S naším příjmením jsme jediní v republice. Praděd byl Ital, ale nám už zůstalo jen to jméno, bohužel.

Jsem rok a měsíc od operace, po které už jsem necítila nohy, měla jsem ischemie a zasáhlo to hrudní míchu. Ve své podstatě to dopadlo ještě dobře. Říkala jsem si, že je to průšvih, ale víc jsem nad tím nepřemýšlela.
Horší bylo, že jsem byla 7 měsíců mimo domov, bez dětí. Mám jich pět. Čtyři celkem rychle po sobě a nejmladší osm let od nich, jen 3 a půl roku. Starší děti se hodně postaraly, takže se muž, který těžce fyzicky pracuje, alespoň nemusel tolik honit.

Máme barák, starou hospodu. Funguji tam zatím pouze v přízemí, kde jsme udělali koupelnu a vyrovnali jsme to, byly tam různé schůdky. Nahoře jsem rok nebyla.

Teď ještě řeším auto a taky bezbariérový přístup do baráku, mám tam šestnáct schodů. Takže když chci s Beníkem ven, musíme počkat, než nám někdo pomůže. 
Celkově je to někdy náročné.

Povoláním jsem sestra, v podstatě nic jiného neumím, ale na sestru na ARO to není úplně ideální stav.
Kolegové mě chtějí dostat do práce, na nějakou administrativu. ARO bylo a je má srdeční záležitost, zažít ten pocit, jak se z toho někdo dostane a přijde poděkovat…

Mám kolem sebe hodné lidi. Ať už na úřadu, na spinálce, nebo v Kladrubech, kde jsem strávila čtyři a půl měsíce a bylo to tam taky moc fajn.

A úžasné bylo, co pro mě udělaly spolužačky ze zdrávky z Prahy. Vybraly mi peníze na novej vozejk. 
Nebo mi Samík jednou přinesl dvě stovky, že jsou na moje nové kolo (handbike), abychom mohli jezdit zase spolu. 

Rodiče mi bohužel umřeli před čtyřmi lety, oba v rozmezí jednoho dne.

Těším se domů. Topíme v krbu, kousek je vybíhačka k vodě, kde děti loví raky a mají domek na stromě. Je tam hezky.

(poznámka redakce – Lucka už má namontovanou plošinu, a tak se dostane z i do domu bez pomoci)