Bohem nadaný chirurg." Tak označil profesora Pafka současný přednosta III. chirurgické kliniky Robert Lischke. "Zrazovali mě, ať počkám, až budou lepší podmínky. Oponoval jsem jim, že první je potřeba něco dokázat," tak vzpomíná profesor Pafko na dobu, kdy usiloval o provedení první transplantace plic. A dokázal. Už na začátku 90. let absolvoval dva třítýdenní pobyty ve vídeňské univerzitní nemocnici, aby se s problematikou seznámil. Tři roky se svým týmem jezdil na otočku do Vídně učit se transplantace od zkušenějších kolegů. Cestovali na noc a hned po operaci zpět, v Mikulově si koupili snídani a pokračovali rovnou na šichtu do nemocnice. Na vlastní náklady a vlastním vozem. Urputnost pana profesora byla nevídaná. Ve své kariéře chirurga nepřeskočil žádný schod, nutný k tomu, aby se dobrým chirurgem stal. V roce 1963 absolvoval medicínu, při praxi píchal injekce, zašíval malé rány, dával sádry, v roce 1972 ukončil odborné chirurgické vzdělání – II.atestace, 1981 získal titul kandidát věd, v roce 1986 byl jmenován docentem, 1990 se stal profesorem a v roce 1992 přednostou III.chirurgické kliniky 1.LF UK v Praze. Za svou kariéru provedl více než 13.000 operací. Od appendixů až po transplantace plic. Jak ale sám říká, nejvíce vděčí své ženě Hance: "Jí jsem vděčný, že jsem v životě mohl dělat jenom to, co mě bavilo - operovat. Nutno přiznat, že za ženami, které vychovají děti, zůstane víc než za lopotnými kariérami, tituly, medailemi a diplomy."