Zdroj: Magazín Paraple, srpen 2025
Text: David Lukeš, ředitel Centra Paraple
Ilustrace: Tomáš Svoboda

Bolest mě v životě naučila odolnosti. Už dávno se mezi námi vytvořil pevný a trvalý vztah. A právě proto jsem se rozhodl, že se jí nebudu bránit, ale naučím se ji poznat a komunikovat s ní.
Své osobní zkušenosti i poznatky z rozhovorů s lidmi, kteří bolest léčí, zkoumají nebo s ní dlouhodobě žijí, se snažím přenášet do práce v Centru Paraple, kde s ní pracujeme jako s jedním ze zkoumaných témat.
Věřím, že bolest potřebuje být slyšena, ale ne uctívána. A jsem přesvědčen, že není cílem najít univerzální radu na to, jak se jí zbavit, ale objevit způsob, jak s ní být – bez přehánění jejího významu, bez popření její existence. Poslední měsíce mi poskytly další materiál pro reflexi − dvě zlomeniny stehenní kosti, nový vozík, nové auto, změna denního režimu. Dočasně mi ubylo pohybu i věcí, které mám a dělám rád. Navíc pracovní zátěž přinesla další tlak.
Pobyt v nemocnici, propuštění domů i následnou rehabilitaci jsem vnímal jako ozvěnu začátků života po poranění míchy. Opět se připomněl pocit slabosti, závislosti na druhých, ale zároveň také možnost (nebo spíš nutnost) většího odpočinku a soustředění se na sebe. Takového zvláštního klidu a času, který nevyžaduje vysoký výkon. I když jsem se k němu zase brzy a vědomě vrátil.
Výrazný nárůst bolesti se tentokrát přihlásil až nějakou dobu po propuštění z nemocnice. A šlo spíše o bolest duše, která mě zasáhla výrazněji než samotné zlomeniny. O uvědomění si ztrát a rozhodování, co ještě mohu ve svém životě změnit a co už je nutné přijmout. Ale zároveň mě překvapila síla, která se v tomto procesu vynořila.
Učím se být všímavý, každý den zas a znovu. Snažím se přijít na to, zda momentální bolest souvisí s tím, co bylo, co je nebo co se blíží. Protože někdy nepřichází jako reakce na minulost či přítomnost, ale jako předzvěst toho, co teprve bude.
Tohle vše tvoří půdu pro pokračování článku Když život bolí, který jsme v Magazínu Paraple publikovali v roce 2018. A také pro vznik „průvodce“, v podobě osobní, otevřené a srozumitelné publikace a mého dlouhodobého snažení, která má pomoci všem, kteří zažívají obdobná trápení. Protože i když nás bolest mnohdy provází dlouhodobě, nebo dokonce trvale, můžeme toho pro sebe a pro náš vyrovnanější život udělat hodně.

V ČEM HLEDÁM ÚLEVU

Bolest je opět tady a najednou mě pohlcuje. Co s tím? Na to nemám jednoduchou radu. V první řadě se musím zastavit a zeptat se: Co se právě děje? Co mi tělo říká? Který kus minulosti se mi tím připomíná? Co mohu udělat, abych našel energii pro běžný den?
Osobně hledám úlevu ve všednosti. V tom být s lidmi, jindy sám se sebou. Protože někdy pomáhá spíš rozhovor a zaměstnání mysli, jindy ponoření do samoty a tiché přijetí bolesti jako stínu. Stínu, který tu je, ale nevládne mi.
Smyslem mého snažení není bolest porazit, ale zvládnout ji tak, aby mě nezahnala do kouta, kde už nebude nic než ticho a tma. Proto postupuji krok po kroku a hledám, co mi ji pomůže zmírnit. A taky radost, která sice není „ohňostroj“, ale tichý souhlas se životem.

BOLEST U LIDÍ PO PORANĚNÍ MÍCHY

Může mít mnoho podob. Důležité je umět je rozpoznat, porozumět jim a vhodně na ně reagovat. Připomeňme si specifické situace a komplikace, které mohou v souvislosti s bolestí nastat u lidí po poranění míchy.

