Text: Jana Ambrožová, psycholožka Centra Paraple, Radkin Honzák, psychiatr, publicista a pedagog, Jiří Ježek, psychiatr, externí spolupracovník Centra Paraple, David Lukeš, ředitel Centra Paraple
Zdroj: Magazín Paraple, leden 2022
Text: David Lukeš, ředitel Centra Paraple
Bylo a je to velmi potřebné. Jako přiléhavé mi přijde přirovnání s dentální hygienou. Před tím, než jsem na ní šel poprvé, myslel jsem si, že je to takové wellness pro zuby. Ale první návštěvy rozhodně nebyly žádné lázně. Bolely a hodně. Ale postupem času to bylo lepší a lepší a nyní, v kombinaci s kvalitní samopéčí, je to již klidná návštěva jednou za půl roku. Samozřejmě, pokud se objeví kaz, nebo je třeba zub opravit, je nezbytný zásah vyšší síly, lékaře. Podobně můžeme přistupovat k našemu duševnímu zdraví. Dokud se neobjeví „kaz“, můžeme vše zvládnout sami.
Stejně jako mě bolely zmíněné první návštěvy u dentální hygienistky, bolely mě i mé očisty duše. Často se neobešly bez slz, které mi ale moc pomohly. Vypozoroval jsem, že vždy záleželo na míře tíhy, kterou jsem zrovna pociťoval. Podle ní jsem věděl, zda mi pomůže se „jen“ zastavit, uvědomit si, co právě prožívám, nebo to bude chtít delší proces, který zahrnuje přípravu a zejména klid a energii na pouť do svého nitra. Společné pro obě řešení je vždy zjednodušení běžného bytí, i když nám třeba přijde, že to zrovna teď není v našich rukách. Ale vždy máme možnost volby. A tu bych chtěl dát i vám, čtenářům tohoto článku, který je hodně různorodý. Čistě praktické rady vám v krátkém rozhovoru nabídnou odpovědi Radkina Honzáka. První dvě části mají stejné téma, ale rozdílné pojetí. Nechci vás nabádat ke čtení té nebo oné, protože si myslím, že prospěšné je přečíst si obě. Ale může to být taková hra, která se bude odvíjet tak, že si sami určíte, v jakém jste zrovna rozpoložení a takovým směrem se bude příběh ubírat. Je to trochu podobné kinoautomatu.
Chlapec s balonkem
Snažím se žít spontánně, i když ne vždy se dá všechno dělat bez přípravy. Právě teď mě napadl příběh o malém chlapci s balonkem.
Pětiletý Bertík šel poprvé na oslavu narozenin ke kamarádovi. Byl tam sám, bez rodičů a v prostředí, kde se mluvilo i jazyky, které zatím úplně neznal. Na oslavě se mu líbilo, i když ne všemu nerozuměl. Domů si odnášel jeden z nafukovacích balonků – krásný, červený, vznášející se, který mu věnoval oslavenec. Bertík vyšel na ulici a vydal se směrem k domovu, který nebyl daleko. Když si upravoval čepici, na chvíli rozevřel prsty a balonek mu uletěl. Bertíka zaplavila lítost. Zvedl hlavu, podíval se za balonkem a….
1. Rozběhl se za ním a snažil se co nejdéle vidět, kam směřuje a jestli se náhodou třeba někde nezasekne nebo nezačne klesat. V hlavě se mu rodily plány na jeho záchranu.
2. Pozoroval ho, jak se vznáší, hraje si s ním vítr, mizí mu z dohledu a v duchu s ním cestoval.
Pokud vyšlete Bertíka za balonkem, začněte s příspěvkem Jany Ambrožové Když neopečujeme svoji duši, může nás zastavit tělo, pokud Bertíka necháte balonek pozorovat, začněte s článkem Jiřího Ježka Životní integrace jako úvod do péče o sebe. A pokud chcete vědět, jak to s Bertíkem dopadlo, dočtete se to na našem novém magazínovém webu, který jsme spustili přesně na Nový rok.
Snad jsem nikoho nepohoršil jednoduchou zkratkou přes malého Bertíka. Líbila se mi, protože děti jsou daleko bezprostřednější a nejsou tak zatížené jako dospělí. A taky jsem chtěl následující text trochu odlehčit a osvěžit a pozvat vás i do našeho on-line prostředí.
