Robotika a virtuální realita

Vstát a chodit, to je, oč tu běží

10. srpna 2021 Vstát a chodit, to je, oč tu běží

Zdroj: Magazín Paraple, červenec 2021
Text: David Lukeš, ředitel Centra Paraple

Ať už věříme v zázrak Božího stvoření, příchod člověka na Zemi s mimozemskou civilizací, nebo třeba v Darwinovu evoluční teorii, můžeme podle dochovaných zdrojů téměř s jistotou tvrdit, že člověk odjakživa tíhl k vertikální poloze a že přirozeným pohybem je pro něj chůze. Moderní člověk však stále častěji sedí a k pohybu používá jízdu, a to zcela dobrovolně. Na rozdíl od lidí s poškozením míchy, kteří většinou nemají na výběr a pro něž je kombinace sedu a jízdy stejně přirozená, jako kdysi bývala chůze a stoj. Díky tomu se pro ně ruce, ty slabší z končetin, stávají prostředkem k pohybu. Jak je to tedy se stojem a chůzí, když „to“ samo nejde nebo když je „to“ komplikované? Je vůbec dobré snažit se vstát a chodit?

„Já už bych to ani nechtěl, akorát by se mi točila hlava. A padat z takové výšky…“ řekl můj spoluhráč na quadrugby. A vzdychl, když poslouchal naše další hovory o chůzi. Nemyslel to úplně vážně, i když s přibývajícím časem od úrazu s poškozením míchy je představa toho, že se vozíčkář postaví a začne chodit, čím dál abstraktnější. Přesto neznám ve svém okolí nikoho z vozíčkářů, kdo by se vozíku rád nezbavil a nechtěl chodit.

Proč chodíme po dvou?

Důvod, proč chodíme po dvou, vědci zatím s jistotou neobjasnili. Domnívají se, že je to kvůli změně klimatu, potřebě člověka mít větší rozhled a začít využívat přední končetiny více pro přenášení potravy, házení kamení, komunikaci a později i tvorbu nástrojů. Vzpřímená chůze je pro lidské bytosti charakteristickým rysem a přechází z generace na generaci již miliony let, a to i navzdory mozku abnormálně velkému v poměru k ostatní konstrukci těla, a to i ve srovnání s jinými živočichy, kteří chodí po čtyřech. Začít nosit těžkou hlavu pouze na dvou nohách neznamená pouze problémy s přetížením krční páteře. Jak popisuje Y. N. Hararik v knize Sapiens – Stručné dějiny lidstva, ženy za chůzi po dvou zaplatily ještě vyšší cenu. Kvůli vzpřímené chůzi, která vyžaduje užší boky, se jim zúžil porodní kanál, a to navíc v době, kdy se hlavičky dětí začaly zvětšovat. Riziko smrti při porodu tak bylo daleko vyšší, a proto se lidská mláďata rodí dříve, tedy ještě plně nedovyvinutá a na rozdíl od jiných živočichů začínají chodit až mnohem déle od porodu a matka se o ně musí starat mnohem intenzivněji.

Chůzí ke zdraví?

Chůze se obecně považuje za nejzdravější způsob pohybu a doporučuje se lidem v každém věku. Sama o sobě není energeticky náročná, ale v důsledků změn našeho těla se jí může stát. Při traumatu míchy je možnost vertikalizace a následné chůze omezena téměř vždy. Pro 
vertikalizaci existuje několik možností, jak se s ohledem na výšku míšního poškození bezpečně postavit. Stoj má mnoho benefitů: vrací tělo do přirozené polohy, dává možnost lepšího prokrvení organismu, potřebné zatížení kostí a uvolnění vnitřních orgánů, které jsou vsedě na vozíku utlačovány. Stoj se primárně nacvičuje s fyzioterapeutem, který doporučí i vhodné kompenzační pomůcky do domácího prostředí. U lidí s poškozením míchy ale neplatí, že si chůzí vždy polepší. I u těch, kteří nemají úplné přerušení míchy a mají určitou možnost chůze zachovanou, může docházet k následným komplikacím, které souvisejí s celkovou kondicí chůze. Může to začít bolestmi a končit znemožněním postavení a chůze úplně, protože slabší místa s nedostatečnou oporou jsou dlouhodobě vystavována přetížení, jak třeba dále popisuje v rozhovoru na příkladu svého kolena Marcel. I těmto komplikacím nejlépe předejdeme pravidelnými kontrolami na spinální jednotce.