Neuropatická bolest
Vzniká přímým poškozením nervové tkáně v důsledku poranění míchy. Lidé ji často popisují jako pálení, řezání, elektrizující nebo bodavou bolest, která může přetrvávat i bez zjevného podnětu. Může být stálá, kolísavá nebo se zhoršovat při únavě, stresu či změnách počasí. Je obtížně ovlivnitelná běžnými analgetiky a vyžaduje specifický přístup – farmakologický, fyzioterapeutický i psychoterapeutický.
Je to bolest, která zpravidla nesignalizuje reálné ohrožení, ale je velmi nepříjemná, dokáže člověka zcela zahltit. Často se zaměňuje s bolestí, kterou vyvolá zvýšená spasticita.

Spasticita
Jde o křeče, které mohou být bolestivé a které se vlivem různých podnětů (např. infekce, naplněného močového měchýře nebo střeva) zhoršují.
Jak jsme uváděli výše, bolest ze spasticity je někdy obtížné odlišit od bolesti neuropatické.
Ulevit od ní může pravidelný pohyb, cvičení, fyzioterapie, v závažnějších případech léky či baklofenová pumpa (viz článek o Pumpách pro život, který si můžete přečíst na str. 58).

Autonomní dysreflexie
Hrozí lidem s poraněním míchy nad úrovní Th6 a jedná se o akutní, někdy dokonce život ohrožující stav. Vyžaduje rychlé odstranění příčiny.
Dochází při ní k prudkému zvýšení krevního tlaku v reakci na podráždění pod úrovní poranění – typicky při zadržování moči, zácpě nebo podráždění kůže. Projevuje se bolestí hlavy (tlakovou, svíravou), pocením, zarudnutím obličeje, mrazením, úzkostí nebo bolestí v břiše či močovém měchýři, i když v těchto místech člověk běžně necítí.

Střevní mikrobiom a naplnění dutých orgánů
Kvalita mikrobiomu ovlivňuje nejen trávení, ale i spasticitu a bolest. Tělo může reagovat horší reakcí na potraviny obsahující alergeny nebo nevhodné složky. Proto je také důležité sledovat potraviny, které vám projevy bolesti mohou zhoršit.
Bolest i spasticita se mohou zmírnit po vyprázdnění střev a močového měchýře.

Termoregulace
Lidé s poraněním krční míchy mají často narušenou schopnost regulace tělesné teploty. Ke zhoršení spasticity, bolestí nebo autonomní dysreflexii může vést přehřátí i podchlazení. Důležité je proto nezapomínat chránit i části těla, které člověk necítí a mohou nevědomě poškozeny. Tato rada je určena všem, nejen lidem s poraněnou krční míchou. Špatně zvolený oděv může zkomplikovat život i komukoli jinému.

NA CO SI DÁT POZOR A CO NA BOLEST FUNGUJE

Dekubity a poranění kůže
Už i drobná oděrka může vyvolat silnou reakci organismu. Tělo může reagovat vegetativně: pocením, mrazením, únavou. Tyto signály je třeba brát vážně, protože zvyšují celkové zatížení a stres organismu.

Pohyb
Pravidelný pohyb je prevencí bolesti, ale i úlevou od ní. A není nutné vysloveně sportovat – důležité je nezůstávat dlouho v jedné poloze, protáhnout se třeba i při oblékání nebo měnit polohy během dne. Statická poloha totiž bývá bolestivá sama o sobě.

Změna stereotypu
Pokud se bolest objeví náhle, je dobré se zamyslet nad tím, zda v poslední době nenastala nějaká změna v běžném denním stereotypu, případně zda v něm naopak není třeba něco změnit. Je dobré zkontrolovat vozík, podsedák, matrace apod., to vše může mít vliv na pocit pohody i bolest.

Terapie
Fyzioterapie, psychoterapie nebo kombinace obojího může výrazně pomoci v regulaci bolesti, spasticity i celkového nastavení těla a mysli.

