Teď je mi dobře, tady, říkám, že jsem mezi svýma. Doma, zejména když jsou všichni v práci, je mi často smutno. Byla jsem zvyklá být mezi lidmi, vždy jsem byla hodně akční. Nejde mi ten vozík přijmout, chybí mi se pohybovat, chybí mi volnost.

Text: David Lukeš, ředitel Centra Paraple

Libuška (53)


Vlastně ani nevím, jestli se chci fotit, přemýšlela jsem nad tím, ani nemám asi fotku tak na vozíku. Můžu mít fotku s psíkem, tady se štěňátkem boxera Dixi. To bylo před rokem v květnu, je hodně divoká. Už jsme měli předtím Elišku. A našli jsme štěňátka a paní byla nadšená, že jsme první, a tak si budeme moc vybrat, a když jsme tam přijeli, tak nám paní řekla, že tady ta se jmenuje Dixie a je naše.Jinak teď se rozrosteme i v další generaci Niemkiewiczů. Než jsem odjížděla sem, tak mi snacha od jednoho z dvou synů oznámila, že je těhotná. Těším se na roli babičky. To tam klidně napište, stejně už jsem to tady všem řekla.

Na vozíku jsem už čtyři roky. Celý ten příběh začal operací halluxu. Chtěla jsem zase nosit střevíčky. Po operaci mi hodně otékala noha, a moje sestra, která byla na návštěvě, mi říká, že chodím jak postižená, že tu jednu nohu tahám za sebou a já jsem se tak snažila, abych se v létě zbavila berlí. Šla jsem tedy na kontrolu k neurologovi, který řekl, že mám zúžený páteřní kanál na dva milimetry a že tam mám kostní výrůstky, které způsobují ten problém. A já jsem ani na operaci nechtěla, ale řekli mi, že je to rutinní záležitost, tak jsem do toho šla a probudila se ochrnutá. Po první operaci v Plzni jsem měla další dvě v Praze. Potom jsem byla na rehabilitaci v Kladrubech, ale nohy jsem stále necítila, citlivost se postupně vracela později a téměř stejně jako před první operací.

Byla jsem vždy hodně aktivní, taková motorová myš. V práci někdy až do pozdního odpoledne, potom dvakrát týdně na obec, kde jsem dělala místostarostku a potom domů, kde jsem vařila večeři, běhala kolem domu a uklízela, ale to už byla čistá radost.

Teď je to z prací složitější, měla jsem něco předdomluveného u nás ve škole, ale to nakonec nedopadlo. Do Plzně už je to dál a já zase tolik neusedím, musím si přes den odpočinout, i když tady se to hodně změnilo. Hodně mi pomohla moje ergoterapeutka Barča, pomohla mi vybrat nový sedák, do zádové opěrky přidala pelotu a teď už nepadám do strany. Jsem pitomá, že jsem sem nechtěla, myslela jsem si, že už zvládnu všechno sama a po Kladrubech už se mi nikam nechtělo, i když mi všichni doporučovali do Paraplete jet. Vidím teď tolik věcí, které jsem mohla mít dávno vyřešené. Budu ráda, když se sem budu moc vrátit.

Doma mám oporu, udělali mi například vyvýšené truhlíky, ale už to není ono, jako když se mohl člověk pohybovat po zahradě svobodně. Taky se potkáváme jedenkrát týdně s ženami z obce, jednou máme univerzitu babského věku a v dalším týdnu ruční práce.

A mám velkou oporu v manželovi, od začátku. Je to zlato, pomůže mi se vším, doveze mě, kam potřebuji. Na začátku jsem se třeba nedostala k pračce do technické místnosti, tak jsem jen ze dveří ukazovala, jak prádlo roztřídit, nastavit pračku a na kolik dát prát. A už se těším, až předěláme kuchyni a nebudu muset stát u všech prací v kuchyni bokem a uvidím i pořádně do hrnce. Teď třeba zadělám na knedlíky a ty tam musí za mě někdo dát a vyndat, abych se neopařila. Knedlíky u nás musí být, když naservíruji chlapům rýži, tak už za chvíli koukají, že by ještě něco snědli. Knedlíčky s krkovičkou, nebo svíčková, to je jejich.