Lítáme do vesmíru a míchu opravit nedokážeme?

Je to takový obecný argument. Vždy, když něco nejde, lidé se pozastavují nad tím, že lítáme do vesmíru. Ale kdybychom raději nakrmili umírající hladem, sázeli stromy, čistili oceány, nebo vyléčili ty nevyléčitelné...
Míchu skutečně nedokážeme vyléčit. Dílčí úspěchy, kterých se dosáhlo například elektrostimulací, jsou podpořeny zachovalými motorickými funkcemi. Pokusy s jejím využitím zveřejnil profesor Vladimír Beneš, jak se můžete dočíst v rozhovoru dále, již před pěknou řádkou let.
Bohužel, novinářům to ve článku občas „uteče“ a senzační nadpis „Již tři lidé s poškozením míchy díky novému výzkumu chodí“ nedoplní o to podstatné - pokud je zachovaná alespoň zbytková hybnost. A navíc se zpravidla nejedná o funkční lokomoci, takže v běžném životě vám to k ničemu není, alespoň zatím.

„Míchu skutečně nedokážeme vyléčit. Dílčí úspěchy, kterých se dosáhlo například elektrostimulací, jsou podpořeny zachovalými motorickými funkcemi.“

Davida Mzee, člověka, který je klientem kliniky v Laussane (spolupracující s neurology ze Swiss Federal Institute of Technology), jsem díky ragby poznal osobně. Ke svým několika krokům se intenzivní rehabilitací propracovával několik let. Základní nácvik chůze trvá týdny, kliniky uvádějí různě dlouhé doby. Sami výzkumníci varují, že technika nazývaná epidurální elektrická stimulace je v raných stadiích a není jasné, u koho může fungovat. Její funkčnost byla doposud prokázána pouze u lidí, kteří si udrželi určitou úroveň motorické funkce i pod místem poranění míchy, v podstatě pracuje pouze jako akcelerátor impulzů mezi mozkem a míchou.
A ještě méně nového je v případě použití kmenových buněk, protože účinnost této léčby dosud nemá žádné doložitelné úspěchy.

Samoléčba aneb věř a víra tvá...

Víra tvá ti pomůže zdolat těžké životní nástrahy, ale na nohy tě nepostaví. Nechci zpochybňovat regenerační sílu lidského organismu, které osobně velmi věřím a která je nezbytná pro jakýkoliv medicínský obor.
Země si sama řídí svůj život a tedy i náš osud. Příroda je velmi mocná a propojila naše bytí s potřebnou a nezbytnou vodou, potravinami, bylinkami..., a také s poznáním sebe sama. Věnovat pozornost sám sobě je jediná možnost, jak se z něčeho vyléčit či jak přestát složité životní situace.
I v případě poškození míchy je to stejné a je to vlastně základ celého rehabilitačního procesu. Jen se nemusí splnit očekávání, která předem máme a výsledný stav, který i tak většinou znamená výraznou životní změnu, nepovažujeme za vyléčení.
Proto se, i u odborné veřejnosti, používá stav „zdravý“ pro většinovou společnost, ačkoliv člověk s poškozením míchy může být daleko zdravější. Ale musí se pohybovat na vozíku a změnila se mu i spousta dalších běžných činností oproti tomu, jak nám to život původně určil. I proto je mnohem těžší se přizpůsobit nové situaci v průběhu života, než když je to pro člověka běžný stav a s postižením se narodí.

„Svět je vyobrazen tak, jak nám naše smysly dovolí ho vyobrazit. Jednotlivé smysly či procesy v těle se zdokonalují, jako kompenzace něčeho, co chybí. Nebo spíše jsme schopni s nimi lépe pracovat, protože nás jiné nezatěžují.“

Určitě si mnozí z vás vzpomenou na případ Clemense Kubyho, který se soustředil na své zranění (rozdrcený druhý bederní obratel a poškození míchy) a bez operativního zákroku a následné rehabilitace se mu podařilo zregenerovat tak, že s určitým omezením odešel z kliniky po necelém roce po svých. A i dnes můžete ve svém okolí potkávat lidi s poškozením míchy, kteří chodí, protože jejich poškození je neúplné, čímž se případ Clemense Kubyho vymyká, protože ten měl, podle předkládaných snímků, přerušení míchy úplné. Osobně jsem v tomto případě skeptický a myslím, že rehabilitace v raném stádiu po poškození míchy je nejdůležitější, ale i pokud by to tak mělo být, může se jednat o ojedinělý případ, kdy výjimka potvrzuje pravidlo.
Ale i kdyby to byla výjimka - jak je to možné?

Je to zázrak?

Svět je vyobrazen tak, jak nám naše smysly dovolí ho vyobrazit. Jednotlivé smysly či procesy v těle se zdokonalují, jako kompenzace něčeho, co chybí. Nebo spíše jsme schopni s nimi lépe pracovat, protože nás jiné nezatěžují.
Často jsou tak lidé, kteří například ztratí zrak, obdařeni lepším čichem nebo sluchem. Různé domorodé kmeny své šamany učí tak, že je nechají delší dobu o samotě hluboko v jeskyních a jejich pohled na svět je potom úplně jiný. Nebo třeba dlouhodobá meditace a maximální koncentrace umožňuje klášterním mnichům pohled na svět, člověka, život... úplně jiný, hlubší, barvitější. Ale to jen proto, že jejich mozek je na to plně koncentrován.
Teoreticky tak lze nastartovat procesy, které odporují našim znalostem a popsaným zákonitostem lidské architektury. Pokud je tedy mícha porušena a tato dráha jako vodič informací nefunguje, tělo si může najít jiné cesty, pokud ho tam navedeme. Sám vám však neporadím jak, protože jsem si vybral v životě směr žít tak, jak to teď je a nesoustřeďuji se na to svůj stav měnit, spíše si udržet jeho kvalitu, která je pro mě akceptovatelná pro žití, pro hezké žití.

Žít naplněný život

Letos bude Mezinárodní den poranění míchy spojený s tématem Žít naplněný život (Live Life to the Fullnest). Překlad by mohl být i Žít život naplno/doplna. Jenže žít život naplno je někdy nebezpečné a vždy je v životě co ztratit, třeba právě život samotný.
Jak je to tedy s tou kvalitou života? Když se s lidmi s poškozením míchy dělala různá šetření kvality života se zaměřením na životní úskalí, nejčastěji byla jako největší překážka v klidném životě označována bolest. To, že lidé nemůžou chodit, bylo až na pátém místě.
Pro prožití kvalitního, nebo lépe radostného, života je důležité si uvědomit, co je pro mě důležité a tomu věnovat energii. Na poškození míchy se neumírá, ale je potřeba být obezřetný a poslouchat signály těla a zbytečně ho nezatěžovat například kožními defekty, nebo záněty, aby se autonomní systém nerozhodl začít bláznit, respektive neúměrně tělo připravovat na maximální výkon, který není potřeba.

Malá rada na závěr

Ať věříme v životě čemukoliv, dělejme si radost, bavme se. Jediná mnou osobně prověřená rada, která funguje na bolavé tělo i duši, je zaměstnat mozek nejlépe tím, co nám dělá dobře. Ať už je to výlet do přírody, dobré jídlo, hezký film, práce, rodina, sport nebo setkání s přáteli.