Je to něco přes rok, kdy jsem prodělala sedmitýdenní ozařování nádoru na mozku následované urgentní operací, která mi zachránila život. Zůstala mi však po ní zhoršená rovnováha a špatná koordinace pohybů na pravé straně. No, a tak jsem se rozhodla pro vozejk. Nebyla to jednoduchá volba. Jako i jiné životní změny jsem ji oplakala a několikrát dokonce přemýšlela, že život skončím. Ale po podzimu přišla zima, po zimě zas jaro a já se pomalu ale jistě zlepšovala.

Rok na vozejku aneb když se chce, tak to jde.

Zdroj: Magazín Paraple, leden 2022
Text: Anna Beránková, klientka Centra Paraple

Být na vozíku je moc zajímavé. Dá vám to nový pohled na svět, na lidi. I mně to změnilo perspektivu na několik věcí. A každý den se stále učím.

V září jsme s rodinou vyjeli do Toskánska, konkrétně do Ceciny. Pro mě to znamenalo mnoho poprvé. Být na vozíku v Itálii bylo jedním z nich. Nevěděla jsem co očekávat, ale Toskánsko mě prostě a jednoduše mile překvapilo. Bezbariérové bydlení, vstup do bazénu, mnoha restaurací a barů, část pláže pro hendikepované, dva tisíce čtyři sta let staré město Volterra, kde se dá pohybovat i přes problémy s mobilitou. A sez­nam by mohl pokračovat.

Nejsem naivní. Jsem si moc dobře vědoma, že ne vše je bezbariérové. Například, šikmá věž v Pise nemá a pravděpodobně nebude mít výtah. Navíc toto byl bohatý sever. Puglie na jihu by možná byla jiná. Moje dobrá kamarádka Giulia je ze Sicílie. Tak třeba se tam taky někdy vydám a zase vám podám zprávu.

Z této dovolené si odnáším pár životních mouder. Například, že po každém dešti znova vysvitne sluníčko. Že nepochopený italský vtip může vést k novému mezinárodnímu konfliktu a že je extrémně důležité obklopovat se lidmi, kteří vás mají bezpodmínečně rádi. A že lékořicové gelato je fakt hnusné.

Rodinné fotoAle hlavně, že to vždycky nějak jde. A pokud může být k vozíčkářům vstřícné dva tisíce let staré město, tak nevidím důvod, proč by i Čechy nemohly být více bezbariérové. Ano, to mluvím o tobě, historická dlažbo! Když se chce, tak to jde a může to jít ještě lépe. Pokud budou lidé, kteří staví chodníky, mosty a budovy myslet na ostatní, svět bude přístupnější. Stačilo by myslet na to, že kdyby byli v podobné situaci, asi by také nechtěli být zalezlí doma v pátém patře a litovat se. Určitě by také chtěli jít ven na čerstvý vzduch, dojet si třeba na trh koupit chleba a vajíčka, popovídat si s prodavačem kávy a společně se zasmát novodobé politice. Čím méně bariérám budeme my vozíčkáři čelit, tím více půjdeme ven. Čím více půjdeme ven, tím více nás ostatní uvidí a nebudou se na nás dívat jako na mimozemšťany. Pokud budeme více zapojeni do společnosti, ostatní lépe pochopí naše problémy. Když se zlepší komunikace, vyhneme se nedorozumění, které stejně vede jen k rozdělování nás všech. A to snad nikdo nechce. Když to jde v antickém městě, pak to jde všude!

P.S. Prosím, nesmějte se mému vozejku. Vím, že je hrozný, ale teď už mám nový, vážně :)

Mapa