Při přípravě tohoto článku jsem narazil na krásný oscarový film Le Ballon Rouge z roku 1956. Pokud budete mít čas a náladu, pak ho můžete zhlédnout pod tímto odkazem. Třeba vás pohladí po duši stejně jako mě.
Životní integrace jako úvod do péče o sebe
Text: Jiří Ježek, psychiatr, externí spolupracovník Centra Paraple
Přestože se pojem psychohygiena používá v širokém významu, zahrnujícím hlubší přístupy i velmi praktické postupy a zásady, doslovně a původně znamená jednoduše „očistu duše“.
Bez ohledu na všechny možné výklady to bezesporu znamená dvě věci. Zaprvé je zde řečeno, že v nás samotných je cosi, co tvoří naši podstatu, identitu našeho bytí, cosi neměnného a daného, co nás provází po celý život a dělá nás to námi samotnými – vyjádřeno slovem duše. A pak je tu dodáno, že o tuto duši je třeba pečovat („očišťovat ji“ od nánosů, které během života utrpí), aby mohla zůstat čirá a čitelná, být pro nás oporou a vodítkem v našem životě.
Jeví se to celkem pochopitelné a snadné, pokud ovšem víme, co duše je. Nikoli teoreticky, ale zcela prakticky: pokud ji cítíme a vnímáme ve svém životě, pokud s ní jsme schopni být v kontaktu, pokud jsme ji vůbec kdy zahlédli a uvědomili si její přítomnost. Namísto ní spíše sebe sama vnímáme jako „já“ (ego), se všemi jeho dobrými i špatnými aspekty, které lze upravovat, měnit, pracovat na nich atd. Teprve pocítíme-li někde za tím vším přítomnost „duše“, zjistíme, že to, čemu běžně říkáme sebepéče, není ve skutečnosti péče o nás, ale o ego.
Péče o sebe v tomto smyslu vede víceméně vždy k sobectví – nutí nás se porovnávat s druhými, vylepšovat se, pracovat na sobě – všude, kam v našem snažení dohlédneme, je přítomno to já, já, já.
Péče o duši všechny výše zmíněné pohledy vylučuje. Duše totiž neslouží jen „nám“ – ona slouží našemu životu a životu tak, jak je v nejširším slova smyslu na tomto světě přítomen.
Ve své duši jsme zcela v pořádku, jsme celiství a jedineční, a zároveň jsme přirozenou součástí celého životaběhu, od toho, co nás obklopuje nejblíže, až po samotný princip bytí, jehož je ten náš život výsledkem a součástí.
Přístup, který vychází ze samé podstaty naší existence a který nazýváme „životní integrací“, má za úkol toto otevření se životu a hlasu vlastní duše podpořit. Vede nás k uvidění věcí v souvislostech, které jsou dány prostým řádem bytí (ať už je to život, smrt, nemoc, bolest, já ve světě, události, které se mi dějí a výzvy, kterým čelím, ale také láska a štěstí). Nic z toho není „moje“ a nic z toho nejsem „já“. Pokud jsem schopen se vnímat z roviny své vlastní duše, pak vše, co tvoří můj život, mohu „integrovat“ (přijmout, zvnitřnit, vzít do sebe) a učinit to přirozenou součástí toho, co jsem. Tak začnou i nejtěžší věci v mém životě pracovat pro mne a mohou se stát součástí mé životní sily. Zároveň ve chvíli přijetí všeho kolem mohu plně přijmout i sám sebe – otevřít se sebe-lásce (pravého opaku sobectví).
Za mne osobně je toto nezbytný úvodní krok, aby člověk mohl opravdově a s pocitem smysluplnosti začít praktikovat všechny ty další techniky a způsoby, které pod slovem psychohygiena obvykle hledáme. Protože bez otevřené (integrované) sebe-lásky o sebe prostě nemohu „lásky-plně“ – a to jediné je skutečně léčivé, očistné.
Když neopečujeme svoji duši, může nás zastavit tělo
Text: Jana Ambrožová, psycholožka Centra Paraple
Je toho moc. Máme toho nad hlavu. Nestíháme. Cítíme se vyčerpaní, zaplavení vším, co k nám zvenčí přichází. Naše vnitřní kapacita přijímat, zpracovávat informace a především vnímat je snížená. Necítíme se dobře, mnohdy už necítíme vůbec nic. Proč vlastně?