Stres a psychika
Bolest je úzce spojena s psychickým stavem. Stres, napětí a únava ji zhoršují nebo přivádí novou, tzv. psychogenní bolest. Je proto vhodné hledat způsoby, jak se zklidnit – díky dechovým cvičením, relaxaci, kontaktu s přírodou či blízkými.

Práce s dechem
Vědomý dech pomáhá regulovat nervový systém, uvolňuje napětí a zmírňuje bolest. Využití dechových technik pro zklidnění nebo aktivaci těla je velmi vhodným nástrojem pro zvládání bolesti.

Roční období a přírodní cykly
Také počasí, vlhkost, změny tlaku nebo fáze měsíce mohou ovlivňovat, jak se cítíte. Tyto vlivy nelze změnit, ale lze jim přizpůsobit denní režim a plánování – pokud je to možné zůstat tam, kde je člověku dobře a cítí se v bezpečí.

Tělo po poranění míchy stárne rychleji. Proto jsou pravidelné kontroly a předcházení možným komplikacím klíčem k zachování kvality života. Péče o tělo, duši a bdělá pozornost jsou často těmi nejlepšími nástroji, jak vnímat a zvládat bolest.

Dvě generace, jeden společný cíl

Text dále, zaměřený na chronickou bolest vznikl jako syntéza rozhovorů se dvěma výjimečnými českými algeziology, Jiřím Kozákem a jeho synem Šimonem Kozákem. Přestože reprezentují rozdílné generace, pojí je hluboké zaujetí fenoménem bolesti a společná snaha přinášet lidem úlevu. Společně vedou Centrum pro léčbu bolesti (www.lecbabolesti.cz), spolupracují na výzkumu, navštěvují zahraniční pracoviště a bolest zůstává jejich celoživotním tématem – nejen odborně, ale i lidsky.
Téma chronické bolesti po poranění míchy rozplétají s důrazem na centrální senzitivizaci, limity farmakoterapie, možnosti neuromodulace, potenciál léčebného konopí i důležitost individuálního přístupu a psychogenních faktorů. Nabízí tak informace pro vytvoření komplexního pohledu na bolest jako fenomén, který často překračuje hranice těla. A zároveň ukazují, že cesta k úlevě je možná.

CHRONICKÁ BOLEST PO PORANĚNÍ MÍCHY

Bolest, která po poranění míchy přetrvává dlouhodobě, bývá často velmi odolná vůči léčbě a hluboce ovlivňuje kvalitu každodenního života pacientů. Mluvíme zejména o neuropatické bolesti, ale stejně významné místo zaujímá i méně zjevný fenomén zvaný centrální senzitivizace, tzn. přecitlivělost nervového systému, při níž se bolest zafixuje v mozku, často i bez jasné tělesné příčiny.

CENTRÁLNÍ SENZITIZACE - KDYŽ BOLEST ZÍSKÁ VLASTNÍ ŽIVOT

U pacientů po poranění míchy sledujeme změny, které se nedají vysvětlit pouze poškozením periferních nervů. Mozek a mícha si pamatují bolestivé podněty a reorganizují se způsobem, který zvyšuje vnímavost k bolesti. V oblasti tzv. pain matrix zahrnující struktury, jako je hypotalamus, amygdala či cingulum dochází k chronifikaci bolesti i tam, kde primární příčina už odezněla.
To vysvětluje, proč běžná farmakoterapie mnohdy selhává. U této skupiny pacientů se často podávají vysoké dávky léků – včetně antiepileptik, antidepresiv či silných opioidů, ale výsledky bývají omezené.
Nové farmakologické přístupy zatím nejsou k dispozici. Proto je nutné myslet také na jiné mechanismy, jako jsou právě centrální senzitivizace a možnost jejich ovlivnění.

