Martina Viktorie Kopecká
farářka Církve československé husitské, od roku 2021 vyslankyně dobré vůle, psychoterapeutka a krizová interventka. Vystudovala na Univerzitě Karlově teologii a pak ještě psychologii a speciální pedagogiku. V současné době pracuje na své disertační práci. Jen díky zaměstnání v korporátní firmě zjistila, co v životě dělat nechce, a začala hledat svou vlastní cestu. Studium teologie se stalo její velkou láskou, a tak se rozhodla jít za hlasem svého srdce a stát se duchovní. Nebyla to lehká cesta, ale dneska už ví, že to jinak být nemohlo. Jako farářka slouží Bohu i lidem, křtí, oddává, vyprovází na poslední cestě a slouží bohoslužby. Od roku 2013 je členkou ústředního výkonného výboru Světové rady církví. Papež František ji za její ekumenickou činnost vyznamenal medailí a pozval ji, aby se jako jediná vysvěcená žena – duchovní – zúčastnila biskupské synody ve Vatikánu. Nedávno dokončila psychoterapeutický výcvik v rodinné terapii psychosmatických poruch. Je nadšenou čtenářkou všech žánrů, píše blog o životě farářky dnešní doby „Deník farářky“, který vyšel i knižně. V jedenácté řadě pořadu StarDance dotančila až do finále, ve kterém, jak říká, naštěstí nevyhrála. Nejvíc si odpočine návštěvou galerie. 
Život je bezpochyby největší dar. Má mít člověk, podle vašeho názoru, možnost sám život ukončit, například formou eutanazie, nebo to pro vás není za žádných okolností přijatelné?
Pokud hledíme na toto téma jako křesťané, potom sami sebe vnímáme jako Boží děti. Bůh nás stvořil, abychom mohli prožít čas nám daný, v plnosti, v lásce, v důvěře, že náš život dává smysl, i když v něm čelíme překážkám. A ano, rodíme se rodičům, přicházíme na tento svět za rozličných okolností a máme různé výchozí situace, někdy lepší, jindy horší. Jako lidé jsme vybaveni svobodou, rozumem a vůlí. Říkáme, že jsme stvořeni podle Božího obrazu. Někdy nás stojí velké úsilí toto „božské“ v sobě a v druhých uvidět, ale obecně to tak je. Nepřišli jsme na svět, abychom se stali otroky Boha, ani otroky člověka. Během času získáváme zkušenosti, radostné i bolestné, některé události zasáhnou do života nečekaně a změní ho navždy – v pozitivním i negativním slova smyslu. Potom se snažíme s takovými zvraty vyrovnat a najít opět určitou rovnováhu, která by nám umožnila žít dál. Máme v sobě vrozenou touhu život ochraňovat, bojovat o něj a vnímáme jej opravdu jako ten nejvzácnější dar.
Ale co když se nám té rovnováhy dosáhnout nedaří? Co když okolnosti našeho života nejsou snesitelné? Bolest těla i duše zažil každý z nás, skrze bolesti a tenzi jsme nakonec přišli na svět. Obvykle naše bolestné a bolestivé zážitky trvaly jen omezenou dobu, někdy nás dokonce vybavily moudrostí, zocelily nás. Pokud bychom si mohli zvolit, jistě bychom o bolest nestáli, raději se jí vyhýbáme a trápí nás i bolest našich blízkých, empatie nám nedovolí mávnout nad utrpením rukou. Jenže dřív nebo později narážíme na limity – kde končí moje svobodná vůle? Smím ji uplatňovat ve všech případech? Je na člověku samotném, aby rozhodl o tom, kdy jeho život skončí? Souvisí s tématem dobré smrti právě fakt, že rozhodneme, kdy přišla naše chvíle?
Mám mnohem více otázek než odpovědí. Jako farářka jsem ve službě blízko lidem, kteří ztratili své milované partnery anebo dospělé děti. Příčinou je onemocnění, ale také někdy rozhodnutí vzít si život. Jak potom můžeme mluvit o dobré smrti? Co ji charakterizuje? Jak by měla vypadat péče o pozůstalé? V mnoha ohledech je stejná, bolest ze ztráty se neliší, bolest se neptá rozumu, proč se věci staly tak, jak se staly.
