Myslíš si, že je ve společnosti smrti a umírání věnovaná dostatečná pozornost?
Závěrečnou fázi života stále nebereme jako přirozenou. Umírání a smrti jsme se od válek ve 20. století v naší společnosti hodně vzdálili. Odsunuli jsme je z domovů do institucí a nebyli s nimi v běžném kontaktu. Naše zkušenost s umíráním se změnila z přímé na zprostředkovanou. V posledních patnácti letech se ale situace postupně proměňuje. Téma umírání a smrti je viditelnější. Aplikace mojesmrt.cz nás vede k tomu, abychom o smrti včas mluvili, na portálu umirani.cz je možné najít poradenství vztahující se ke konci života, na kekorenum.cz můžeme naplánovat poslední rozloučení. Umírání získává svůj prostor i v dalších médiích – často v kontextu paliativní péče. Díky ní lidé nadbytečně nestrádají a mají šanci ovlivnit kvalitu svého života i v jeho závěru. Dnes je možné umřít doma ve vlastní posteli nebo nechat život doznít v hospicích, které pečují tak, aby naplnily převážnou většinu potřeb lidí na konci života. Máme možnosti, nakonec ale závisí na otevřenosti a ochotě každého z nás, jak moc si téma konečnosti do života pustíme.
Již několik států legalizovalo eutanazii. Jaký je tvůj pohled na možnost asistovaného dobrovolného ukončení života?
Pominu stránku teoretickou, legislativní i etickou a odpovím na základě osobní zkušenosti.
Vnímání míry utrpení, které bývá důvodem pro rozhodnutí o dobrovolném ukončení života, je z mého pohledu ryze subjektivní. Proto je obtížné stanovit, natož uzákonit, obecná pravidla pro eutanazii.
Při svém působení v hospicu jsem potkala řadu lidí, kteří si přáli svůj život ukončit. Takřka bez výjimky ve chvíli, kdy už toho sami nebyli schopni. Dokud měli příležitost a fyzické síly si život vzít, neudělali to. Dokud vnímali, že mohou svůj život nějak ovlivňovat, reálně o eutanazii neuvažovali. Často se také cítili ve svém strádání osamělí. Když zjistili, že mají pochopení a podporu, pomohlo to. Když mohli ovlivňovat všední maličkosti svých těžkých dnů, třeba si ten den na lůžku vybrat barvu ponožek, prožili je svobodněji. Přestože trpěli, mohli se cítit důstojně, vnímat svou hodnotu, a utrpení tak snáze čelit. Jejich přání ukončit život dříve ztrácelo původní naléhavost.
Člověk má vždycky v každé situaci volbu, jak se k ní postavit. Když tu volbu zviditelníme, pojmenujeme, připustíme možnosti, znovu je tu naše svoboda a s ní i schopnost vlastní život, byť v jeho závěru, tvarovat. Říct životu ano nebo i ne.
Já osobně mu říkám ano. Život je dar a jeho délka je z nějakého důvodu daná tak, jak je. Nepotřebuji přesně rozumět tomu proč, s důvěrou se spoléhám na život sám. Na cestu, která mě vede až k jeho přirozenému vyhasnutí.
Je v tvé praxi psychologa otázka „Co přijde po smrti?“ častá?
Ve své současné praxi v Centru Paraple se s touto otázkou setkávám zřídkakdy, pokud, pak v rámci filozofických úvah klientů.
Ani v mé dřívější paliativní praxi nebyla příliš frekventovaná. Potkávala jsem se s umírajícími, kteří se nejprve potřebovali vyrovnat se současností a svou aktuální situací. Pak přišlo vzpomínání na minulost a bilancování. Budoucnost byla až poslední v řadě, přesto nenápadně prostupovala každým povídáním. Úvahy o tom, co bude po smrti, jsou hledáním jistoty. Potřebujeme bytostně vědět, co nás čeká, rádi se připravujeme, zabezpečujeme. Lidé nábožensky orientovaní mívají konkrétní představu, která se ale v procesu umírání někdy proměňuje – z původního odevzdání se a touhy po věčném životě ve zklamání a strach, nebo z původní nejistoty v pevnou víru v laskavý posmrtný život.
Postoj ke smrti a k otázce, co je po ní, se v nás formuje v průběhu celého života. Ve finále však spíše řešíme, jak poslední fází života projít s co nejmenším utrpením a jak vykonat, co jsme ještě neudělali. Když se to podaří, máme šanci odejít smíření a s klidem. Do neznáma.
