodin, a to byla třikrát menší než teď. V současnosti denně volá několik lidí s tím, že potřebují pomoc osobních asistentů. Stoupá zájem, je větší důvěra v terénní služby a lidé také chtějí svobodně žít. Ve službě osobní asistence máme aktuálně asi sto klientů a dalších asi sto na čekací listině, a to jsme loni rozšířili kapacitu z třiceti pěti tisíc na padesát tisíc hodin asistence a mám pocit, že i kdyby těch hodin bylo dvě stě tisíc, nebude to stačit. Jsme ale samozřejmě limitováni financemi a množstvím asistentů.

Největší skupinou lidí, kteří využívají terénní sociální služby, jsou senioři ve vyšším věku, kterých bude podle demografických prognóz v brzké budoucnosti významně přibývat. Svobodně žít chce člověk v každém věku. V Asistenci pracujeme pro lidi s postižením ve věku šestnáct až šedesát čtyři let, kde je cílová skupina neomezená, tam převládají senioři a pak je samozřejmě složité najít pomoc pro lidi s vrozeným nebo získaným zdravotním postižením.

Situace v regionech se liší kraj od kraje, obecně se ale dá říct, že je dostupnost terénních sociálních služeb nedostatečná a je poskytována více podle toho, co je možné ze strany poskytovatelů, než podle toho, co potřebuje konkrétní člověk se zdravotním postižením. Výjimkou není ani to, že pokud chce člověk pomoc od terénní sociální služby například s večerním uložením, hygienou a přesunem do postele, musí to být do šestnácti hodin. A to má štěstí, že je vůbec nějaká služba v nabídce. S garancí možnosti svobodně žít v přirozeném prostředí ve srovnatelných podmínkách jako většinová společnost to vůbec není v souladu.

Těžko se tito lidé nějak proti těmto podmínkám ohrazují, protože nemají jinou šanci. Neformální péče je skvělá, ale ne každý je schopný si ji zajistit, sám zkoordinovat. Ne každý je sociálně zdatný a i lidé s postižením jsou pochopitelně rozličných temperamentů a osobnostního nastavení. Právo na to svobodně žít mají ale všichni, a to není aktuálně zaručeno. Je třeba vyslat vládě nějaký jasný a srozumitelný signál, že dostupnost pomoci je něčím, na čem je nutné intenzivně zapracovat.

Potřeba osobní asistence, zejména u seniorů, bude v následujících letech významně narůstat a ví se to už teď v předstihu. Stát se k tomu musí postavit čelem a významně posilovat kapacity terénních služeb. Jsem zvědavý, jak na to společnost zareaguje, ale věřím, že to dopadne dobře.

Mají lidé zájem dělat osobní asistenty?

Abychom měli dostatek asistentů, musíme na tom průběžně pracovat, dělat kampaně, oslovovat potenciální zájemce o tuto práci. Důležitou roli hraje samozřejmě i finanční ohodnocení. Za posledních několik let se to výrazně zlepšilo, současně ale stoupají i nájmy a náklady na život, konkrétně v Praze je to pro lidi pracující v sociálních službách hodně složité. A pak je tu i kapacita pro tuto formu pomoci ve společnosti, kolik lidí je vlastně ochotných jít pracovat jako asistenti. Doufám ale, že čím víc lidí bude asistovat, tím víc se rozšíří představa dalších lidí o tom, co tato práce ve skutečnosti obnáší. Někdy jsou totiž původní představy dost divoké a zabraňují některým lidem v tom zkusit začít, i když by je tato práce třeba bavila a mohli by v ní být dobří a prospěšní. Podle mých zkušeností je pro většinu asistentů tou největší hodnotou skutečnost, že se podílejí na něčem smysluplném, na tom, že díky jejich pomoci může někdo druhý svobodně žít.

Jak to vypadá s projektem Pátý stupeň?

Mám z toho radost. Jsme teď na začátku projektu, který díky financím donora umožňuje pěti lidem s postižením žít jeden rok takovým způsobem, jakým skutečně chtějí. Tedy, že mohou čerpat asistenci ne podle příspěvku na péči, který je pro ně i v tom nejvyšším, čtvrtém, stupni nedostatečný, ale podle skutečné potřeby bez ohledu na to, kolik to bude stát. A my zajistíme potřebné asistenty a podporu sociálních pracovníků a budeme i se sociology sledovat, jak se změní kvalita života těchto lidí, kolik to nakonec bude hodin asistence, kolik to bude stát peněz. Budeme pak mít v rukou jasná čísla, se kterými budeme dál pracovat při prosazování individualizovaného systému podpory. Možnost se realizovat je teď podseknutá tím, že lidé, kteří potřebují pomoc ve větším rozsahu, ji musejí koncentrovat jen na to nejnutnější. A v rámci tohoto projektu tyhle bariéry rozpustíme a budou si moci vybrat, jak naplní svůj čas. Bez této možnosti se totiž stává, že osobní asistent najde člověka na tom stejném místě, kde jej předchozí opustil. Rozvíjet svou osobnost, potřeby a zájmy by ale skutečně měl mít šanci každý člověk.

Diskutujeme s politiky na různých frontách, aby stát začal přemýšlet, co chce lidem, kteří pomoc ve větším rozsahu potřebují, nabídnout. Protože dnes nabízí pět hodin asistence denně, když to převedeme na placené služby, a to je nedostatečné. Mělo by se jasněji deklarovat, jaké hodnoty jsou pro naši společnost podstatné a jakým způsobem je umožňujeme všem členům naplnit. U některých skupin obyvatel dochází k významné redukci možnosti svobodně žít, ačkoli jim je i mezinárodními úmluvami garantována. Je na čase to změnit.

ZAŘAĎ PĚTKU
Současný čtyřstupňový systém příspěvku na péči neumožňuje, aby všichni lidé s postižením měli možnost využívat podporu druhých osob v takovém rozsahu, aby mohli svobodně žít. Zejména lidem s těžším postižením příspěvek na péči ani zdaleka nepokrývá takový rozsah péče, jaký ke svobodnému a samostatnému životu potřebují. Stávající systém těmto lidem nabízí prakticky jediné řešení, a tím je odchod do velkokapacitních pobytových zařízení. Více na → https://patystupen.cz.