Honza, 68 let

7. října 2020 Honza, 68 let

Už jsem na vozejku čtyřicet let. Dělal jsem u horské služby, urvalo se lano na lanovce. Ten den byl divný, bylo pět dní do Vánoc a ve stejný den, skoro ve stejný čas měl nehodu i můj táta.

Rozsekal se na kaši, poslal to pod kamion, vojáci vyjížděli z lesa, ale naštěstí si nepoškodil míchu. Mamka, velmi pragmatická osoba, se dozvěděla v krátké chvíli o mě a tátovi, až z toho rozmlátila telefon. Ona ale byla ta, co zařídila pro mě úpravu bytu.

(Mluvil jsem s holkami z práce)


Předtím jsem dělal mnoho prací, hlavně různě u filmu, asistent produkce, osvětlovač, zvukař. Přišel samizdat, výslechy v kachlíkárně na Letné, divadlo pod stanem, byla to krásná doba. Taky jsme pracovali pro Úklid Praha, stejně jako kardinál Vlk. Myl jsem schody v metru a šéfovou mi dělala bezzubá cikánka, říkala mi: „Vyser se na to.“ Odjel jsem do Krušných hor, další krásné profese jako pokojská. Po úrazu nastoupila zase zpátky Praha a někdy nějaké štace, jako třeba Karlovy Vary, kuchaři v Puppu dokázali zařídit vše. Tak jsem se potkal s Paulovou, byla už celkem známá herečka, půl roku jsme spolu chodili, to proběhlo vše za komančů.

V Praze jsem začal i sportovat, se Sašou Pokorným jsme začínali s basketem a už jsem se více dostával do práce s lidmi na vozejku, nebo spíš pro lidi na vozejku. Hodně mě ovlivnil profesor Pfeiffer a docentka Švestková a stalo se mi osudným na Albertově zůstat a pracovat tady s lidmi po cévních mozkových příhodách. Ale než bylo Paraple, tak jsem tady potkával i hodně lidí s poškozením míchy, Alena a Zdena (Alena Kábrtová a Zdeňka Faltýnková) potom odešly a já tam zůstal. Byla to divoká léta, byli jsme rádi za cokoliv, co jsme sehnali. Starou Avií jsme se vydali do Švédska a Norska a vozili věci, hlavně vozejky. Podporovali nás tenkrát manželé Havlovi.

Později jsme měli na cesty autobus od plochodrážníků a jezdili Německo, Švýcarsko, Itálie atd. a nechávali se inspirovat. Úžasné a naučné byli cesty do Nottwilu, Heidelbergu, nebo Lublani. Do Slovinska jsem jezdil často, měl jsem tam snoubenku, bydleli jsme ve vile nad mořem, byl to krásná baba, ale já jsem utekl. Chtěla odjet na Silvestra do Kuvajtu a už tam zůstat, říkal jsem si: „Sakra, co tam budu dělat?“ Jsme stále přátelé, náš vztah to nepoškodilo, voláme si, je teď šéfová neurorehabilitace v Kuvajtu a myslím, že je šťastná.

Chtěl jsem už dříve něco dělat se Slovinci, ale zabil to tenkrát ředitel Kladrub Kříž. Slovinský svaz paraplegiků měl bezbariérové centrum, někde u Koperu, ve spolupráci s Lublaňskou klinikou rehabilitace. A tak mě napadlo, když to má Paraple teď takový potenciál, tak proč nedělat výměně rekondiční pobyty, výhoda je kousek z ČR, asi 800 km.

Vůbec, když tady na Paraple po té době koukám, je to tady obrovské dílo, skvělá empatie terapeutů, úžasný kus práce, nikdy jsem tady nebyl na pobytu a jsem velmi mile překvapen. Sám pomáhám půl života lidem na vozíku a poprvé jsem potřeboval pomoc sám a někdy jsem měl pocit, že na chroniky nejsou na nějakých místech zvědavý. Nakonec sem šel do nemocnice Beroun, a starali se o mě famózně, protože jsem ani sám nevlezl do pelechu, úplně mi vypnulo rameno. Za celým tím průserem byl dekubit. Byl jsem s pacienty na rekondici, natrhl jsem se při přesunu. Třikrát mě s tím doktoři poslali domů a manželka byla na Džerbě, to už jsem měl sepsi. Volal mi kamarád z Moravy, jestli nechci víno, a jak mě slyšel jak blábolím, okamžitě zasáhl. Odvezli mě na Bulovkou a Poláček mi to zachránil. Trvalo to sedm měsíců.

Snažím se být úplně soběstačný. Snažím se asistenty odhánět, ale potřebuji alespoň dohled při přesunech, přesouvám se přes prkno, což je pro mě novinka, a to jsem vylezl ze země na vozejk.

Za celou dobu na vozejku jsem měl dvakrát rýmu. Manželka je sama doma půl roku a už je kyselá a já chci přestavovat kvartýr. Přestavuju Hradčany, na dálku Albertov, chci udělat jiný stacionář dole, zabrali mi půdu. Takže je pořád co dělat.

(Honza je jedním z lidí, kteří se významně podíleli o zlepšení podmínek pro lidi s poškozením míchy, a dodnes pomáhá, jak se dá. Říkal, že za třicet let na vozejku měl dvakrát rýmu, ale to neznamená, že by žil někde v izolaci, naopak. Právě jeho aktivní život mu dodal sílu všemu vzdorovat, i když mu občas taky pěkně zateklo do bot. Vyprávěl mi historku, kde málem přišel o život. Jel za kamarády na hory na chalupu a zapadl s autem. Nebyla možnost nikomu dát vědět, mobily nebyly a navíc měl být jeho příjezd na chalupu překvapení. Honza se snažil auto dostat ze sněhu sám, vždy vylezl, kus vyhrabal, zase vlezl do auta a popojel. Honza vůbec nehýbe nohama, celé ho to stálo málem život, ale kdyby neudělal nic, tak to nemuselo být málem. Po příjezdu na chalupu Honzu naložili do vany plné horké vody a nechali ho postupně rozmrzat)

Odebírat newsletter

Podpořte nás

Život je jízda!

Pojeďte kousek cesty s námi.

Chci darovat