Luboš, 53 let

28. února 2019 Luboš, 53 let

Mám se dobře. Hodně záleží na tom, jak se má manželka a okolí. A teď se mám báječně, protože jsem tady, mezi lidmi, přeci jenom dlouhodobá samota, v zimě....

Zima na Šumavě se dá přežít uvnitř, pokud nejsi vášnivý lyžař. Ale tenhle pobyt začínám přemýšlet i nad tím. Poslední tři roky jsem začal žít i pro sebe, konečně jsem se „rozžil“. Neustále jsem míval pocit, že se mám věnovat rodině, dětem ale najednou jim narostla křídla a vyletěly z hnízda.

Zhubnul jsem a po těch letech nicnedělání jsem dosáhl mnohem lepší soběstačnosti. Nechal jsem se tady namotivovat - na kolo a snad i na ty lyže. Tady je to mnohem jednodušší se nechat nakazit, plnilo a plní to účel.

Tebe, jako bývalého téměř souseda zajímá, jak to bylo s mým profláknutým mýtným? V roce 1998 jsme s manželkou koupili starý domek se zahradou, přes kterou si za komunistů zemědělci udělali cestu - černou stavbu.
Po revoluci však začala být využívaná jako zkratka, naneštěstí především nákladní dopravou, kterou omezoval malý viadukt na oficiální komunikaci.
Po letech jednání s všemožnými úřady nám bylo naznačeno, abychom vyvinuli tlak na dopravce, jejichž intervence už zafunguje.
Oplotit pozemek nám připadalo za hranou, neboť tudy projíždělo i mnoho lehkých zásobovacích aut, ale protože mě nebavilo opravovat stavbu, která se opakovaně bortí od projíždějících těžkých nákladů, postavil jsem na cestu (svou zahradu) automobil a za malý obnos umožňoval projetí. Kvůli veřejnému mínění jsme nesměli „bohatnout“, ale zároveň jsme museli znepříjemnit průjezd těžké technice.
Díky tomu se dlouho plánovaná stavba nové komunikace s odpovídajícím viaduktem dala do pohybu.

Když jsem se v roce 2003 zlomil, měli jsme dům skoro hotový.

Pamatuji si na začátky, první návštěvu v Parapleti. Šokovalo mě, když jsem z okna viděl přijet autem Láďu, který dříve v Parapleti pracoval jako instruktor nácviku soběstačnosti a který na tom byl podobně jako já.
To bylo první nakopnutí k uvažování, že je to možné. A potom jsem začal také řídit. Nebýt takových impulzů, bych byl úplně zahrabaný na Šumavě a ani by mě nenapadlo, že je něco takového reálné. Když by člověk neměl motivaci, tak by energie pomalu vyprchala.
Myslím, že hodně platní jsou peer mentoři, poslal bych je i do rehabilitačních ústavů, třeba na druhou polovinu pobytu klientů, aby hned viděli, co je možné. 
Na začátku jsem měl potřebu naučit se cévkovat a potom se oblékat. A tam jsem ustrnul. Přesuny přišly až později a řídit jsem začal až v roce 2007. Byl to ale zásadní skok. Rád bych to vše uplatnil a stal se peerem, jen jsem se bohužel do prvního kola přihlásil pozdě.

Důležité je se nelitovat, úraz jsem bral jako novou skutečnost, novou výzvu jít do toho. Měl jsem výhodu, že jsem nemusel nikomu nic odpouštět, jen sobě. Největší motivací byly tři malé děti. Nemohl jsem se jim věnovat, jak bych chtěl, nechodili jsme třeba tábořit, na kolo, na vodu, ale na druhou stranu jsem s nimi mohl denně stavět lego a outdoor si užily s mými kamarády.

Přemýšlím teď nad budoucností, už se těším na vnoučata.

Odebírat newsletter

Podpořte nás

Život je jízda!

Pojeďte kousek cesty s námi.

Chci darovat