Chodit, či nechodit?

Jde o velmi citlivou otázku, nad kterou se blíže zamýšlí tým našich fyzioterapeutů v části článku Vertikalizace pohledem fyzioterapeutů. Lidé s poškozením míchy chtějí znovu chodit a ztráta této možnosti bývá často první věcí, se kterou jsou konfrontováni hned na začátku celé rehabilitace. Zvýšená ambice k chůzi nemusí přicházet pouze od samotných lidí s poškozením míchy, ale pod velký tlak je mohou dostat i rodinní příslušníci nebo blízcí, kteří zejména u lidí se zachovalou hybností dolních končetin považují i sebemenší pohyb za možnost návratu k chůzi. Často však bez hlubší znalosti celé problematiky. V životě máme vždy možnost volby a pro mě osobně je nejvíce svoboda v rozhodování. A stejné je to i v případě chůze. Známe sice aktuální možnosti, víme, jak může chůze v exoskeletonu, funkčních motodlahách nebo ortézách člověku ublížit, ale nemáme právo komukoli cokoli zakazovat. Naší úlohou je předat co nejvíce informací a přát si, aby si, pokud možno, lidé ještě více neublížili. Pokud vy sami máte nějaké pochybnosti, obraťte se na náš tým fyzioterapeutů, který s vámi vše rád probere a poradí vám. Nemůžu a nebudu chodit. Vím to, už dvacet let. Ale stejně se pořád moc chci projít po louce, vylézt na kopec anebo se jen tak rozběhnout. Touha po přirozeném pohybu je normální a ani smíření s jeho ztrátou neznamená, že bychom na chůzi měli zapomenout. I když na samotný pohyb nohou se s uplynulým časem vzpomíná hůře a hůře. 


Vertikalizace pohledem fyzioterapeutů

Text: tým fyzioterapeutů Centra Paraple

Chůze je hluboko zakotvená v lidském motorickém programu a pro mnohé může být touha po ní prioritou. Přání chodit jako fyzioterapeuti respektujeme. Předpokládáme, že s postupem doby a rozvojem moderních technologií se vertikalizace stane dostupnější a že nás možná čeká jistý boom společností vyrábějící exoskeletony. Ovšem každá mince má dvě strany, a je proto třeba zvážit, jaké dopady na tělesnou schránku bude případná forma náhradního způsobu lokomoce mít. Vertikalizaci obecně podporujeme, o jejích benefitech není nutné diskutovat. Ale jak je to s lokomocí ve vertikále u lidí s poškozenou míchou? A jaké možnosti máme vůbec k dispozici?

Jako odborníci přes pohybový aparát nezřídka od klientů slýcháme, že by si přáli chodit. Že by se chtěli postavit, mít možnost udělat alespoň pár kroků anebo se příležitostně projít. Vzhledem k terapeutické empatii nás to vede k zamyšlení, zda taková možnost pro klienta opravdu existuje anebo je možné ji vytvořit alespoň s využitím ortéz nebo pomocí robotické rehabilitace. Naším záměrem určitě není upírat někomu možnosti, které dnešní doba nabízí. Avšak možnost vertikalizace může být otázkou až etickou. Umožňuje to klientův stav? Má sám klient realistická očekávání? Z našeho terapeutického pohledu jde vždy o celkový přínos pro klienta. Proto se musíme zamýšlet nad komplexností celé problematiky a jednotlivými pro a proti.

Vertikalizace ano či ne? 

Otázkou vertikalizace, potažmo chůze u lidí s míšním poškozením, se v Centru Paraple v poslední době intenzivně zabýváme. Obsah setkávání se nad tímto tématem bývá věnován procházení teoretických podkladů, diskusím anebo sdílení zkušeností klientů, kteří se o vertikalizaci sami aktivně zajímají a zkoušejí dostupné možnosti. Dále jsme se také například sešli se zástupcem společnosti vyrábějící nerobotické exoskeletony a absolvovali schůzku s Alešem Příhodou z Fakulty biomedicínského inženýrství ČVUT, který zde vede chůzovou laboratoř. Krátký rozhovor s ním najdete v textu níže.

