Zdroj: Magazín Paraple, listopad 2022
Text: David Lukeš, ředitel Centra Paraple
Foto: Archiv Simony Bagarové

Simona Bagarová

vystudovala sociální práci a více než dvacet let se věnuje managementu sociálních projektů. Negativní dobrovolnická zkušenost z domova seniorů ji přiměla založit organizaci MILA, která se snaží o to, aby bylo dobře seniorům i těm, kteří o ně pečují. Na úrovni jednotlivých domovů i na úrovni systému zvedá téma hodnoty pečovatelské profese, její prestiže a usiluje o zlepšení podmínek pro ni. V roce 2021 jí vyšla kniha Hořím, která je knihou rozhovorů s pěti nejlepšími pečovateli o seniory, které zatím při své práci potkala (www.mila.je). 

Bavíš se s lidmi o smrti často? Je to pro tebe téma, které zvládáš s lehkostí, nebo při něm pociťuješ určitou tíhu?
Věřím, že když se něčeho bojíme, musíme o tom mluvit, protože jedině tak strach zmizí. Považuji za nezbytné, abychom o stáří, péči i smrti uměli ve společnosti mluvit. Jedině tak se z těch nejpřirozenějších životních témat stanou témata důležitá. A když budou důležitá, mohou se začít dít změny, díky kterým bude stále méně hororových příběhů z „eldéenek“, traumat z toho, co jsme si nestihli říct, a obav z toho, jaký konec čeká nás. Když pro nás radostné stáří, kvalitní péče a důstojná smrt budou prioritou, budeme zároveň usilovat o to, aby služby s těmito tématy spojené byly na co možná nejvyšší úrovni. Trápí mě, že ještě pořád jsou lidé pečující o seniory vnímáni jako někdo, kdo jen přebaluje a koupe staré lidi. A přitom to jsou lidé, kteří dělají tu největší službu, které je člověk vůči člověku schopen.  
 
Je pro tebe v tématu konce života nějaká inspirace? Nebo potkala jsi třeba někoho, kdo ti ho pomohl lépe zpracovat?  
Když jsem byla na stáži na Floridě, navštívila jsem hospic, který měl na zdi nápis „Smrt je oslavou života“. Vědomí konečnosti života je pro mě velkou inspirací a motivací k tomu, abych nemrhala časem. Učím se to denně. Jestli mi někdo pomohl tohle téma uchopit, jsou to klienti domovů seniorů, které při své práci potkávám. U odcházení jsem byla jen párkrát a nikdy ne do samého konce. Vždy jen pár hodin předem. Ze smrti jsem měla vždycky strach. Když jsem se poprvé, ještě jako dobrovolnice, ocitla u lůžka odcházejícího člověka, můj strach vystřídal nečekaný klid a v hlavě mi naskočila věta „jestli už máš odejít, tak jdi“. Čas se zpomalil a já jsem hluboce cítila, jak výjimečné chvíle jsem součástí. A to se propsalo i do mého každodenního života, který jsem začala vnímat stejně výjimečně, protože taková je každá chvíle. Snažím se na to nezapomínat.

Jaký je tvůj názor na eutanazii? 
Hluboce soucítím s lidmi, kteří si eutanazii přejí, zcela chápu důvody, proč po ní touží, a nevím, jak bych se v jejich situaci chovala já. V kontextu fungování společnosti mě ale spíš napadá, že neumíme ani žít a už se chceme pouštět do toho, jak umírat. Vnímám to především jako snahu kontrolovat něco, co nemáme v rukou. Co by ale takový krok udělal s hodnotou života? A proč tedy neustále posouváme hranice medicíny, když je pak mnohdy výsledkem přežívání, a ne život? Je správné chtít prodlužovat délku života do maxima, když pak nevíme, co s těmi starými lidmi dělat? Těch otázek je spousta a jako společnost rozhodně nejsme v takové vývojové fázi, abychom mohli o praktické podobě eutanazie v naší společnosti uvažovat. Debaty o eutanazii ale vítám, protože nás vrací k životu a jeho vnímání.