Dospělost rozhodně není pouze věcí věku. Vychází z osobní zralosti. Člověk si hledá vlastní cestu životem. Sám si ji volí a utváří. Může to být proces dobrodružný, osvobozující ale i těžký a také zneklidňující.
Jak chci žít? Jak zaplatím účty? Jaké chci mít postavení ve společnosti? Jaké hodnoty uznávám? Koho chci mít po svém boku? Co je pro mě důležité?
Mnoho výzev, mnoho otázek. A co když k tomu všemu člověk právě na prahu dospělosti, ve chvíli, kdy se má „stavět na vlastní nohy“, usedne na vozík?
Každý má samozřejmě jiný příběh, ale já ve své pracovně psychologa a psychoterapeuta Centra Paraple často slyším stesky po tom, že by klient rád randil, žil bez rodičů, sám si vydělával, byl prospěšný společnosti a nemusel kvůli všemu prosit o pomoc.
Jak se ale cítit dospělý, když mi neustále někdo připravuje a nosí oběd? Jak se cítit dospělý, když mi někdo zavádí čípek, maže chleba, holí tvář? A hlavně! Jak se cítit dospělý, pokud ten někdo je můj vlastní rodič, ten od kterého jsem se měl odpoutat?

Opravdu to nejde jinak?

Jednou z určujících věcí je otázka soběstačnosti a možností. Vážně nemůžu dělat víc? A pokud můžu, mám dostatečnou motivaci „makat“ a učit se nové dovednosti? Budu mít se sebou dost trpělivosti, když samotnému mi daná aktivita bude možná trvat mnohem déle, než kdyby mi s ní někdo pomáhal?
Samotný nácvik každodenních dovedností mají v Centru Paraple v režii ergoterapeuti a instruktoři soběstačnosti. Ráda bych zde napsala, že práci s motivací obstarávají psychologové, ale upřímně, platí to jen do určité míry. Máme tak skvělé instruktory soběstačnosti Jiřího Čelouda a Petra Hubalovského, že jestli někdo pracuje s motivací, jsou to především oni!
V Centru Paraple klienti často přijdou na to, co by chtěli ve svém životě změnit. A ona změna by často vedla k větší samostatnosti, k vyšší míře dospělosti, řekněme. Například by si rádi našli práci nebo začali bydlet sami. Však během pobytu vidí u jiných klientů, že „to“ jde.
Nebo v rámci nácviku soběstačnosti zjistí, že jsou schopni se o sebe více sami postarat při každodenní péči – sami si čistit zuby, holit se, přesouvat z vozíku apod.
Pokud je jejich přání uskutečnitelné a objektivně na danou změnu opravdu mají, v Parapleti je celý tým s radostí podpoří.
Následné zařazení těchto změn do běžného života ovšem není vždy samozřejmostí. Proč? Často se onen zádrhel skrývá ve vztazích v rodině.

Zavedení změny do domácího prostředí

Věřím tomu, že každý rodič dělá ve všech situacích to nejlepší, co zrovna může. Někdy je to ale právě cosi ve vztahu mezi rodičem a jeho synem/dcerou, co brzdí cestu k vzájemnému odpoutání, klientově dospělosti a pocitu vlastní odpovědnosti.
Rodič už většinou nechce nic měnit. Přestože by klientově soběstačnosti pomohl například koupací vozík, úprava bytu pro větší bezbariérovost či externí asistent, rodič k tomu nechce dát souhlas (mluvím teď především o situacích, kdy klient žije se svými rodiči, což často bývá právě u mladých lidí).
Někdy má rodič pocit, že to je zbytečné, že to nepomůže. Nevěří, že by se tak „špatná“ situace mohla nějak zlepšit. Pak si říkám, nakolik je sám rodič smířen s tím, co se stalo? Jak moc věří tomu, že i spinálním poraněním proměněný život může být šťastně prožitý?
Občas už rodič jednoduše nemá energii nic dalšího řešit. Chce klid. To, jak věci jsou teď, je přeci nějak zvladatelné. Co na tom, že má pocit, že život za nic nestojí... V takových chvílích nechávám rodiči prostor pro to, co zrovna vnímá jako potřebné – někdy je to pláč, jindy nadávání. Cítím, že se vydal za všech svých sil a jednoduše nemá energii na žádné nové „řešení“. Často je právě emoční exprese – ať už pláč či vztek – pro situaci to nejdůležitější. Se slzami může odplout mnoho napětí.

Rodiče, jste důležití!

