Ivča Hradilová

26. listopadu 2018 Ivča Hradilová

Iva je srdcař. Člověk, kterého chce mít v týmu každý. Musíte jí umět krotit, protože je to rozený uragán, ale je to hodný člověk a velký balík emocí, zkrátka lesní víla Jasana.

„Už jsem vyfocená, proč si myslíš, že jsem tak zmalovaná. Já vlastně ani nevím, co po mě chceš, ale když jsi mi to napsal, tak jsem byla taková euforická, až jsem to musela všem říct. Teda ještě to musím říci mamce, nebo jí dám ten článek jako vánoční dárek.

Je tady horko. Jako nevím, jestli se tady na rozhovor cítím úplně nejlépe. Těšila jsem se, že tě budu mít tři čtvrtě hodiny jen pro sebe a už nás podruhé vyrušili...

Hodně jsem nad dneškem přemýšlela, co se stalo, než nastal ten „míšní den“, i víno jsem si na to včera otevřela.
Sama mám handicap, který mě k tomu nejspíš dohnal. V pěti měsících jsem prodělala cévní mozkovou příhodu, po které jsem ochrnula na pravou polovinu těla.
Díky houževnatosti rodičů a babičce jsem na tom nakonec velmi dobře. Na začátku jsem se naštěstí dostala do Motola, cvičil se mnou profesor Kolář a dokonce profesor Vojta.
Pavlu Kolářovi jsem to zatím neřekla, ale i to, že je členem správní rady Paraplete, mi přijde symbolické...
Ale byla to hlavě mamka, osmkrát denně se se mnou mučila doma na stole. Už jsme ho chtěli několikrát vyměnit, ale pro ní má velkou citovou hodnotu.

Rehabilitovala jsem pořád. Taťka pracoval a nosil peníze, bratr mi nikdy zvýšenou pozornost nezazlíval, takže nejlepší podmínky.
Později jsem jezdila na pobyty. Krátce jsem byla v Lužích–Košumberku a od třech a půl let jsem začala jezdit do Janských Lázní, kde mě cvičila i Lenka Honzátková, která je nyní má kolegyně. Jednou za hodně dlouhou dobu si říkám, co by ze mě asi bylo, kdybych nebyla v Janských Lázních. Tam už jsem věděla, že chci pomáhat, už jako dítě jsem pomáhala ostatním na pobytu.
Na zdrávku jsem nešla, dělala jsem ošetřovatelku a sociální péči, skončila střední s vyznamenáním a potom udělala vysokou školu. Věděla jsem, že studium fyzioterapie nezvládnu fyzicky a ergoterapie mě i bavila víc, dávala mi pocit naplnění, naučit lidi samostatně žít. Třída se tenkrát dělila na ty co se „nedostali na fyzio“, ty co chtěli dělat „něco“ a my zbylí tři jsme věděli, co skutečně chceme dělat.

Jsem prořízlá pusa, což je někdy výhoda, někdy nevýhoda, ale to mě taky naučili rodiče. Když mi bylo deset let, tak jsme používali metodu „svíčky“. Jednou za tři týdny jsme zapálili svíčky a byl to pro nás bezpečný prostor, kde jsme mohli říci vše na rovinu. Byla to taková naše supervize, co končila pláčem a potom se sfoukly svíčky a tím se to uzavřelo. Bylo to krátké období, potom už to nebylo potřeba, naučili jsme si říkat věci na rovinu.
U nás doma se nelhalo, naši nás za to trestali. Moc mě ale nemlátili, maximálně po zadku a tam to moc nebolí.

Když jsem nastoupila do Paraplete, tak až pod dvou letech mi Lenka řekla, že pochopila, že to co říkám, myslím vážně, že prostě jednám na rovinu. Lidi nejsou moc zvyklí na to říkat si věci na rovinu. A hodně dlouho mi trvalo naučit se uznat chybu, ale už to umím, nebo jsem minimálně na dobré cestě.

Do Prahy jsem odešla za tátou a za Petrem. Centrum Paraple jsem poprvé viděla až na pracovním pohovoru. Předtím jsem chvíli pracovala v nemocnici v Berouně.
Zajímalo mě, jak jsem si u pohovoru vedla, a tehdejší manažerka služeb řekla, že jsem byla jasná volba.

Já a Péťa. Naši nám nerozumí dodneška. Petr byl můj spolužák ze základky, do páté třídy. Ve čtvrté se stal předsedou třídy, byl to šprt. Já byla místopředseda, zničil mi tak kariéru, jinak jsem byla vůdce vždy já. Na střední i na vysoké škole, tam jsem byla dokonce předsedkyně studentské rady.
Oba dva jsme z Kryr. Jednou jsme šli na nějakou oslavu, byli jsme trochu napití a tam mi dal pusu a potom rok nic.
Proto jsem si další rok říkala - to určitě, zase pusa a jinak nic. Pak mě jednou doprovázel domů a já mu řekla, že jestli mě chce ještě vidět, ať mě přijde vyprovodit na vlak. To bylo poprvé a naposledy, co přišel na rande včas, ale jsem za to ráda.
Potom jsme si šli vzájemně na maturáky a tím to začalo. Ustanovený to máme na pátek 13. 1., to byl můj maturák. Určil můj život. Tím jaký je a co mně dovoluje zažívat a vidět, ze mě vlastně dělá lepšího člověka. Hodně jsem s ním procestovala, do té doby jsem byla jen jednou ve Španělsku.

A Šarlota, to bylo naše první auto, které si naše rodina dovolila, úplně nová Felicie, rok 1998. Holka, která málem rodinu zruinovala. Byla to jedna z mých prvních úvodek na Facebooku, já jsem hodně online.
Řidičák jsem si udělala až ve třeťáku na vejšce a dělala jsem si ho právě proto, že naši nechtěli dát Šarlotu z domu a neměl jí kdo jezdit. Tak aby se ještě užila, zdědila jsem jí já.
Šarlota byla dobrá, na prdeli měla Magic, byla grafitově černo šedá, a později renaultově zlatohnědá. V den, kdy jsem se stěhovala z Plzně jsem jí nabourala čumák, a to jsem předtím řešila, kde jí v Praze parkovat. Opravoval nám jí bratranec, který jí nakonec dostal k pětadvacetinám na polní rally. Šarlota dále žije, její srdce (motor) už ale přede v jiném autě.
Každého auta jsme si velmi cenili a tak měla i jména. Třeba náš Focus se jmenuje Kvakoš, protože je zelenej.“

Iva

Odebírat newsletter

Podpořte nás

Život je jízda!

Pojeďte kousek cesty s námi.

Chci darovat