NEUROMODULACE A NOVÉ SMĚRY LÉČBY

Cestou k úlevě by mohly být neuromodulační přístupy. Ty jsou zatím „špičkou ledovce“ a nejsou určeny pro každého, ale u vybraných pacientů mohou výrazně změnit kvalitu života. Zároveň se v posledních letech rozvíjejí neinvazivní stimulační metody, například transkraniální stimulace nebo použití virtuální reality, která mohou působit na úrovni psychického zpracování bolesti a snížit její emoční vjem. Výsledky sice zatím nejsou zázračné, ale při rychlém technologickém vývoji může být jejich účinek brzy výraznější.
Objevují se také futuristické návrhy, jako je implantace čipů ovlivňujících bolestivé dráhy přímo v mozku. Ač to zní jako sci-fi, výzkum v této oblasti už skutečně probíhá. Přináší však etická rizika, od možnosti zneužití v armádním sektoru až po zásahy do psychiky člověka. Přesto však tyto snahy ukazují, jak silně vnímá věda bolest jako neurologický jev, který má své kořeny v komplexní síti mozkových struktur.

POTENCIÁL I RIZIKA LÉČEBNÉHO KONOPÍ

Zajímavým a v některých případech účinným způsobem pro ovlivnění bolesti je léčebné konopí. Endokanabinoidní systém je rozprostřen po celé centrální nervové soustavě, včetně oblastí zodpovědných za vnímání bolesti. U vybraných pacientů pomáhá snižovat úzkost, zlepšuje spánek a navozuje stav, ve kterém je bolest snesitelnější. Umožňuje „odpojit“ emoční složku bolesti a ulevit si bez přímého tlumení nervové aktivity.
Zároveň ale vyžaduje odpovědný přístup. U pacientů s nestabilní psychikou, nízkou sebereflexí nebo sklony k nadužívání může konopí situaci zhoršit. Proto je u indikace důležitá spolupráce také s psychiatrem nebo psychologem. Cílem není přehlušit bolest, ale naučit se s ní fungovat bez ztráty pozornosti, aktivity či osobnostní integrity.

PSYCHOGENNÍ SLOŽKA BOLESTI

V neposlední řadě je vždy třeba posoudit, jaký typ bolesti dominuje – zda jde o bolest nociceptivní (např. při artróze), neuropatickou nebo zda má silný psychogenní podklad. Řada pacientů totiž trpí bolestí, která je projevem duševní krize, somatizace či traumatického zážitku. Pokud takového člověka léčíme běžnými analgetiky, míjíme cíl – a můžeme situaci ještě zhoršit.
Důsledná diferenciace typů bolesti je základem efektivní terapie. Přesto se na základní otázku z čeho bolest je v běžné praxi stále zapomíná.

 

Jaké strategie nebo techniky mohou lidé s poraněním míchy použít ke zvládání chronické bolesti?
Základem účinné léčby bolesti je kvalitní popis samotného pacienta. V klinické praxi těžíme z tzv. morfologie bolesti, tedy jak bolest vypadá, jak ji člověk vnímá, kam se šíří, jaký má charakter. K tomu dobře slouží mapy bolesti, na nichž pacient barevně vyznačuje intenzitu a rozložení v těle. Emoční složka bolesti se rovněž promítá do prožívání a hodnocení bolesti.
Bolest je vysoce subjektivní a nelze ji technologicky přesně změřit. Škálu 1–10 používáme orientačně, ale mnohem důležitější je kontext a popis bolesti. Lidé s poraněním míchy mohou trpět i bolestmi degenerativního původu – artrózou, záněty kloubů či svalovými přetíženími. Každé tělo je originál a mícha reaguje velmi citlivě na strukturální změny.
Léčba bolesti by měla být multimodální (pozn.: spojující různé léčebné metody pro dosažení co nejlepšího výsledku): kombinujeme farmakoterapii, fyzioterapii, psychoterapii, relaxační techniky, např. mindfulness, ale také moderní metody, jako je použití krevní plazmy či kmenových buněk v regenerativní medicíně. Cílem je zvolit co nejúčinnější sestavu přístupů pro konkrétního pacienta.

