Text: David Lukeš, ředitel Centra Paraple

Původně jsem zamýšlel vyprávět vám příběh mých prvních Vánoc po úrazu (r. 2001), které jsem strávil ve Fakultní nemocnici Motol. Je v něm více vánočních motivů, než by člověk očekával. Jenže jak už to bývá, život píše další příběhy, které nás zasáhnou tak, že je potřebujeme sdělit světu.

Proto vám budu, milí čtenáři, povídat jiný, který je veselý, i když má původ ve smutku z odchodu blízké osoby. Pozemský život Plouži, jak jsme mu všichni říkali, skončil 10. prosince. Plouža byl opravdový přítel, který bojoval se životem i se sebou celou dobu, co jsem měl tu čest ho znát.

Tahle historka, kterých s ním mám nespočet, se stala v únoru roku 2010 v Malmö, kam jsme s reprezentací ragby odjeli na mezinárodní turnaj. Ve Švédsku bylo tou dobou už dost sněhu, což obecně není úplně ideální stav pro pohyb na vozejku. Plouža (někdy také pro časté zlomeniny dolních končetin přezdívaný pan Skleněný) při jedné cestě po městě vypadl z vozejku. Poté se mu neudělalo úplně dobře, potil se, měl zimnici, což u vozíčkářů často ukazuje právě na možnou zlomeninu. Celá situace ho hrozně štvala, ani nemohl nastoupit do zápasů. Večer, když jsme seděli v hotelu a povídali si, jsem začal psát pohledy, které se snažím z cest posílat. Plouža mě k mému překvapení o jeden poprosil. Bez váhání jsem mu ho dal a on začal psát: „Miláčku, nezlob se na mě, …“ V tom pohledu vysvětloval své partnerce, jak ho mrzí, že vypadl z vozejku a něco si udělal, a že ví, že to bude doma zase náročné. Pohled přišel až po našem návratu a Plouža nakonec nic zlomeného neměl. Byl to jeden z krásných příběhů s dobrým koncem.

I když nás blízcí opustí, žijí v našich myslích a srdcích dál. Vzpomínejme na ně s láskou, nejen o Vánocích.