Výhody a nevýhody vertikalizace

Z prozatím zpracované rešerše dostupných odborných článků a studií plyne, že vertikalizace nepřináší výrazná negativa či rizika poškození pohybového aparátu. Co ovšem v zahraničních studiích není zmíněno, je její dlouhodobý vliv právě na pohybový aparát. Pravděpodobně to souvisí i s tím, že takové dopady lze poměrně těžko objektivizovat, neboť jejich nástup může být velmi postupný. Chronické přetěžování a z toho plynoucí strukturální změny páteře jsou velmi běžné a setkáváme se s nimi u chronických pacientů během terapií každý den. Pokud i nevhodná postura sedu může v čase působit prokazatelné strukturální změny, pak lze podobný efekt očekávat i při pravidelném zatížení ve vertikále (stoj, chůze), které, často na úkor kýženého cíle, nebývá dostatečně a vhodně zajištěné pomůckami, které by nežádoucí důsledky snižovaly. O výhodách vertikalizace se mluví hodně, ale právě proto bychom se měli zamýšlet i nad možnými negativy plynoucími z nadměrného zatížení pohybového aparátu. Jak jsme již zmínili, takové potíže mohou být těžko objektivizovatelné a není snadné některé z nich doložitelně přisuzovat využití exoskeletonů. Chybí nám dostatek studií, ve kterých bude, například pomocí zobrazovacích metod, ozřejmena bezpečnost použití asistované robotiky v dlouhodobém časovém horizontu. Takové studie se nám nepodařilo dohledat anebo v současné době nejsou pro náročnost jejich zpracování prezentované. Při dlouhodobém cíleném zatížení ve vertikále se mohou objevovat kloubní nestability, výhřezy meziobratlových disků až strukturální změny ochrnutých segmentů páteře. Hovoříme o částech těla, které nejsou chráněné svalovou aktivitou. Naopak „funkční“ horní část trupu bude vystavena nadměrné zátěži a horní končetiny opírající se o kompenzační pomůcku (chodítko, berle apod.) budou nést riziko přetížení. Při nedostatečném individuálním nastavení a zhodnocení zatížení ve vertikále bez dohledu odborníka je taktéž přítomno vysoké riziko únavových zlomenin. Stejně tak je nutné zhodnotit celkový stav klienta a jeho připravenost pro vertikalizaci nebo lokomoci. Dlouhodobě nevertikalizovaný člověk bude vystaven nadměrné zátěži v mnohem kratším časovém horizontu a tělo by takovou zátěž nemuselo unést. Proto zdůrazňujeme, že začít vertikalizovat je nezbytné pod dohledem odborníka, který je schopen na případné patologie upozornit. Právě kvůli všem zmíněným komplikacím bychom se jako zdravotničtí pracovníci měli zamýšlet nad bezpečností využití přístrojové robotiky. Pracujeme  s klienty, kteří nemají zachovalou dostatečnou svalovou aktivitu pod místem míšního poškození (navíc mnohdy mívají částečnou anebo úplnou ztrátu citlivosti). Mít možnost stoje nebo chůze může být důležité, a naopak, následky této ztráty mohou být pro psychiku devastující. Přesto musíme brát v potaz zatížení pohybového aparátu, které při vertikalizaci vzniká.

Rozvíjet náš pohled, možnosti rehabilitace a nabízet klientovi to nejlepší je pro nás jako terapeuty velmi důležité. Chceme respektovat stále více se rozvíjející moderní technologie a jejich možné využití v rehabilitaci. Nicméně nechceme podlehnout tlaku doby. Proto je pro nás podstatné trvat na vysokém stupni odbornosti, individuálním přístupu, racionální indikaci a prokazatelné bezpečnosti využitelnosti prostředků pro vertikalizaci nad komerční dostupností.