Jaké jsou nejnovější terapeutické přístupy nebo léčebné metody pro zmírnění neuropatické bolesti u pacientů s míšní lézí?
Mezi standardní přístupy patří farmakoterapie, používají se antidepresiva, antiepileptika a další léky působící na centrální mechanismy zpracování bolesti. Jejich účinnost je však často omezená.
V oblasti neuromodulace hledáme nová stimulační místa, protože klasické konfigurace nejsou u pacientů s poraněním míchy efektivní. Rozvíjí se i testovací aplikace léků (např. morfinu nebo baklofenu) přímo do páteřního kanálu. Zatímco morfin neuropatickou bolest obvykle neovlivní, baklofen může výrazně pomoci při bolestech spojených se spasticitou.
Dále pracujeme s léčebným konopím, které nefunguje jako klasické analgetikum, ale mění vnímání bolesti. Působí spíše jako „dekoncentrátor“ mozku, který pomáhá pacientovi soustředit se na něco jiného než bolest.

Jak mohou rodinní příslušníci a pečovatelé podpořit osoby s poraněním míchy při zvládání každodenní bolesti?
Rodina a blízcí mohou být klíčovou oporou, protože často velmi dobře znají denní stereotyp a projevy bolesti daného člověka. V některých případech dokážou popsat, kdy a kde bolest přichází, co ji zhoršuje nebo zmírňuje. Přesto vždy klademe důraz na autentické vyjádření samotného pacienta, protože jedině on ví, která bolest je nejhorší a jaký má dopad na jeho život.
Optimální je, když odborník i pacientovi blízcí naslouchají tomu, co skutečně cítí a potřebuje. Taková spolupráce zvyšuje účinnost léčby a pomáhá nalézt strategie, které skutečně dávají smysl.

 

Co je podle vás největší mystérium chronické bolesti? Je pro vás na ní i po letech praxe něco neuchopitelného nebo fascinujícího?
Asi největší záhada chronické bolesti je pro mě ta schopnost zakořenit se v mozku, v tom, čemu říkáme pain matrix. Bolest se s časem mění, imprintuje se (pozn.: otiskne se) do centrálního nervového systému a vytváří nové vzorce vnímání, které se odpojují od původního tělesného podnětu.
Neuropatická bolest je toho krásným, nebo spíš děsivým, příkladem. Pacient popisuje intenzivní bolest, ale my často nemáme žádný jasný zdroj. A i když ten původní podnět už třeba dávno není aktivní, bolest přetrvává, někdy se dokonce zhoršuje.
Ta fascinace a současně frustrace spočívá právě v tom, že čím déle bolest trvá, tím víc si žije vlastním životem.

Ve vaší praxi vidíte pacienty, kteří se bolesti léta snaží zbavit. Co rozhoduje o tom, zda se jim podaří najít úlevu?
Je to vždycky kombinace více faktorů. Kvalitní diagnostika je základ, musím vědět, s jakým typem bolesti mám co do činění: jestli je to bolest nociceptivní, neuropatická nebo třeba psychogenní.
Ale stejně důležitý je přístup toho člověka. Když je motivovaný, když chce něco změnit a není pasivní, máme mnohem větší šanci. Mým cílem není zbavit bolesti, protože to je u lidí, kteří s ní žijí deset nebo dvacet let, často nereálné. Cílem je zlepšit kvalitu života, ať už lepším spánkem, větší stabilitou emocí, nebo třeba tím, že zvládne lépe fungovat během dne. Když tohle dosáhneme, beru to jako náš happy end.

Existuje něco, co byste si přál, aby běžní lékaři, ale i laici lépe chápali o bolesti?
Ano, přál bych si, aby lékaři i veřejnost víc přemýšleli nad tím, z čeho bolest vzniká. Nejen že bolí, ale proč bolí. Jestli je bolest způsobena kloubem, nervem nebo třeba psychickou zátěží.
U nás v oboru učíme lékaře, aby si na konci vyšetření vždy řekli: „Co tu bolest způsobuje?“ Protože když špatně určíte příčinu, léčba často nefunguje. Když má někdo bolest, která je výrazně psychogenní, a my mu dáme analgetika na tělo, tak mu vlastně nepomůžeme, a někdy i uškodíme. V tomhle vnímám pořád velkou mezeru v praxi.
Často k nám přicházejí lidé, kteří mají bolesti skutečně dlouho, s tím, že nechtějí nic jiného, než abyste je zbavili bolestí. To slovo zbavili je však často nereálné.

