Ale ten jízdní řád je nějakej divnej - nejdřív přijel bariérový autobus, který přijet neměl, tak už jsem se chystal, že půjdu pěšky a chvíli nato přijel bezbariérový, který mi tak málem ujel...

Jo, to moje příjmení. Babička byla Francouzka. Moc rád bych si teď poslechnul její vyprávění o domově, ale už nežije. S dědou se potkali za války na nucených pracích v Berlíně, kde se v roce 1943 narodil i můj táta.
Děda byl právník a těžce s babičkou nesli, co se u nás po roce 1948 dělo. Kolem roku 1950 napsal nějaký pamflet směrem k vládnoucí garnituře, a to ho poslalo na několik let do uranových dolů. Na půl roku zavřeli i mojí babičku, a tak tatínka museli vychovávat cizí lidé, ze kterých se potom stali rodinní přátelé. Děda s babičkou nezůstal, byl tak trochu bohém. Oba dva zemřeli ve stejném roce, kdy se mi stal úraz.

Jezdili jsme na sněhu na igelitovým pytli. Byli jsme tři a ten pytel se nějak přetočil a dole na nás čekaly stromy… Věděli jsme, že je to průšvih. Nic jsem necítil, jen hlavu. Bylo mi čtrnáct let. Stalo se to na takovým malým kopečku na Dobré vodě. Byla tam s námi naše tělocvikářka, ale nebyla to školní akce. Jela s námi, protože měla naší třídu ráda. Byl jsem podložený bundami. Pak přijela sanita, naložili mě a víc už nevím, mám to celé v mlze.

Probral jsem se v nemocnici, když mě zbavovali vlasů. Říkal jsem jim, že nechci „na ježka“ a oni odpověděli, že se nemusím bát, že jdu dohola. Potom mi navrtali do hlavy takovou tu závěsnou stabilizaci a později udělali tracheostomii. Když mi jí pak odpojovali, tak jsem se bál, že už se nenadechnu. Tohle všechno se odehrálo v Plzni ve Fakultní nemocnici na Borech v roce 87.

Bohužel jsem měl dekubity, tak jsem jezdil i do hyperbarické komory. První byl na kříži, pak na obou bocích - díry až na kost.

Na Vánoce nás pustili domů s návodem, jak je ošetřovat. Potom mě zkusili poslat do Kladrub, kde jsem ale s teplotami strávil jen dva týdny a poslali mě na doléčení zase zpátky do Plzně. V nemocnici jsem strávil víc než rok.

Potom přišli znovu Kladruby. A zkoušeli jsme všechno možné. Taťka vytvářel různé přístroje a pomáhal mi rehabilitovat.

Pořídil i stroj multiGym, takovou postel, kde elektrika hýbe nohama. Taková velká kráva. Teď nevím, co s tím, ani na inzerát jsem se toho nezbavil. Navíc člověk k tomu potřebuje asistenta a teď, jak už táta nežije, tak nemám, kdo by mi pomohl.

V Praze jsem jezdil rehabilitovat do Monády, do Paraplete jsem se poprvé dostal až v roce 2008.