Pro snazší orientaci jsme připravili schéma možností vertikalizace:
• Ortotický program + kompenzační
pomůcky – jde o využití ortotických pomůcek (nejčastěji celokončetinových ortéz) v kombinaci s chodítkem, berlemi atd. Využití ortéz předpokládá nutnost zbytkové motorické výbavy klienta. 
• Nerobotické exoskeletony
pro využití v domácím prostředí, které nevyužívají elektronické komponenty (poskytují pouze pasivní podporu).
• Pokročilá robotika
– exoskeletony nebo lokomoční přístroje s použitím elektroniky, která zprostředkovává a vyhodnocuje kvalitu chůze.


Jak funguje lidská chůze?

Text: Zuzana Červenková, fyzioterapeutka Centra Paraple, Jan Vacek, lékař Centra Paraple

Chůze je považována za základní a nejpřirozenější způsob lidské lokomoce. Díky chůzi vykonáváme řadu každodenních činností, je s ní spojeno mnoho interakcí s okolním světem, má socializační složku a v neposlední řadě nám z velké míry poskytuje svobodu a nezávislost.

Pro člověka je považována za nejběžnější způsob lokomoce. Dokonce se o ní dá hovořit jako o nejvíce praktikované fyzické aktivitě. Chůzi začínáme trénovat a využívat zhruba od jednoho roku života a postupem času se stává plně zautomatizovaným pohybovým stereotypem. Přemýšleli jste někdy nad tím, které všechny části těla se na chůzi podílejí? Že se nejedná pouze o rytmický pohyb dolních končetin? Protože se nad chůzí vědomě nezamýšlíme, běžně si neuvědomujeme nutnou souhru všech částí těla, které se na ní podílejí. Pojďme si tedy celý proces přiblížit.

Při chůzi dochází k přemístění hmotnosti těla střídavým pohybem dolních končetin. Dolní končetiny slouží jako generátory pohybu těla z místa na místo. Během chůze se souběžně odehrává pohyb rotace pánve k jedné straně a k tomu protirotace horního trupu ke straně druhé. To znamená, že při chůzi je přítomný pohyb celé páteře spojující horní a dolní části těla, čímž je zajištěna jeho rovnováha. Pohyb horních končetin synchronizovaný s pohybem hrudníku, je v přesné souhře s pohybem dolních končetin. Pánev funguje jako spojka, kde se potkávají pohyby horních končetin a trupu a pohyby dolních končetin. Trup a horní končetiny dodávají chůzi dynamiku, rychlost a energii. Horní končetiny samotnou chůzi vyvažují a činí nás stabilními. K přenášení pohybu mezi horní a dolní polovinou těla dochází v pánvi. Každý náš došlap je poměrně velkým otřesem, kdy tělo naráží do země a náraz země zpět do noho se šíří končetinou do pánve a do trupu. Vzhledem k otřesům a zátěži, která během chůze vzniká, musí být pánev dostatečně pevná a pružná. Zároveň však musí být dobře pohyblivá (vykonává jemný trojrozměrný pohyb), protože v ní dochází k rozložení a přenosu energie nárazu. Pohyblivost pánve je dána jejím složením z více menších kloubů, jejichž malý vzájemný pohyb právě přenáší sílu mezi spodní a horní částí těla. Pohyb horních končetin souvisí s pohybem hrudníku a pouze kvalitní stav páteře tento pohyb správně zesynchronizuje. Samotné otřesy jsou také tlumeny jednotlivými klouby dolních končetin (hlezno, koleno, kyčel). Správně nastavené postavení (držení) v těchto kloubech a optimálně odměřené svalové napětí při zátěži dovolí, aby celá končetina „zapérovala“ jako pružina a pohltila zbytečnou energii nárazu do svalů. Klidná chůze pro nás není energeticky náročná. Hlavní silou, která nás při chůzi posouvá, je kinetická energie pohybujícího se těžiště a pohyb švihové končetiny, kdy využíváme energie ze svalů a šlach. Vzhledem k dokonale navržené souhře jednotlivých částí těla je klidná chůze opravdu minimálně energeticky náročná.


