Adriana, 39 let

12. května 2020 Adriana, 39 let

K Parapleti jsem se dostala, jak slepej k houslím. Jsem rok doma a mám peera, Hanku Doležalovou, a ta mi před půl rokem doporučila Paraple, ale necítila jsem se na to. Řešila jsem toho moc a stále řeším. Manžel mě opustil, neustál to, i když jsme byli deset let manželé, měli jsme společné koníčky, přátele a vztah byl bez konfliktů. Po mé nehodě, která se mi stala při společné vyjížďce, v zatáčce jsem položila motorku, asi rychlost, nevím, mě ještě navštěvoval v nemocnici, ale po verdiktu, že už nebudu chodit, se oddaloval a v Kladrubech konečná. 

Musela jsem prodat barák, protože jsme měli hypotéku a jsem v situaci, kdy potřebuji do měsíce najít nové bydlení. Bylo a je to nepříjemné, odstěhoval se a rok jsme od sebe, přestal platit hypotéku, proběhl soud, rozvodové řízení. Nejvíce mě ale mrzelo, že mi vůbec po nehodě nepomohl. Nejvíce mi pomáhala sestra, rodiče a přátelé. Alespoň Ti, co zůstali, je to jasné, mají své koníčky a zájmy. Ten dům ve Štěchovicích jsem milovala. Nebojím se ničeho, sama jsem si kopala bazén. 

Dělala jsem asistentku ředitele pro italskou společnost, a proto umím skvěle italsky, devět let jsem tam žila a ze vztahu tam mám už velkého syna. Přemýšlím, že bych se tam zase odstěhovala. Jen zdravotnictví tam hapruje. 

Teď jsem trochu ve stresu, kvůli stěhování. Všechno řeším krůček za krůčkem. To je pro mě nové, dříve to bylo více věcí najednou. Ale když už něco dělám, tak chci na sto procent, ale teď cítím, že musím postupně, bydlení, sport, práce. 

Chlapy na vozejku to podle mě mají v intimní oblasti a partnerství jednodušší než ženský. A taky partnerství v mým věku, když mi tělo funguje z pětiny. Přijde mi, že ženská na vozejku už není tak sexy, já si třeba nemůžu vzít kozačky. Je to jiné, chlapi se se mnou sice baví, ale už neflirtujou. Možná jen ty na vozejku a to si nedovedu ani prakticky představ soužití dvou lidí na vozejku. 

Sny jsem si postupně plnila, takže jsem docílila všeho, po čemž jsem toužila. Teď potřebuji hlavně vyřešit bydlení. 

Článek měl vyjít ještě před nouzovým stavem, vydáváme ho až nyní, po obnovení pobytové služby sociální rehabilitace a s Adrianou jsme jen po telefonu doplnili aktuální stav.

Tak jsem se přestěhovala. Teď mám byt a zvažuji, zda se nevrátit do Itálie, ale hranice jsou stále zavřené. Jinak jsem mimořádný stav ani nijak významně nepocítila, tolik se toho pro mě nezměnilo, protože jsem od úrazu ještě většinu času doma. Během posledních dní v domě jsem zjistila, že můžu fungovat i sama, bez asistence, což je fajn. Teď v bytě nemám přizpůsobenou kuchyň, a tak to není na žádné velké vaření a je do domu i schůdek, přes který potřebuji pomoct.

Uvidíme, co bude, rozmýšlím to.

Odebírat newsletter

Podpořte nás

Život je jízda!

Pojeďte kousek cesty s námi.

Chci darovat