Ta ruka mě mrzí, rozhodilo mě to, mám pocit, že jsem najednou zestárnul. Je to těžký přechod ze soběstačnosti do závislosti. Tady přesedám se Zuzkou, dává mi dopomoci, které ani moc nevyužívám, mám pocit, že švindluji, i když to tak není. Dnes jsme přesedali do postele, s malou oporou už to šlo, ale hlava mi to nedává, snažím se furt sám. Teď přesedám na druhou stranu, tak uvidíme jak doma. 

Doma je to náročné, občas jsou to drobnosti, ale usnadní to život. Znáš to, třeba židle, furt židle, kde sedím jí nepotřebuji a stejně dávají do čela židli, třikrát denně posunu židli. 

Zatím nevím, co bude dál. Ještě mi nabízeli tady ambulantní rehabilitaci, tak to chci využít. EMG v delťáku ukázalo odezvu, a tak mi řekl neurochirurg, že řezat nebude. V euforii jsem se vrátil z nemocnice sem, a když jsem si svlékal triko na pokoji, dostal jsem spasmus a spadl jsem… a tak jsem ležel, telefon někde nahoře a ty hlásiče jsou vysoko, po půl hodině přišla Zuzka, měl jsem mít akorát ergoterapii, a i když je vedle sesterna, volal jsem a bouchal do postele, tak mě nikdo neslyšel. 

Hlasové přivolání pomoci by pomohlo, třeba Alexa, mám jí doma, je s ní sranda. Největší úspěch má, když jí řekneme, ať předvede Pikachu nebo štěkání. Umí to vše možné, fajn je, že si i procvičuješ angličtinu, občas Ti pustí i něco, co jsi nechtěl, ale rozšíříš si obzory. Jde to kalibrovat na Tvůj hlas. Mám tu velkou, slušně hraje a někdy v noci začne sama mluvit, nevypínám jí. 

Nejvíc mě teď štve, že to nemám ve svých rukou. Jsem stále zaměstnanec CZEPA, ale mám neschopenku. Chtěl jsem se teď co nejvíce věnovat sobě. 

Když to vidím tady, jsem nadšený. Všichni tu pracují se zápalem, ze své invence něco vymýšlí. Mám pro sebe tým lidí složený z různých odborností, kteří si předávají informace.

Kamkoliv přijdu, všichni ví, co by se mnou měli dělat a všichni nad tím přemýšlí komplexně, navíc, jak jsem říkal, z vlastní iniciativy. Tým lidí, co s Tebou pracují, to by bylo - úžasná představa, kdyby to tak fungovalo všude.