Náš život, naše ex -sistence je tak z podstaty motivovaná sama sebou, životem jako „výkonem“, tedy jako takovým.
Život je tu proto, že tu chce být. Jinak život vzniknout nemůže. Ani evolučně, ani v případě jedince. Naše bytí se musí prodrat k životu, usilovat o něj. Je to neoddiskutova-telně patrné na tom, jak během devíti měsíců vznikne ze dvou buněk uvnitř mateřské dělohy kompletní životaschopný jedinec, i z toho, jak se tento jedinec prodere do světa. Projde naprostou transformací, kdy se z „vodního živočicha“ během jednoho nadechnutí stane „živočich pozemský“. Od prvního okamžiku je to patrné z nesmírného úsilí dítěte učit se, objevovat a obstávat ve světě.
Všechny největší boje a nejsilnější motivace máme my dospělí už dávno v sobě a za sebou. Což ale neznamená, že během celého života nemusíme svádět další a další motivační zápasy. Možná jen nejsou vždy na první pohled patrné. Ale jsou stejně vážné a stejně nekompromisní. Tak, jako musím přestat být plodem, musím přestat být dítětem, dospívajícím, mladým, starým a nakonec i lidskou bytostí. A v tom všem zároveň musím stále zůstat sám sebou. Náročný úděl...
Právě to je základní příčina toho, že naše cítění a prožívání se občas naladí na vlnu demotivace. Prostě musí, aby mohlo jít dál. Za běžných okolností je toto střídání fází motivace a odpočinku běžné. Všichni pravidelně bdíme a spíme. Přitom kvalita a obsah našeho bdělého chování se v průběhu života mění. Kdybychom prý pracovali tak intenzívně jako to dokáže dítě, náš mozek by to nevydržel déle než osm až deset let. Ona počáteční intenzivní „přemotivovanost“ tedy musí nutně postupně ustoupit do pozadí a my se musíme učit fungovat v klidnějším režimu, kdy motivaci k životu čerpáme z již vybudovaných zdrojů. Ty jsou silné. Všichni pocházíme z matky, o každého z nás se někdo musel starat a zabezpečit nám podmínky pro růst. Tak či onak víme, že svět je dobrý, i když naše vzdorovité vědomí často není spokojeno a chtělo by víc. Vzhledem k faktu, že jsme dostali dar života, je to vlastně taková pubertální klackovitá nepokora, která nám na druhé straně umožňuje budovat si jakési povědomí o vlastní jedinečnosti a síle, což budeme v životě taky potřebovat.
Motivace tedy s postupem času přechází z cyklu den - noc do dlouhodobějších period, v nichž pracuje s hlubšími a komplexnějšími cíli. Je dobré mít to na paměti. Zejména v dobách, kdy jsme tak zvaně „na dně“. Patří to k životu a jeho dynamice. „Trvale šťastný dokáže být pouze idiot,“ říkal Miroslav Plzák.
Osobně to vidím na jakousi pomyslnou čáru, která je dělítkem mezi pásmem aktivní životní motivace a pásmem, v němž je třeba obejít se bez ní (viz obrázek dále). Tento schématický pohled je nutno vnímat jak prostorově, tak časově.
Hluboko pod onou středovou čárou jsou stavy „na dně“, kdy mě osud či náročný běh života srazí na kolena. To není čas pro motivaci, to je čas pro péči, spočinutí a lásku (především sebe -lásku). Musím nabrat dech, odpočinout si, rozkoukávat se kolem sebe a uvědomovat si svoji novou přítomnost. Mám zde čas znovu objevit dar života, vzpomenout si na něj a na to, proč a za jakých okolností jsem zde. Blízcí lidé a okolní svět nás v tu chvíli mohou tiše podporovat a jsou-li moudří, nechají nás jinak v klidu. Motivace je v této fázi nemístná a zcela kontraproduktivní.
Pak následuje pásmo (fáze), které se nachází stále ještě pod čarou, ale už blízko ní. Tam si znovu začínám být vědom sebe samého a toho, kdo jsem. A mohu si začít klást vnitřní otázky o tom, jak v tom, kdo jsem, být dál. Není ještě čas nic podnikat, ale je čas se sbírat k tomu „být připraven“. Protože v dohledné době bude čas „jít na start“.
Ta dělící vodorovná čára je tedy z hlediska motivace startovací čára. Až zde je načase začít se dívat ven a dopředu. Ještě nepadl výstřel, ale já mám nyní čas si uvědomit, proč tu jsem (motiv). Vlastně právě zde, na startu, se motivace rodí. Zde si musím vyjasnit, proč tu vlastně stojím a kam, jak a proč poběžím. Pokud se právě tady dokážu ohlédnout za minulostí, již bez pochyb a bez výčitek, jen pro samotné připomenutí, pak pochopím, že právě tato minulost mě dovedla až sem, a že právě zde stojím v nějaké další fázi své životní cesty, která je z podstaty stejná za mnou i přede mnou. Budu to zase „já“, moje existence zde, která půjde dál. Nyní jsem jen jiný. Tak, jako jsem byl jiný, než jsem se narodil, když jsem byl dítě a jako budu jiný, až zestárnu. Jinakost je průvodcem na cestě životem. Na mé podstatě nic nemění, ta zůstává po celou dobu stejná. Jiné jsou jen výzvy, které přede mnou v přítomnosti stojí.
Pobývání v prostoru nad čarou, v pásmu motivovaného života, je provázeno mnoha odměnami a okamžiky štěstí. A také dílčími pády, omyly a zklamáními. To vše dohromady právě vytváří pocit „naplněnosti“ té které aktuální životní etapy. Dříve či později bude třeba se opět ponořit do hloubky a znovu vše přehlížet, rekapitulovat, zkoumat a znovu hledat. A pak se znovu vynořit.
Život, bytí, které bylo „vytrčeno“ z jakési bytostné a všezahrnující a neosobní jednoty je příležitost. Nic víc, nic míň. A příležitost je motiv. Je štěstí být při tom!