Naše tělo, které nám umožňuje být na tomto světě, být tady a teď, je propojeno s naším prožíváním a myšlením. Pro pocit dobrého života je třeba, aby spolu tyto naše tři součásti plynule komunikovaly. Pokud některou z nich přetížíme, zbylé dvě se to snaží vybalancovat. Jenže ne vždy je to stav dlouhodobě udržitelný. Když delší dobu ignorujeme psychickou nepohodu, můžeme somaticky onemocnět.
Co s tím?
Potřebujeme se zastavit a všímat si sebe. Vnímat, co se se mnou vůbec děje, co dělám, kde jsem. Uvědomit si, co prožívám, což není vždycky příjemné, a vzít to vážně. Jde totiž o mě. Když vím, jak se cítím, snáze rozpoznám, co potřebuji. Mohu hledat zdroje, které mou potřebu sytí. Každý z nás má vlastní způsoby dobíjení baterek. Je jedno, jestli budeme zpívat, sestavovat modely letadel, objímat stromy nebo lenošit s knížkou – podstatné je, že to posiluje naši psychickou pohodu a obnovuje rovnováhu v rámci systému tělo-emoce-myšlení.
Kromě individuálních způsobů posilování psychické pohody existují cesty, které fungují pro všechny.
Jednou z nich je dostatečný kvalitní spánek. Známe to všichni, dobře se vyspíme a sil je hned víc a svět je barevnější. Velkou roli hrají i lidé kolem nás, jsme sociální tvorové. Energie investovaná do navázání a udržování dlouhodobých přátelských vztahů se nám ve chvílích nepohody mockrát vrátí. Jestliže nejsme propojeni s lidmi, pak pocit osamění dokáže pozitivně ovlivnit i kontakt se zvířaty a přírodou. Dalším faktorem, který se podílí na udržení psychické pohody, je pohyb. Když ho pravidelně zařadíme do svého života, cítíme se lépe. Je prokázáno, že ještě účinnější jsou kolektivní sportovní aktivity, kdy si pohyb užíváme ve společnosti lidí se stejným zájmem. Tyto cesty spolu s dalšími se dají zařadit pod zdravý životní styl. Je v tom však víc.
Duševní zdraví je významně modelováno našimi životními postoji. Na dobré cestě jsme, pokud se dokážeme na sebe a to, co vnímáme, podívat se zvědavostí a s odstupem. Když zjišťujeme, jak sami o sobě přemýšlíme a jestli bychom to nemohli změnit. Když akceptujeme, že jsme dostatečně dobří, i když občas šlápneme vedle. Když umíme hledat smysl v maličkostech a běžných činnostech a nečekáme na to, až štěstí přijde za námi. Když se zdokonalujeme v zacházení s vlastními emocemi – hodně nám napovídají a současně udávají směr naší životní cesty. Když s otevřeností přijímáme výzvy, které život přináší. Jak, to už záleží na nás – vždycky máme možnost volby.
Je potřebné a užitečné pečovat o pohodu lidí, kteří jsou pro nás důležití. Počítejme se mezi ně a dopřejme si čas a prostor pro sebe a kultivaci svého vnitřního světa. Dejme si pro začátek několik minut denně, kdy budeme vědomě vnímat sami sebe a pak se věnovat tomu, co nám dělá dobře. Třeba se chvíle naší pohody, v duchu efektu motýlích křídel, znásobí a přinese více pohody do dnešní nepohodlné doby.
Pilíře duševního zdraví
Jako každý živý organismus přirozeně směřujeme k příjemnému a vyhýbáme se utrpení. Zároveň si na dobré snadno zvykneme a potřebujeme čím dál víc – víc zážitků, barevnější jídlo, silnější podněty. Tohle všechno nás ale učiní šťastnými jen do určité míry. K trvalejším výsledkům vede jediná cesta: zušlechťování našeho vnitřního světa.
