DUŠE

Frustrace je když…

27. dubna 2020
Frustrace je když…


Text: Jana Ambrožová, vedoucí úseku psychologie

…když se člověku nedaří uskutečnit to, co by si přál. Když se nevede to, co je potřeba. Když vnímám překážku, kterou nepřelezu ani neprorazím. Je fuk, jestli je objektivní nebo jen moje, prostě mi brání jít nebo žít tak, jak bych chtěl. Je to pocit marnosti, zklamání, nenaplnění.

Frustrace zní tvrdě... A je záludná. Je to pocit, který vzniká u každého jindy a z odlišného důvodu. I míra odolnosti vůči ní je rozdílná - vypovídá o ní tzv. frustrační tolerance.  To, co mě vyvede z míry, nechá mého partnera v klidu. Stejně nepříjemnou situaci, jakou je současný nouzový stav, snáší člověk s vyšší frustrační tolerancí lépe.

Frustrace souvisí s mými potřebami. Mám energii a sílu je naplnit. Jenže ve chvíli, kdy mi brání nějaká překážka a já nemůžu svoji situaci vyřešit, energie se uvnitř mě městná. A bobtná. Čím déle čekám na možnost naplnit svoji potřebu, zažívám neúspěch, bezmoc věci změnit, tím více ve mně nashromážděná energie potřebuje ven. A tak se můžu zlobit, ovládne mě vztek a svoji agresi zaměřím ven a nadávám. Na příčinu svojí frustrace, na ty, co za ni mohou. Nebo zlobu obrátím dovnitř, proti sobě. Ubližuji. Buď svému okolí, nebo sobě. Druhým typem reakce je smutek. Lítost nad stavem věcí eskalovaná vlastní bezmocí až do pocitu ztráty smyslu života. Všichni máme zakódovány oba typy reakcí, ten který více automaticky používáme, je ale ovlivněn i způsobem výchovy. U chlapců se obvykle více toleruje agrese, vztekání se, zlobení, u dívek spíš lítost a pláč. Nemusí to ale být pravidlem.

Frustrace je nepříjemná, a tak se jí podvědomě bráníme, podobně jako stresu. Psychika je vynalézavá. Děláme věci, které nám umožňují se prosadit – snažíme se jakkoli upoutat pozornost (většinou nevhodným chováním), hledáme viníky naší situace, osočujeme jiné, racionálně si vysvětlíme, proč „to“, o co jsme původně stáli, vlastně už ani nepotřebujeme. Nebo se snažíme, abychom pocitu frustrace unikli. A tak se identifikujeme s někým, kdo svoji situaci už vyřešil nebo třeba kompenzujeme nenaplnění jedné potřeby tím, že se přeorientujeme jinam. Nemohu ven, jsem v karanténě, tak si dám dvojku vína. Pozor – důsledkem kompenzace může být vznik závislosti. A to je něco, co si vážně nepřejeme. Mohu se také izolovat, to abych nebyl konfrontován se svojí neschopností problém vyřešit ve srovnávání se s ostatními. Ve všech případech jde o přirozené obranné mechanismy.

V současnosti můžeme pociťovat různé frustrace. Jsme zavření doma, máme omezenou možnost volného pohybu. Přes roušky se nemůžeme pořádně nadechnout. Do obchodu nemůžeme mezi 8:00 a 10:00. Chybí nám mezi všemi členy rodiny kousek vlastního prostoru – doslova i obrazně. Jsme nešťastní z omezení svých sociálních kontaktů, a to nemluvím o obavách z toho, jak budeme žít v následujících týdnech. Situace se může zdát bezvýchodná. Jak z toho ven?

Za prvé, je dobré pochopit, co se mi právě děje. Proč teď křičím na partnera, když vlastně neudělal nic špatně. Uvědomit si, jak reaguji. A protože vím, že za tím může být jiná neuspokojená potřeba, zamyslet se nad tím. Už to může ovlivnit moje další chování a s tím i pocit, se kterým v následujících hodinách budu já i moje okolí žít. Pokud nemohu uspokojit jednu svoji potřebu, např. nemohu ven, chybí mi pohyb, mohu hledat zdravé alternativy. Otevřu si okno, z PC pustím zvuk zurčivého potůčku a „zamakám“ si na motomedu – kreativitě se meze nekladou J. Mohu tak snížit napětí, které mě z nenaplnění původní potřeby začalo pohlcovat. A cítit se líp. A pak si vzpomenout, že s pocitem frustrace se nepotýkám jenom já, ale jsme na tom všichni dost podobně. A proto si o tom mohu s druhými popovídat. Vida, moje tenze je zas o něco nižší. A frustrace zvládnutelná.

Odebírat newsletter

Podpořte nás

Život je jízda!

Pojeďte kousek cesty s námi.

Chci darovat