Robotická rehabilitace - nové cesty, nové výzvy

Text: David Lukeš, ředitel Centra Paraple

Rozhovor s Alešem Příhodou, vedoucím chůzové laboratoře z Fakulty biomedicínského inženýrství ČVUT

Jak pohlížíte na robotickou chůzi? Jedná se podle vás o adekvátní náhradu samostatné chůze, nebo stále spíše o rehabilitační prostředek?
V robotické rehabilitaci existuje mnoho zdravotnických prostředků k lokomoční terapii a drtivá většina z nich je právě k rehabilitačním účelům. Za rehabilitační technologii lze považovat i bionické exoskelety, které asistují u osob se závažnými poruchami chůze. To, abychom jejich využití mohli považovat za adekvátní náhradu chůze, ale bude podle mého názoru ještě nějakou dobu trvat. Každopádně nemůžeme upřít snahu vývojářům o neustálé inovace těchto systémů tak, aby exoskelety mohly pomáhat pacientům ještě více. Tomu se částečně snažíme pomoci i my v naší laboratoři, kde účinnost robotických systémů ověřujeme klinickými studiemi a snažíme se rozvíjet léčebné postupy pro naplnění potenciálu, kterým robotická rehabilitace bezesporu disponuje.

Myslíte si, že v dohledné době bude možné použít robotické kompenzační pomůcky i pro lidi s kompletní míšní lézí?
Kompenzační pomůcky jsou dost široký pojem. Pro lidi s kompletní míšní lézí samozřejmě existuje mnoho pomůcek a v dohledné době určitě bude na trh uvedena ještě řada nových. Vývoj v této oblasti jde opravdu rychle kupředu. Důležité je pro nás ale to, zda jsou natolik přínosné, abychom mohli mluvit o již zmiňované adekvátní náhradě samostatné chůze. Kompenzovat svalovou sílu, stabilitu nosných kloubů, předcházet sekundárním změnám 
pohybového aparátu či je terapeuticky ovlivňovat umí robotické systémy v dnešní době velmi 
efektivně. Kompenzace chůze ale musí být komplexní, aby správně plnila svou funkci. Se sofistikovanějšími systémy však přicházejí i mnohonásobně vyšší náklady, čímž se snižuje jejich dostupnost a jejich využití v praxi se tak značně komplikuje.

Převládají podle vás u chůze v exoskeletonu spíše benefity nebo rizika?
Podle mého názoru nejsou exoskeletony vhodné pro každého pacienta s míšní lézí. Byl jsem například svědkem situací, kdy do nich byly, pod vlivem tlaku ze strany pacientů nebo jejich rodinných příslušníků, chybně indikovány osoby, u kterých následně hrozilo další poškození způsobené nestabilitou trupu. Těžko pak můžeme hodnotit konečný efekt nebo dělat nějaké závěry. A tlak je bohužel často vyvíjen ze všech zainteresovaných stran. Přesto si myslím, že až v budoucnu dosáhneme obnovy chůze u pacientů s kompletní míšní lézí, tak u toho robotické systémy budou a je jedno, jestli budou mít v procesu úlohu kompenzační či terapeutickou.

Co vás nejvíce baví na vaší práci?
Na mé práci mě nejvíce baví hledat nové cesty a nové výzvy. Všichni, kdo v oblasti rehabilitace pracujeme, cítíme, že potenciál robotické rehabilitace ještě není zdaleka naplněn. Proto je i naší snahou hledat způsoby, jak účinnost léčebných postupů zvýšit, a já jsem přesvědčen, že tento potenciál se postupem času podaří zúročit. Na naší fakultě běží mnoho zajímavých projektů, které ve spolupráci s dalšími specializovanými pracovišti k naplnění tohoto cíle přispějí. Vidina zlepšení kvality života pacientů a předávání našich poznatků dalším odborníkům v oboru mě velmi naplňuje.