- Uvědomění
Základem veškeré práce s vlastní myslí je vůbec vnímat, co se se mnou děje, kde jsem, co dělám – zkrátka být u svého života duševně přítomní. Připravme se na to, že to zejména zpočátku nemusí být jenom příjemné. A i když se naše nitro díky zdravým návykům bude cítit dobře častěji, nečekejme, že stav spokojenosti a štěstí bude stoprocentní. Výkyvy k životu patří. - Vhled
Pěstujme schopnost povznést se nad tok svých myšlenek. Pozorovat, co vlastně ta moje hlava dělá, jaké vzorce se mi opakují, jak o sobě přemýšlím – abychom to příště mohli udělat jinak. Můžeme si například všimnout, že přemítání o minulosti nás deprimuje nebo že přílišné zabývání se budoucností zvyšuje pocit úzkosti. To, jak o sobě a o světě přemýšlíme, jak se prožíváme, určuje míru naší životní spokojenosti. - Účel a smysl
Učme se vidět smysl v každodennosti, v běžných činnostech. Nečekat, že budeme šťastní, až… I překážky a nepříjemnosti jsou součástí cesty. Pokud bychom je ze svého života vyškrtli, připravíme se mnohdy o celé roky. Uvědomujme si širší obraz: propojujme běžné povinnosti s hodnotami a vztahy, které jsou pro nás důležité. Neznamená to, že se příště u mytí nádobí samou radostí roztančíte. Ale budete vědět, proč to děláte. - Spojení
Osamělost je podle výzkumů stejný zabiják jako třeba obezita nebo kouření. A nezáleží na tom, jestli skutečně žijete sami nebo se tak jen (obklopeni lidmi) cítíme. Jak budovat pocit spojení? Jde to i navzdory nepříjemným zážitkům. Vědomí, že nejsme jediní, kdo trpí, nám může pomoci sdílet naši lidskost. Dalším způsobem je pocit propojení s přírodou a živými tvory v ní. - Soucit
V naší kultuře pěstujeme sebevědomí založené na dobrém výkonu. Tak se naučíme ukazovat světu jen tu oceňovanou stránku. Získáme pocit, že jsou v nás věci, které jsou špatné a nepřijatelné. Pak se snadno staneme sami sobě největším stresorem. Lékem je sebesoucit jako schopnost setkat se i s bolestí laskavě a trpělivě. Být sami sobě nejlepším přítelem. - Regulace emocí
Další užitečnou dovedností je kultivování našich emocí. Třeba proto, abychom příště, až nám bude mizerně, nešli pod vlivem autopilota vyjíst ledničku. Mezi adaptivní, tedy zdravé strategie regulace emocí patří především akceptace, přehodnocení nebo vlídný humor. - Perspektiva
Žijeme si vlastně docela dobře, a tak máme vysoko nastavenou laťku. Každý výkyv a nepohodu intenzivně vnímáme. Skutečných, neodčinitelných tragédií je jen málo. A všichni jsme z globálního pohledu vítězové: stojíme na konci řady těch, kdo přežili. Jsme součástí ohromného celku. I naše snahy o kultivování vnitřního světa by tento aspekt měly zahrnovat. Meditovat jen proto, abych se já sám cítil dobře, to živí spíše naše ego než naši duši.
Tyto základní principy nám dávají vodítka. Na cestu se musíme vydat sami. Důležité upozornění: vše, co bylo řečeno, je užitečné zejména pro ty z nás, kdo jsme psychicky víceméně zdraví. Popsané návyky neslouží k uzdravení rozvinuté deprese nebo hlubokého traumatu. K tomu je tady osobní pomoc odborníků.
Studujte, čtěte články, srovnávejte informace – ale nezůstávejte u toho. Vyberte si cestu a věnujte se jí. Dejte si čas, abyste mohli pocítit účinek a vyhodnotit, zda je to pro vás to pravé. A nezapomeňte: cokoli praktikujeme, to posilujeme. Pokud tedy nechcete posilovat frustraci, nespokojenost a sebekritiku, přistupujte k sobě s vlídností a prožijte si radost z pokroků, jakkoli se zdají malé. Právě radost vám dá sílu jít po nastoupené cestě dál.
Čtyři otázky pro Radkina Honzáka
Text: David Lukeš, ředitel Centra Paraple
Co je podle vás v dnešní době nejdůležitější pro udržení vnitřního klidu?