Mnozí pacienti říkají, že je bolest „změnila“. Změnila bolest i vás jako lékaře? Co vás naučila o lidské křehkosti, síle a možná i naději?
Určitě. Když roky sledujete lidi, kteří žijí s bolestí, a přesto se snaží žít dobře, tak vás to ovlivní. Víte, mě fascinují ta malá vítězství, která pro ně znamenají obrovské změny. Nejedná se o zbavení bolesti, ale zlepšení kvality života. Takové věci vás naučí pokoře a respektu.
Bolest mi ukázala, jak křehký může člověk být, ale i to, jak silný dokáže být, když má naději a pomoc.

 

 

V knize Labyrint bolesti popisujete bolest jako informační systém těla. Můžete vysvětlit, co tím myslíte, především v kontextu dlouhodobé bolesti?
Bolest nás upozorňuje na to, že se v těle děje něco nekalého. V této souvislosti není jen počitek, ale má vždy i reaktivní složku, jejíž úlohou je ochrana organismu a hojivý proces.
Pokud však bolest přetrvává déle než tři až šest měsíců, může se stát samostatným onemocněním, které negativně ovlivňuje kvalitu života pacienta.
Chronická bolest může být způsobena různými faktory a v některých případech ani není možné najít její jasnou příčinu, což může vést k tomu, že se bolest stává onemocněním sama o sobě (sui generis). Na takovou bolest není možné nahlížet pouze z pohledu lineární kauzality, musíme ji vidět také optikou kauzality cirkulární. Znamená to přestat vnímat jen její tělesnou stránku, ale propojit s ní i psychický stav pacienta a také jeho sociální pole.

Existuje podle vás „správný“ pohyb u člověka s chronickou bolestí? Co by měl brát v úvahu terapeut i pacient?
Terapeut by měl brát v úvahu, že nejde jen o snahu bolest odstranit, ale naučit se s ní vést jakýsi dialog.
Je třeba najít rovnováhu mezi pohybem, který od bolesti osvobozuje nebo před nárůstem bolesti chrání a respektem k tomu, co je bolestí sdělováno. A je třeba si také uvědomit, že u chronické bolesti není pohyb pouze otázkou biomechaniky, ale dialogem mezi tělem a vědomím. Je to také vztah mezi utrpením a nadějí, mezi omezením a svobodou.

Jak velký vliv má podle vás psychický stav člověka na vnímání bolesti? Můžeme se naučit bolest „přeprogramovat“, pokud změníme svou emoční nebo mentální odezvu na ni?
Bolest není objektivním odrazem reality, je zkušeností, která existuje pouze skrze toho, kdo ji zakouší. Je subjektivním prostorem, a proto má naše mysl moc bolest umocnit úzkostí, strachem, vztekem, nadměrnou koncentrací, rezignací…
Stejně tak ale může bolest „přeprogramovat“ pozitivně. Ne tak, že jí popře, ale že ji promění v jiný význam. Bolest tak může být chápána jako učitelka, průvodce na cestě k hlubšímu sebepoznání apod. Skrze bolest člověk rozpoznává své hranice, ale také objevuje svou schopnost je překročit, modifikovat a zpochybnit.
Vztah bolesti a subjektivity je tedy vztahem mezi tím, co je nám dáno, a tím, co si sami vytváříme.

V Labyrintu bolesti se dotýkáte i autonomního nervového systému. Jak vnímáte roli vegetativního nervového systému při chronické bolesti?
U chronické bolesti vzniká problém s chronickou stresovou zátěží, se kterou je vegetativní systém úzce propojen.
Naše tělo reaguje na velký stres v akutní fázi reakcí sympatiku, přičemž mobilizuje úlekovou reakci „uteč“. My se však při chronické bolesti musíme přepnout do reakcí vzdorujících stresu chronického typu „odolávej dlouhé tuhé zimě“.
Omezená schopnost vzdorovat dlouhodobému stresu může vést k depresivní poruše, a to i takové, která vyžaduje léčbu. Za neléčených okolností může skončit sebevraždou. To je nejvážnější důsledek chronického stresu. Chronický stres vyvolává i celou řadu psychosomatických obtíží.