Za všemi těmito případy leží často jed‑na důležitá věc. Někdy neuvědomovaná a obvykle velmi zanedbaná. Péče o rodiče.
Uznání, že se i rodič může cítit ztracený a nejistý v této nové a nečekané životní přeměně. Ano, milí rodiče, i vy jste důležití! Neuvěřitelně důležití a patří vám obrovský obdiv a pochvala za to všechno, co děláte a jak to zvládáte. I na vašich potřebách, pocitech a přáních záleží!
Paradoxně to, co někdy pomáhá, je nechat věci trochu být. Nechat odpovědnost za život syna/dcery více na něm/ní a žít si trochu více pro sebe. Co vás láká zkusit? Co byste si chtěli dopřát? Co vás mrzí, že vám v životě chybí?
Často tím, že odlehčíte sami sobě, pomůžete i vašemu synovi/dceři. Zmírní se napětí vyvolané výčitkami, nejistotou, strachem, zklamáním. To všechno jsou naprosto přirozené a pochopitelné pocity, které je možná těžké sdílet s blízkými lidmi, kterých se situace rovněž přímo dotýká.
V Centru Paraple jsme tu proto my psychologové i pro vás. Jako opora, jako odborná pomoc.
Svěřit se někomu zvenčí, ulevit si, sdílet i to, za co se člověk třeba i stydí, nemuset plakat sám či plakat před někým, kdo váš pláč ustojí a přijme, může být neuvěřitelně léčivé. A věřte tomu, že vaše vnitřní pohoda či napětí je cítit. Je cítit i ve vaší rodině, ve vašem vztahu ‑ ať už s partnerem či dětmi.

Tak co s tím?

V psychoterapii se nedávají žádné „odborné rady“. Psychoterapeut je pro klienta průvodcem při vlastním hledání odpovědí, ale i otázek.
Klienti, kteří se mnou hovořili o zmíněných tématech, přišli například na následující důležitá poznání:

• „Chápu nutnost pomoci mého rodičea vážím si jí, jsem za ni vděčný, ale jsou určité oblasti (trávení volného času, vybírání partnerů, plány do budoucna apod.), které jsou opravdu mé osobní a chci za ně nést plnou odpovědnost sám. Jsem přece dospělý.“
• „Chci se naučit asertivně vymezovatvůči veškerému snižování mé hodnoty, nerespektování mých názorů a rozhodnutí. Jsem přece dospělý.“
• „Chci mít externího asistenta a ulevit tím svým rodičům i našemu vztahu. Jsem přece dospělý.“
• A další...Závěrečná věta „Jsem přece dospělý,“ je nesmírně důležitá. A už jenom její upřímné vyslovení často vyvolá silné emoce. Uvědomění a přijetí faktu, že ano, já jsem dospělý a přijímám veškerou svobodu i odpovědnost s tím spojenou, je v podstatě v celém procesu to nejdůležitější. Ideální je, když stejné uvědomění a upřímné přijetí proběhne i na straně rodiče.

V konfliktu je potenciál ke změně k lepšímu

Postoj „Tak a dost, chci to jinak!“ přirozeně vyvolává ve vztazích vlny. A někdy i konflikty. To vše ale může vést k vytvoření zdravějšího nastavení celé rodiny, k upřímnějším vztahům a většímu pocitu svobody všech.
K tomu všemu je ale rozhodně potřeba otevřená komunikace, respekt k přáním a potřebám druhého a někdy i pomoc psychologa.
Držím oběma stranám ve všech rodinách palce.

Jsme v tom všichni

Co si budeme povídat, odpoutat se od rodičů je téma nás všech, ať už máme či nemáme spinální poranění.
Možná jsme již finančně nezávislí, máme vlastní bydlení, vedle sebe partnera i své děti, ale vztah s rodiči v nás přesto stále může vyvolávat napětí.
Co je to, co nás nutí naštvat se na rodiče, i když o nic nejde? Proč třeba i jedno slovo může vyvolat pocity méněcennosti, nedostatečnosti či potřebu svému rodiči něco dokázat?
Naši rodiče už mohou být dávno seniory, my se ale přesto před nimi můžeme občas cítit jako „malé děti“.
Kdyby se svět řídil logikou a vztahy fungovaly jako rovnice, mohli bychom si říct, že dítě má mít dost odvahy a sebedůvěry k tomu se osamostatnit a rodič má mít dost důvěry a vnitřní síly dítě pustit.
Tečka. Nic víc. Zadání je jasné. My ale nejsme roboti. Jsme živé bytosti s bohatým vnitřním světem.
Přirozeně děláme různé chyby, zraňujeme sebe i druhé, nechápeme se, ale také máme schopnost se vzájemně milovat, obdivovat a odpouštět si.
Život není matematika ani logika, je to spíš filmový příběh. Někdy drama, jindy romantická komedie. Místy máme ve vlastním životě hlavní roli, jindy si přijdeme sotva jako člen komparsu. Přecházíme z žánru do žánru, z role do role.
Dívat se na film, kde je vše ideální by asi nikoho nebavilo. Natož žít takový život. Právě to napětí a vyjasňování je to, co nás dělá živými. Tak zkusme i přes všechny těžkosti hledat způsoby, jak ten život žít naplno.