Chesterton kdysi napsal, že kdo nevěří v Boha, je ochoten uvěřit každé pitomosti. Mám za to, že křesťanské hodnoty stojí stále za to a že Evangelium podle Lukáše je lepší čtení než jakékoli dnešní zprávy. Uvědomění si duchovních hodnot a jejich připomínání (stačí krátká meditace např. o smyslu svého života) přináší víc pohody, než si uvědomujeme.
Celé naše bytí je nedílně spjaté s řešením problémů. Velkým problémem poslední doby je u některých lidí izolace. Co na ní považujte za nejvíce rizikové?
Na izolaci je velice zlá samotná izolace, protože člověk je sociální druh (při vší pýše, jsme živočichové), a nedávná práce na mravencích ukazuje, že izolovaný jedinec je více ohrožen stresem a nemocemi, protože u něj klesá imunita a obranné schopnosti. Naopak klinické práce z posledních osmnácti měsíců prokazují, že tam, kde byl kontakt s okolím (třeba jen telefonický), to bylo pro lidi mnohem příznivější než tam, kde tohle chybělo.
V izolaci pak asi nejzhoubněji působí rozbití denních rytmů a nedostatek spánku v důsledku ranního přespávání a usínání po půlnoci. Dalším destruktivním faktorem je sebelítost.
Minulý rok vám vyšla moc hezká kniha o emocích. Můžete našim čtenářům poradit, jak v této komplikované době prožít více radosti?
Radosti je vždycky méně než toho ostatního, a tak je třeba naučit se ji vyzobávat jako hrozinky z vánočky, uvědomovat si dobré chvíle, příjemné podněty a krásu, protože krása je radost, která trvá.
Co v poslední době udělalo radost vám osobně?
Úplně sobecky: před hodinou hodnota mých protilátek proti covidu. Pak to, že mám bezvadnou ženu a že jsem mezi lidmi. A také moje poslední báseň o Krávě radosti:
Kráva radosti
Když nemá dobrák od kosti
na světě žalem pojít
musí svou krávu radosti
každý den pilně dojit
Aby mu kráva nechcípla
ať vane fén či pasát
musí ji také zpravidla
den co den večer pásat
Jídelníček krávy radosti:
Adams, Allen, Averčenko, Barták, Bass, Bierce, Born, Bradford, Burian, Cervantes, Čapek, Čechov, Červený, Dante (Božská komedie; při ní se kráva může umlátit smíchy), Dickens, Devátá (Ivanka, ne muzika, ale ta taky), Eben, Erben, Ferenc Futurista, Ferda Mravenec, Field, Fousek, Frigo, Gogol, Goldflam, Gross, Grossmann, Gregor, Grozdieńska, Hašek, Haussmann, Havlíček, Heine, Holzmann, Horníček, Hrych, Chaplin, Irwing, Jerome Klapka Jerome, Jiránek, Jirotka, Káš, Kantorek, Kaufman, Kish, Kishon, Kohout Jára, Kraus, Kuděj, Lacina, Lada, Lasica, Lec, Laub, Markovič, Michal, Mikes, Mládek, Molavcová, Molière, Morgenstern, Nasredin, Nepil, Neprakta, Neruda, O’Henry, Parker(ová), Plachta, Poláček, Pytlík, Rada, Renčín, Rosten, Ryan, Saki, Satinský, Shakespeare, Shaw, Skoumal, Skupa, Smoljak, Suchý, Svěrák, Svitáček, Šabach, Šimek, Škvorecký, Štuchal, Švandrlík, Tati, Thurber, Tucholsky, Turnová, Twain, Vančura, Vodňanský, Voskovec, Vostrý, Werich, Zoščenko, Žák a další a další a další.
Radkin Honzák je přední český psychiatr, publicista a pedagog. Vystudoval všeobecné lékařství na Univerzitě Karlově v Praze. Zabýval se výzkumem výživy, spánku i stresu, později se specializoval na psychiatrii, psychoterapii a psychosomatický přístup. Má vlastní blog, na kterém zveřejňuje příspěvky o aktuálním dění.
Na podporu činnosti Centra Paraple věnoval část výtěžku z prodeje své knihy Úzkostný pacient. Děkujeme!
Zdroj: Knihy Dobrovský