Dá se podle vás prostřednictvím práce s dechem, posturou nebo pohybovým stereotypem bolest ovlivnit?
Dech, držení těla nebo pohybové stereotypy jsou cestami, jimiž člověk může přepsat svůj vztah ke svému tělu a také bolesti. Nelze tím bolest odstranit, ale změnit její význam, změnit její místo v oblasti existence.
Práce s dechem je způsobem, jak se vnořit do dialogu se sebou samým. Dech je rytmus života, spojení mezi vědomím a podvědomými procesy těla. Když se dech prohloubí a ztiší, mysl se uklidní a bolest se může stát něčím méně nepřátelským. Dechová cvičení pomáhají také regulovat vegetativní nervový systém, což může snížit již zmíněný stres, který bolest zesiluje.
Pohybové stereotypy, pokud jsou nevhodné, mohou vést k chronickému přetížení a bolestem, ale jejich korekce může přinést úlevu.
Postura je obrazem vnitřního stavu. Její regulace dokáže velmi dobře ovlivnit i psychický stav.

Setkáváte se s tím, že někteří pacienti chtějí bolest za každou cenu odstranit, zatímco vy nabízíte spíš jiný pohled? Co myslíte, že by měl člověk s chronickou bolestí pochopit o svém těle?
Pokud se člověk naučí vést s bolestí dialog, místo aby ji potlačoval, otevírá se možnost nejen zmírnění jejího vlivu, ale i přetvoření jejího významu. Chronická bolest není něco, co se jen člověku děje, ale je součástí jeho příběhu, jeho vztahu k sobě samému.

Je z vašeho pohledu vždy cílem bolest odstranit, nebo se s ní spíše naučit žít?
Již jsem to naznačil. Člověk s chronickou bolestí často vnímá své tělo jako protivníka, kterého je třeba dobýt a porazit. Zlepšení nepřichází pouze skrze válku proti bolesti, ale také skrze její přijetí.
Nejde jen o to bolest jen potlačit, ale také proměnit její roli z nepřítele na průvodce, z utrpení na zdroj hlubšího pochopení sebe sama. Neodstranit ji, ale naučit se s ní žít tak, aby nepohltila náš život, ale stala se jeho součástí, která už nevládne, ale doprovází.

Jakou roli hraje při zvládání dlouhodobé bolesti naděje a motivace pacienta?
Člověk, který ztrácí naději, se stává zajatcem své bolesti. Utrpení, které ji pak doprovází, se proměňuje v něco, co nelze překročit. Naopak ten, kdo si uchovává motivaci, kdo v bolesti nachází smysl nebo cestu, dokáže bolest přetvořit v impulz k proměně, jako výzvu k růstu.
Naděje není jen pasivním očekáváním lepších časů, ale aktivním aktem vůle. Je rozhodnutím, že bolest nebude jediným určujícím prvkem existence. Zásadní motivací je vědomí, že člověk není jen její obětí, ale také tvůrcem svého vztahu k ní.
Když se bolest stane součástí cesty, místo aby byla jejím koncem, otevírá se prostor pro nový způsob života. Pro život, který není definován jen utrpením.

Měl jste ve své praxi případ, kdy vás způsob, jakým pacient přistoupil ke své bolesti, osobně zasáhl nebo inspiroval?
Při své práci jsem takovými příklady obklopen každý den. Ten nejčerstvější mi přinesl Cyril Höschl. Jeho přístup k nemoci, kterou trpěl, a následnému způsobu smrti byl příkladem pro všechny. Na těchto lidech si uvědomuji, že když dokážou přijmout a snášet nevyhnutelné s pokorou, trpělivostí a odvahou, jsou silným vzorem pro okolí. A mají velký vliv na celou společnost.