Petr (41)
Vždycky jsem chtěl pomáhat druhým. Proto jsem tak rád, že jsem se dostal do týmu ergoterapie. Jsem spokojený, že tu můžu podporovat lidi, kteří to potřebují a předávat, co vím a umím, dál. Nejvíc mě těší, když si lidé odvezou nové zkušenosti, poděkují a pokračují v tom i doma.
Teď řešíme, že bych mohl částečně fungovat i jako peer a motivátor ve „sportu“. Ale určitě ne pro všechny disciplíny. Například lyžování nebo vodní sporty nejsou úplně pro mě.
Pokud by se naše spolupráce ještě více rozšiřovala, musel bych se přestěhovat do Prahy, na což teď nemám úplně kapacitu. Bohužel jsem časově limitovaný – v Parapleti jsem jen úterý až čtvrtek a ve třetím týdnu turnusu vždy pouze dva dny.
Pamatuji si i dobu, když jsem v roce 2005 začal do Paraplete jezdit jako klient, jak jsme v malé tělocvičně leželi vedle sebe na žíněnkách. Prostor je teď o dost příjemnější, ale tehdy jsme zase byli všichni pohromadě.
Když jsem byl s Parapletem na svém prvním sporťáku (pozn.: tematický program zaměřený na sport), sotva jsem uměl jezdit na vozíku, měl jsem puchýře přes celé dlaně. A už tam mi David Drahonínský (pozn.: reprezentant v paralukostřelbě) poprvé řekl o ragby a já si říkal: Co bych tam dělal, vždyť já ani neumím přelézt do postele.
Pak ale přišlo první ragbyové soustředění na Šumavě, na které mě tehdy, stejně jako na první výjezdy, ještě musel přivézt spoluhráč. Ragby nás všechny naučilo!