Jaký je váš osobní vztah k chůzi?
Můj vztah k chůzi a obecně k pohybu je samozřejmě kladný. Odmala jsem byl veden ke sportu, což mi zůstalo dodnes. I když dnes víc než na hokej chodím na procházky s kočárkem a těším se, až budeme moci sportovat spolu se synem. Rozhodně až se studiem fyzioterapie a následně s výkonem své profese jsem si začal plně uvědomovat důležitost pohybu jako takového. Proto jsem se vydal touto cestou a snažím se ze všech sil získávat nové znalosti, které bychom mohli aplikovat do našich výzkumů pro zdokonalení léčebně-rehabilitační péče. Pomáhat lidem s poruchami chůze se tak stalo mým životním posláním.


Očima klientů Centra Paraple

Anička, paraparetik, zachovaná možnost chůze s francouzskými holemi na omezené vzdálenosti

Věděla jsi hned po úrazu, že máš šanci chodit?

Hned po úrazu jsem to nevěděla. Řekli mi to až takový měsíc dva po úrazu ve druhé nemocnici kde jsem byla. Před úrazem jsem dělala balet, a když mi sdělovali tuhle informaci, řekli mi, že tančit už nebudu, ale chodit nejspíš ano. Nikdo ale tehdy nevěděl, jak ta chůze bude vypadat.
Jak často a kde používáš vozík?
Teď už vozík používám častěji, skoro pořád, jak doma, tak venku. Dříve jsem se pohybovala o berlích, a to více venku (např. když jsem měla jít někam, kde to bylo bariérové). Doma jsem vozík používala vždycky (přenáším věci, uklízím nebo vařím a u toho vždy potřebuji používat obě ruce).
Popisovala jsi, že na tebe okolí někdy reaguje více jako na hendikepovanou, když máš berle a jdeš, než když jsi na vozíku. Můžeš nám to přiblížit?
Setkávám se s jinými otázkami. I na vozíku se mě lidi někdy zeptají na to, co se mi stalo. Ale když mám berle, lidé se nejen ptají na to, co se mi stalo, ale i na to, kdy už je zahodím. Přičemž pro mě už ty berle znamenají takový splněný cíl a velký dar. Tak mi to vždycky zní tak, že nejsem ještě tam, kde bych měla být.
Přemýšlela jsi nad dalšími alternativami léčby, jako je aplikace kmenových buněk a elektrostimulace míchy?
Nepřemýšlela. Vím, že pro mě je tohle rozhodnutí jiné tím, že se na nohy postavím a pár metrů s oporou ujdu. I tak je ale pro mě důležité přijmout a žít svůj život takový, jaký je, a hledat možnosti, které tu pro mě jsou i na vozíku. Stále se to učím. Z mého pohledu není podstatné, jestli člověk chodí nebo nechodí, důležité je, že vůbec je a žije. Asi bych se bála toho, že ve snaze svůj život změnit bych ho pak prošvihla. Ano, život s hendikepem a na vozíku je můj největší boj a výzva, ale mnohému mě učí.


Tomáš, tetraplegik, zachovaná citlivost dolních končetin, bez možnosti aktivního stoje a chůze

Vyzkoušel jsi mnohá vertikalizační i lokomoční zařízení. Jak jsi se v nich cítil a co ti vyhovuje nejvíce?
Vyzkoušel jsem vše, co bylo dostupné. Z vertikalizačních zařízení určitě preferuji parapodium, kde kromě vertikalizace je i nějaká činnost. Konkrétně nejde jen o stoj, ale mohu se za pomoci pouze tohoto zařízení pohybovat sám po chodbě a chvíli koukat na choďáky shora. Vím, že toto zařízení v Parapleti je, a podle mě je škoda, že se nepoužívá, jelikož fyzioterapeutům se údajně nelíbí systém pohybu, který je odlišný od opravdové chůze. Já osobně jsem ho měl možnost používat na Slapech a chodil jsem v něm rád. Z lokomočních zařízení je naprostá špička exoskeleton, za kterým jezdím do Vídně. Jde o téměř přirozenou chůzi po chodbě bez jakéhokoli přidržování pomocí rukou. Pouze fyzioterapeut jde za mnou, jistí mě a ovládá samotný přístroj. Je to zatím nejlepší zařízení, které jsem vyzkoušel a ve kterém jsem se cítil nejlépe a při chůzi nejpřirozeněji.
Vnímáš stoj a chůzi jako prostředek rehabilitace nebo její dlouhodobý cíl?
Myslím si, že vertikalizace je hodně důležitá. Sám se doma občas vertikalizuji v chodítku pomocí dlah. Myslím si, že zatížení kloubů ve stoji i samotný stoj je jak pro tělo, tak pro psychiku velkým přínosem.
Jaký máš pohled na léčbu kmenovými buňkami a elektrostimulaci míchy?
Nesleduji to, ale věřím, že v budoucnosti může v této věci přijít určitý zvrat. Ale úplnému návratu do předúrazového stavu nevěřím.