Pokud nám Bůh dává čas, svobodnou vůli a identitu, přijímá nás za partnery v dialogu. S privilegii ale možná přicházejí i výzvy a úkoly. Především bychom si měli opakovaně klást otázku, zda smíme všechno, co je v našich možnostech. Věda a výzkum jdou ruku v ruce s etickými otázkami, posouváme se, náš pohled se proměňuje. To, co bylo dříve nemyslitelné a církvemi striktně odmítané, už je dnes součástí diskusí.
Nic na světě není černobílé, otázka eutanazie není spojena jen s lidskou touhou kontrolovat a rozhodovat definitivně o všem, ale spíše s faktem utrpení, které se vylučuje se životem. Bolest, ztráta vlády nad vlastním tělem, neschopnost pohybu a sebeobsluhy, to všechno jsou tak zásadní faktory ovlivňující kvalitu života, že nad nimi nikdy nesmíme mávnout rukou. Navzdory všemu poznání nikdy nejsme schopni dokonalé představy o míře utrpení druhého člověka. Ani škála bolesti a fyziologické vyšetření nás nezpraví o tom, jak velké je trápení. Druhou stranou mince je nekonečné udržování života těch osob, které si nepřály být resuscitovány a žít v závislosti na funkcích přístroje.
Jak se díváte na společnost a její vnímání smrti a umírání jako součásti života?
Smrt jsme vytěsnili na okraj naší pozornosti. Už dávno nepatří do rodiny, do domovů, ale umíráme v prostředí nemocnic, často o samotě, vzdáleni od svých blízkých. Velký kus práce na tomto poli udělalo hospicové hnutí, které umožňuje člověku odejít ze života v domácím prostředí, s možností využít všech poznatků paliativní medicíny a vytvořit důstojné okolnosti odcházení z této pozemské časnosti. Když bych se na smrt opět dívala věřícíma očima, život našeho fyzického těla jednou skončí, ale křesťanská zvěst o zmrtvýchvstání Pána Ježíše dává všem naději na věčný život. Jenže, co když je mi tahle myšlenka vzdálená – změní se něco v mém pohledu na život a smrt? V tom smyslu, že tím spíš na něm budu lpět? Anebo právě naopak? Rozhodnu, kdy skončí?
Pandemie nám ukázala, co se děje, když se smrt připomene. Najednou se hovořilo o tématech, která jindy neplnila stránky médií, a nemyslím tím imunologii, ale mnohem spíš bezradnost medicíny, která v první chvíli neměla žádný lék, který by pomohl zvrátit kritický stav některých pacientů. A to se pořád pohybujeme v euroamerické společnosti, která je zvyklá na vysoký standard péče – co teprve v místech, kde takové možnosti nejsou.
Přála bych si, abychom své poznatky a vůli k rozhodování využili v oblasti zajištění maximální možné úlevové péče, která by znamenala změnu v tom smyslu, že už by nebylo třeba úvah o ukončení života kvůli bolesti nebo nedostatku možností k zajištění důstojného odcházení. Péči a podporu potřebuje i okolí trpícího. A to nejen tu praktickou a medicínskou, ale i psychologickou, terapeutickou a duchovní. Vím, že některé církve jsou v otázce eutanazie striktně odmítavé, ale teď mám na mysli spíš duchovní pastorační péči o člověka, který ji potřebuje zcela bez posuzování a moralizování. Tato péče nekončí smrtí nemocného, ale pokračuje dál, proměňuje se podle aktuální potřeby v poradenství a v doprovázení. V tom spočívá úloha církví, nikoli v posuzování. Odbornému uvažování se věnují obory teologické etiky.
Máte nějakou vlastní představu, co nastane po smrti?
Jsem daleka vytváření konkrétní představy, ale už jsem slyšela několik svědectví osob, které se ocitly v krajní situaci ohrožení života. Často mluví o světle, a to je směr, kterým se vydávají i moje úvahy. Boha vnímám jako zdroj, třeba světla, a svůj život považuji za drobný paprsek tohoto celku. A tenhle paprsek je vysílán a zase se vrací „domů“. Křesťanství hovoří o jednom životě, který je nám dán, a my bychom měli svůj dílek času dobře využít. To je představa, která mě naplňuje odpovědností, ale také mírnými obavami, zda si vedu dobře. Východní směry nám představují život jako opakující se děj, ve kterém se zdokonalujeme, až nakonec splyneme v jedno. Ať už to je jakkoli, jedno je jisté – smrt patří k životu stejně jako zrození. Je to posvátná chvíle, je to změna stavu, která může být v kontextu dějin zcela nepatrná, a přesto nekonečně významná.
