Ivan, 62 let

13. července 2022 Ivan, 62 let

Tentokrát nejde o klasický příběh Humans of Paraple, ale spíš o můj příběh o Ivanovi, jehož jsem součástí. Příběh, ve kterém je v popředí vděk za pomoc a možnost na chvíli se vzdálit válce. Válka je obrovský smutek a ukázka naší nedokonalosti a touhy vše ovládat. Válka je zlo.

Text: David Lukeš, ředitel Centra Paraple

Je to už více než tři měsíce, kdy jsem se s Ivanem potkal poprvé. Důvodem byla domluva rehabilitace u nás v Parapleti. Před schůzkou jsem byl mírně nervózní, protože jsem o něm předtím už hodně slyšel a věděl jsem, že má za sebou mnoho práce pro lidi s hendikepem na Ukrajině, když mimo jiné sám zakládal ukrajinskou obdobu Svazu paraplegiků (nynější Česká asociace paraplegiků – CZEPA). Měl jsem trochu obavu, že budu čelit velmi silné osobnosti, která aktuálně prožívá nepředstavitelné trauma. Tento druh traumat někdy překrývá ego, které nastaví určitý obranný mechanismus, který nám dodá oporu v tom, že náročnou situaci zvládneme.

Překladatelku nám dělala Katya, která také přišla do Čech kvůli válce. Katya nemluví česky, tak překládala Ivanova slova do angličtiny a já jsem s ní také komunikoval anglicky. Ale občas jsem jí zastavil, protože jsem dobře rozuměl, co Ivan říká. Nešlo přitom jen o samotná slova, ale i o výraz tváře, který je jasně dokresloval.

Ivan a jeho manželka jsou velmi srdeční a vděční lidé. Potkal jsem ve svém životě mnoho pokorných lidí, ale oni jsou opravdu ztělesněná dobrota. Svůj vděk a lásku k bližnímu šíří všude kolem sebe. Vím, že nikdo nemá život plný pouze hezkých a dobrých dní. I oni určitě udělali, stejně jako každý, různé chyby, ale vnímám je tak, jak jsem je popsal.

Při zmiňovaném prvním setkání jsem Ivanovi říkal, že na rehabilitaci k nám do Paraplete bude moci nastoupit zhruba za tři měsíce. Tenkrát nevěděl, zda tuto nabídku přijmout, protože byl přesvědčený, že se během následujících dní či týdnů vrátí zpátky na Ukrajinu. To se nestalo, a tak jsme se začali potkávat pravidelně. Po terapii se za mnou vždy zastavil, aby poděkoval za možnost u nás rehabilitovat.

Jak jde čas, stále více si uvědomuji, že válka na Ukrajině je menším a menším tématem, a to jak v médiích, tak mezi lidmi kolem mě. Určitě však není menším tématem pro Ivana, jeho ženu a miliony ukrajinských lidí. Říkají to jejich slova, jejich chování, jejich pohledy.

Ivanovy oči si vybavím pokaždé, když někde čtu nenávistné komentáře směrem k Ukrajincům, nebo když slyším xenofobní hlásné trouby (v čele s některými politiky), které se na nic jiného, než takovou ubohost nezmůžou. Část naší společnosti rychle zapomněla na solidárnost prvních dní, respektive možná spíš ukázala svou pravou tvář.

Na poslední červnový den jsem s Ivanem domluvil větší schůzku, jejímž účelem bylo porovnání situace hendikepovaných v Čechách a na Ukrajině. Účastnil jsem se jí já a také zástupkyně České asociace paraplegiků – CZEPA: Alena (ředitelka), Hanka a Monika (sociální pracovnice) a Marta (koordinátorka projektu BanalFatal a překladatelka). Přítomna měla být i ředitelka ukrajinské organizace pro pomoc lidem s postižením, ale bohužel se zdržela na cestě z Ukrajiny. Ivan tentokrát překvapivě dorazil sám. Jeho žena totiž bohužel byla hospitalizovaná kvůli náhle srdeční příhodě.

Ivanovo vyprávění bylo smutné. Vycházelo z něj, že země v období před invazí procházela podobnou cestou, jako Česká republika po roce 1989 a že i to málo, co bylo dosud vybudováno teď vlastně není. Přesto o tom Ivan mluvil v přítomném čase, stejně jako o organizaci na pomoc hendikepovaným, která sídlila v nyní zcela zničeném Charkově.

Naše povídání trvalo téměř dvě hodiny, během kterých ho Ivan několikrát přerušil a upřel svůj pohled někam do prostoru. V místnosti bylo horko a venku lítalo nezvykle mnoho vrtulníků. Nevím, zda šlo o letadla civilní či armádní, ale říkal jsem si, jak to asi na Ivana působí. Chvilku předtím jsme se totiž bavili o zkoušce sirén a o tom, jak je se ženou vyplašilo, když ji u nás poprvé slyšeli. A pak se stalo něco, co nikdo nečekal a co se prý ještě nikdy nestalo. Nad sídlem CZEPA přeletěla stíhačka tak nízko, že bylo vidět její stín na panelových domech. Ivan se v tu chvíli přikrčil a bylo na něm vidět skutečné zděšení. Zavládla chvíle ticha, během které jsme my ostatní přemýšleli nad tím, co se v něm asi musí odehrávat. Ivan se po chvíli vzpamatoval, omluvil se za svou reakci a odhodlaně řekl, že původně plánovaný odchod do důchodu bude muset odložit, protože chce po válce pomoci lidem s hendikepem na Ukrajině udělat život co nejlepší.

Následovalo už jen loučení a Ivanova závěrečná slova, která ani nebylo třeba překládat. Děkoval nám za vše, upřímně, srdečně, se slzami dojetí nad tím, jak jsme my Češi Ukrajince přijali. Přeji si, ať nám to vydrží co nejdéle a děkuji Ivanovi a jeho ženě za důležité připomenutí skutečného a pokorného nahlížení na svět.

Odebírat newsletter

Podpořte nás

Život je jízda!

Pojeďte kousek cesty s námi.

Chci darovat