„Mám vybitý telefon, volal Lúďa, měli jsme dnes doma dělníky, a šikovný, to se ještě nestalo, jen tam bude asi velkej nepořádek, a tak se to bude muset uklidit. Dám si čaj…, dáš si taky?… Ahoj Vojto! Vojta to je božan (ozvala se rána) – to je Vojta, připadá mi, že převzal žezlo za staršího bráchu. Jak tak koukám na ty děti, kterých je tu čím dál více, mohli bychom udělat nějaký prostor na dětskou skupinu.“

„Mám se teďka dobře. Já mám všechno. Kdybych měla lepší zdraví, tak by to bylo úplně skvělé. Trochu mě teď zlobí kosti, jejich odvápnění.
A v Paraplíčku? Připadám si teď trochu jako host, jak tu s tebou tak sedím, ale jinak jsem tu jako doma. Zabíhám se v nové pozici. Učím se. Je to taková výzva, jak se s tím člověk popasuje. Na některé věci je to úplně jiný pohled. Někdy je dobré být pouze jako pozorovatel a naučit se do věcí nezasahovat. Třeba se mi líbí témata úvodních komunit – minule zubař a včera spokojenost v práci.“

„Moc se mi líbí, že se prohlubuje spolupráce mezi lidmi a vrací se společná tvořivost, protože tenhle pracovní koncept se nikde nenaučíme, to musíme vytvořit sami. Musíme využít co nejvíce pozitivního z mezioborových přesahů, to se ještě učíme.
Velkým krokem dopředu jsou společná setkávání, jak s klienty, tak i se všemi zaměstnanci. Nepamatuji si, kdy jsme se takhle setkávali. Možná, když nás bylo méně, a s klienty jen na speciálních programech.“

„A osobně mám vždy velkou radost z dětí, že konečně začaly chodit do školy, protože se na to hrozně těšily. Baví mě sledovat, jak se vyvíjí, rostou, něco vymýšlí…“

„Jinak mně energii dodává hodně věcí, ale zvlášť si pamatuju na jednu, po jednom sportovním kurzu. Byl tam Valter, Kuba… Povídali jsme si o tom, jaký ten kurz byl a přišlo mi, že to má ohromnou sílu, co se děje kolem, na lidské úrovni, a dodalo mi to sílu to dělat dál. Ale zažívám to často, jsou to impulzy, co nabíjí…, a to i přes to, že zlobili, zevlili, kravili, nebo to bylo ve mně.
A jinak třeba mangová zmrzlina, která je skvělá v Táboře.“