Nepustil jsem řídítka, potom záklon a bylo to. Byl jsem při vědomí, než mě naložili do vrtulníku, potom do mě něco pustili. Šel jsem přímo na sál, operace, deset dní na ARU, potom mě převezli. Převoz zajišťovala nějaká německá společnost. Zpráva byla v italštině, nerozuměli jí. V letadle jsem se dusil, měl jsem tracheostomii a oni nevěděli co se mnou. Naštěstí tam byla máma a nějak jim to rukama nohama vysvětlila. Byla to společnost od pojišťovny a teď to chtějí ještě zaplatit, protože jsem se pojišťoval v neděli a v pondělí byl svátek a oni, jakože nedorazila platba, že nebyla připsána na účet. Zatím to řeší právníci. S tím dušením se mi to potom stalo ještě na ARU na Vinohradech. Odpojili mě od dejchačáku a nechali jen balónek a potom mě museli nahazovat. Byl jsem dvě minuty mrtvej (nebilo mi srdce), ale žádnej tunel jsem neviděl. A naštěstí to nezasáhlo hlavu.
Ty pravý začátky se odehrály v ETOILE, tam mě šoupli na čekačku před spinálkou. To bylo to nejhorší, co jsem zažil. Nemohl jsem mluvit, měl jsem tracheostomii. A tak jsem na sebe mohl upozornit jen mlaskáním, což se sestrám nelíbilo, prej na to nejsou zvyklý, že by na ně někdo mlaskal … Návštěvy od tří do sedmi, u postele maximálně dva lidi… Když mě potom převezli na spinálku, tak jsem si myslel, že jsem v nebi, potom už to bylo jen lepší.
První vozejk, co jsem dostal, byl Servomatic v Kladrubech, měl takový ty elektrický kola. Mohl jsem makat rukama a zároveň jsem byl svobodnější v pohybu. Je to něco mezi električákem a mechaničákem, který bych nezvládnul. Z Kladrub jsem potom šel rovnou do Paraplete, kde se mi líbí osobní přístup, nikdo si na nic nehraje a mažou se hranice mezi klientem a personálem.
Když se rozhodovalo o bydlení a já šel do startovacího bydlení, tak v tu dobu jsem moc nerozhodoval o ničem, rozhodovala mamka. Já jsem po úrazu úplně vypnul, nechal jsem to plynout. Možná, že kdyby mě šoupli do ústavu, tak bych v tu dobu ani neprotestoval. Mamka to pochopila a řešila sociální situaci za mě. Já jsem se soustředil na sebe, na svou přítomnost. Necítil jsem žádnou lítost. Přijal jsem to, přišlo mi to jako logické vyústění mého životního stylu. Stihl jsem se vyřádit a dobře se usadil.
Mamka nevyřídila jen startovací bydlení, ale i byt na Hornomlýnské, kde teď bydlím. Původně mě chtěli poslat na Čerňák, tam jsem ale nechtěl. Hornomlýnská byla nakonec taková osudová. Je to krásné místo, u největšího a hlavně bezbariérového lesa v Praze, s dobrou dostupností pro rodinu, přátele i asistentku. A hlavně jsem tam potkal svou partnerku, která bydlí na stejném patře jako já, tři byty ode mě. Spíme u mě, vaříme u ní. Je to ženská, kterou potřebuji – chytrá, vtipná, chce jít dopředu a nebojí se toho. Chceme dítě. Hodně mě zvedla. Předtím jsem žil s rodiči. Teď je to úplně jiný život, pomohla mi s návratem do normálního života a cítit se důstojně. Motivuje mě a nechává žít. Musel jsem se přerazit, abych našel nejlepší ženu.