Pavla, 44 let

20. listopadu 2022 Pavla, 44 let

Pavlínku znám dlouho. Vlastně ani nevím jak dlouho, ale přijde mi, že celý život, i když jsme se setkali až kvůli podobnému osudu v Parapleti a v kancelářích České asociace paraplegiků. V životě jsou momenty, kdy si říkáte, proč jsou lidé jako ona vystaveni takové nepřízni osudu.

Někdo by v tom hledal vyšší princip, který má její život obohatit, někdo by mohl odpovědět: „A proč ne?“ a někdo by zase namítal, že život si nevybírá podle čistoty duše a že každý dostává naloženo, kolik unese. Pavlínky sdělení se velmi hodí k nastávajícímu vánočnímu času, i když jejím přáním je celoroční advent.

Text: David Lukeš, ředitel Centra Paraple

„Zrovna přicházím ze seznamovacího setkání s ostatními klienty. Bylo to fajn. Překvapila mě ale otázka, co nám teď dělá radost. Dva lidi reagovali, že pobyt tady, v Centru Paraple. Já jsem byla třetí, jen jsem to neřekla. Velmi rezonuji s motivem radosti a je to moje velké téma. Radost není odpověď na něco, co přijde spontánně, ale pro co můžu něco udělat. Užívám si velké i malé radosti. Prožila jsem tři náročné roky s velkými respiračními problémy. Nemohla jsem dělat, co jsem chtěla, vše mě vyčerpávalo. Ale vím, že radost si nemůžu vycucat z prstu, není to raz dva tři teď a je tady radost. Ale můžeme mít radost, když pro to budeme něco dělat, když ji budeme chtít vidět, vědomě se o ní snažit, a když přijde, těšit se z ní. Těším se, co přinese každý den, jako třeba když jdeme do ZOO, těším se tam. A potom ještě z toho, že jsem tam byla. Jako malé dítě. Ale nejde jen o malé radosti, ale i o to v radosti žít. V této, pro všechny náročné době, mi třeba dělá radost někoho rozesmát. Ale cesta k této radosti nebyla jen tak. Je to velká mozaika střípků, která se začala postupně skládat. Jeden ze střípků byl pan doktor Ježek (pozn.: spolupracovník Centra Paraple, průvodce existenciálními tématy, supervizor), se kterým jsem se tady v Parapleti potkala. Mozaika se skládá pořád, ale některé dny se na ní vylije inkoust. Je to jako paprsky slunce do temnoty, to mi přijde nejvíce výstižné. Aby člověk nežil jen ve chmurách, ale aby byl život o kousek zářivější. Velmi mě inspirovalo přečtení knihy „Máme na vybranou“ (pozn.: v originálu „The Choice“ od Edith E. Eger). Kniha pro mě byla naprostým obratem ve vnímáni traumatu a možností, které mám, že mám v každé situaci na vybranou. Připomněla mi, že moje podmínky jsou pořád v pohodě oproti příběhu z knihy. Začala jsem být hodně vděčná za to, co mám, což ve mě rozlilo radost.

A s blížícím se adventem na to myslím ještě intenzivněji. Období adventu je období naděje a radosti, chceš zažít radost s rodinou, někoho obdarovat, otevíráš adventní kalendář, který ti připomíná, že se blíží Štědrý den. Mně by se líbil takový kalendář na tři sta šedesát pět dní v roce, protože těch důvodů být skleslý je tolik, že by bylo hezké zažít alespoň nějakou radost každý den. Ale někdy mě dostihne i pocit viny, třeba teď, když sleduji dění na Ukrajině. Sedím v teple, se svými blízkými a mám se dobře a vymýšlím formu pomoci, abych sama mohla mít dobrý pocit, že to nenechávám jen tak plynout. Myslím, že jsem si pro sebe našla recept. Přestala jsem se trápit tím, co nemůžu změnit a je mi samotné se sebou líp. Ale nemůžu říct, že mám vyhráno. Nejsem dokonalá a taky mě občas přepadne lítost, třeba když s manželem potkáme dva dospělé lidi, co jdou před námi za ruku. Prožila jsem teď zvláštní období, kdy jsem po operaci nemohla dva měsíce mluvit. Rodina za mnou přicházela na návštěvy do nemocnice a já s nimi komunikovala tak, že jsem jim psala na iPadu. Stávala se různá nedorozumění, a tam mi došlo, jak přeceňujeme slova. Přitom komunikovat se dá i jinak, pohledem, úsměvem. Jednou jsem sestřičce vzala permanentní fix a do dlaně si namalovala srdíčko. To jsem potom vždy ukazovala, jako výraz poděkování za pomoc, třeba vykoupání. Jsem ráda, že jsem se naučila mluvit s ventilátorem, chce to trpělivost. Díky této zkušenosti jsem se naučila lépe fungovat ve svém vnitřním světě a být sama se sebou ráda. Pozoruji kolem sebe, že stále více lidí se snaží žít v souladu s tím, jak nám byl život představen. Nachází si svou radost, často pěstují mindfulness a snaží se být více přítomní. Pan doktor Ježek mi řekl krásnou myšlenku: „Nemusíš opravovat stromy.“ Je jedno, jak si my představujeme, že by měla růst větev, být zbarvený list. Vzpomněla jsem si pak, jak jsem se zamyslela, že bych si nechala kvůli malému škrábanci vyměnit displej na telefonu a přišlo mi to až absurdní, že mě to napadlo. Občas je důležité se odpoutat. Nejen od materiálních požitků, ale i od vlastního těla. Pořádně si vygruntovat, jak se v adventu dělá. Vygruntovat uvnitř sebe a nezanášet se složitostmi, najít krásnou přírodu uvnitř sebe. Líbila se mi myšlenka Tomáše Halíka, že vánoční svátky jsou jako odpočívadlo na dálnici, kdy máme možnost zastavit, protáhnout se a občerstvit. A mně život tu dálnici dost připomíná. Dálnici, na které jsem tak rozjetí, že ani nedodržujeme nejvyšší povolenou rychlost.“

Odebírat newsletter

Podpořte nás

Život je jízda!

Pojeďte kousek cesty s námi.

Chci darovat