Marcel, tetraparetik, vozík nepoužívá více než dva roky

Kdy jsi naposledy seděl na vozíku?
Při propuštění z rehabilitačního ústavu v Kladrubech, tj. v půlce března roku 2019.
Věděl jsi od začátku, že se zase rozchodíš, nebo jsi počítal spíše s pohybem na vozíku?
Nevěděl jsem nic. Přesně si pamatuju cíle v nemocnici v Motole: vyčistit si zuby, obléct se, dostat se na vozík. To byl na začátku základ. Když jsem si ke konci sám dojel na záchod a zvládl se osprchovat, byl to super bonus.
Cítíš při stoji a chůzi nějaké bolesti, například v zádech? Chodíš na pravidelné kontroly?
Ze začátku jsem byl celý spastický, takže nějaké menší bolesti tam byly. Nyní cítím při „chůzi“ spodní záda a hlavně pravé koleno, kde dochází k rekurvaci (zpětné ohnutí, zakřivení), což je z dlouhodobého hlediska nanic. A ohledně kontrol – byl jsem na první dispenzarizaci v Motole a pak mě v rámci rehabilitace kontrolovala fyzioterapeutka. Ale vím, že s tím kolenem to z dlouhodobého hlediska bude zlé.
Co by sis životě v souvislosti s pohybem přál?
Hmmm… Běhat, ale to vím, že je nesmysl, takže chodit do co nejpozdějšího věku.


Lucie, paraparetik, zachovaná možnost stoje a chůze s chodítkem na omezenou vzdálenost, denní uživatel vozíku

Co pro tebe znamená vertikalizace? Cítíš i nějaká úskalí, nebo převažují benefity?
Je to pro mě příjemná změna. Z dlouhého sezení mě bolí záda (trochu bolí i vestoje), ale vertikalizace mě protahuje, jako například leh na břiše. Chodím na pravidelné kontroly, nejen kvůli zádům, ale i kyčlím. Pro mě teď jednoznačně převažují benefity, ale uvidím, jak to bude časem.
Máš stále za cíl chodit ve smyslu návratu k pohybu, nebo je pro tebe chůze prostředkem rehabilitace?
V současné chvíli mám cíl se alespoň postavit. Chodit asi nebudu, ale propnu koleno a třeba to půjde ještě dál. Zajímá mě to kvůli zdánlivým drobnostem jako doma kvůli sebeobsluze, vaření nebo přesunům.
Zvažovala jsi další možnosti? Aplikaci kmenových buněk nebo elektrostimulaci míchy?
Chystám se na speciální kliniku do ciziny, kde budu dostávat kmenové buňky. Jsou za nimi výsledky. Celé je to na čtrnáct dní. Mám kamaráda, který má podobnou diagnózu a po implementaci kmenových buněk dnes chodí a dál se zlepšuje. Může to mít ale i jiné efekty, jako například zlepšení funkce vnitřních orgánů a tím i zlepšení kvality života. Klinika je ověřená, nemyslím si, že by z lidí tahali peníze. Důležitá je následná rehabilitace. Chci to zkusit, abych si v budoucnu nevyčítala, že jsem to neudělala.
Jaké máš v životě další plány?
Jsem v nové situaci krátce, necelé dva roky. A tak chci ještě intenzivně rehabilitovat, přijde mi, že je pořád na čem pracovat a vyprdnout se na to můžu třeba za pět let. Potom asi vlastní rodina a ráda bych pokračovala v tom, co dělám.

Odebírat newsletter

Podpořte nás

Život je jízda!

Pojeďte kousek cesty s námi.

Chci darovat