Marcel, 31 let

6. prosince 2019 Marcel, 31 let

Úraz se mi stal v červenci 2018, takže jsem teď šestnáct měsíců v intenzivní rehabilitaci. Při splouvání Otavy jsem nad jezem skočil „lehkou“ šipku do vody, abych nemusel jít po hrázi obrostlé mechem a neuklouzl. Bohužel jsem hlavou trefil šutr. Hned mě přestalo fungovat tělo od krku dolů. Je to jak když stiskneš vypínač. Naštěstí mě z řeky opatrně vytáhli a převezli sanitkou k vrtulníku. V Plzni mi vyndali tělo šestého krčního obratle a dali místo něho štěp s nějakým „lešením“.

Týden po operaci mě převezli na spinálku do Motola. Bylo to dost zvláštní, nemohl jsem se ani otočit v posteli. Cítil jsem se jak v cizím těle, hlava chtěla něco udělat, ale tělo vůbec nereagovalo. Upřímně, moc jsem nechápal, jak je to možné a co bude dál. Ergoterapeutka Verča mi nastavila jasné cíle: obléci se, přesunout se na vozík, záchod a sprchu. Letos máme 30 let od revoluce a často se klade otázka, co znamená svoboda. Pro mě to před úrazem bylo  cestování, vyjádření vlastního názoru a možnost se sám rozhodnout. Po úrazu se to změnilo – dostat se sám na vozík byl neskutečně osvobozující pocit.

Ze spinálky jsem do Kladrub po dvou měsících odjížděl víceméně soběstačný, začala mi fungovat levá noha a byl jsem schopný se i postavit a udělat pár „kroků“. CT bohužel ale odhalilo, že musím kvůli pakloubu mezi C5 a C6 na reoperaci. Termín vyšel na 14. prosince, plus další operace pro zpevnění zadní části krčních obratlů 20. prosince. Vánoce v nemocnici ale nebyly tak zlé, možná to bylo těmi opiáty (směje se).

V Kladrubech jsem strávil šest měsíců a byl jsem neskutečně šťastný, že jsem z tama v půlce března odcházel po svých. Sice jsem ušel „jenom“ pár stovek metrů, o holích a ještě strašně špatně, ale „chodil“ jsem. Neskutečný pocit.

Po pár měsících u rodičů jsem začal řešit další rehabilitaci. Asi to bude znít divně, ale nebyl jsem si jistý, jestli jsem pro pobyt v Parapleti dostatečně „zraněný“, když chodím. Každopádně teď jsem tu a jsem strašně spokojený. Hlavně co se týká ergoterapie ruky a fyzioterapie. Mám zde ale asi i trošku jiné cíle nežli většina klientů. Chci si zde hlavně vyzkoušet různé sporty a to se mi zatím daří. Florbal, stolní tenis, veslovací trenažér, běžkařský trenažér, lehokolo, rugby…

Rugby jsem zkoušel se zkušenými borci a dostal jsem dost zabrat. Je to hodně náročné, fyzicy i psychicky. Vůbec jsem nestíhal a ani jsem nevěděl, kde mám být, případně kam mám jet. Přišlo mi ale skvělé, že když tam přijde nováček, tak se toho může od zkušenějších hodně naučit. A určitě nemyslím jenom sport, spíše ty „normální“ vozíčkářské věci (přesuny, cévkování, atd.). To mi vlastně přijde skvělé i v Parapleti, kde kluci z úseku soběstačnosti ukazují klientům, že téměř nic na vozíku není nemožné.

Celkově jsou lidé v Parapleti hodně vstřícní, kvalifikovaní, přátelští. Hele, támhle jede Domča. Poznal jsem ji v Motole, když za ní byla její kamarádka, s kterou jsme sjížděli Soču. Stejně je to zvláštní, těch míšních poranění není tolik a já mám okolo sebe pár lidí, kteří někoho takového znají.

Plány do budoucna? Najít si v Praze podnájem, začít zase pracovat, vyzkoušet běžky na sněhu, naučit se na monoski… Do jara mám co dělat a pak se uvidí, jak na tom budu. Budoucnost jsem nikdy moc neplánoval.

Odebírat newsletter

Podpořte nás

Život je jízda!

Pojeďte kousek cesty s námi.

Chci darovat