Text: David Lukeš, ředitel Centra Paraple

Káťa (20)

S přítelem jsem se seznámila na seznamce, byla to sázka s kamarádem. Odepsalo hodně lidí, někteří byli dost oplzlí, někdo mi napsal, že by s vozíčkářkou nikdy nebyl, měla jsem tam totiž všechny fotky na vozíku, přišlo mi to tak fér.

Teď se budu vracet do školy, ale to až v září. Aktuálně se chci věnovat rehabilitaci, poznat své tělo a připravit se na vše, co člověka na vozíčku čeká. Slyšela jsem třeba, že Slapy by nebyly špatné.

Nemám mnoho očekávání, že se něco radikálně zlepší, počítám raději s tím nejhorším, abych nebyla zklamaná. Mám pocit, že jsem úrazem dospěla, dříve jsem si vše malovala růžově, třeba ve vztazích.

Pracovat s lidmi s hendikepem a být sám hendikepovaný je úplně jiné. Když jsem předtím s lidmi pracovala, vypadalo to vše snadnější, než to ve skutečnosti je. Přesuny, oblékání, cévkování, nebo i výlety. Už jsem byla na výletě na Větruši, kam mě vzal táta a v Praze na Náplavce. Chtěla jsem Prahu poznat jinak, než sem jet rovnou na rehabilitaci, tak normálně, v civilu. Bylo to krásné, jeli jsme na Náplavku, dala jsem si Aperol a pozorovala krásný západ slunce. V tu chvíli nebylo nic jiného, jen já a západ slunce, mám i několik fotek, ostatní jsem ani nevnímala.

Hodně přemýšlím o tom, co bude dál. Nikdy jsem moc neplánovala a ani si nedávala žádné cíle. Jediné, nad čím jsem hodně uvažovala, byla kariéra u policie. Chtěla jsem tam dělat něco zajímavého, každý den něco jiného, učit se. Máme v rodině šest policistů a vzhledem k tomu, co všechno špatné jsme si s bráchou v dětství prožili, tak jsme to chtěli změnit.

Školu, kterou teď studuji, mi vybrala máma s bráchou. Mám ještě úžasnou dvanáctiletou ségru, se kterou si hodně rozumíme, ale je taky pěkně divoká. Maminka by za vše, co v životě prožila a zvládla, zasloužila metál.